Blog uživatele Peter Žaloudek

o klimatických změnách a záchraněnás samých 

Psát o svátku Velikonoc nebo Vánoc, tj. o největších křesťanských svátcích, se mi zdá rok od roku stále těžší. Ano, i nadále se nabízí možnost přiblížit se k podstatě těchto svátků prostřednictvím oslav v katolické či protestantské církvi, tj. zajít do kostela, prožívat biblické texty a liturgické zpěvy, celou tu sváteční atmosféru umocněnou prostředím chrámu prosyceného kadidlem… Církev sama říká, že způsob, jakým si tyto svátky připomíná, je velice obohacující a inspirativní.

Osobní zamyšlení

Bude to již pomalu 40 let, co žiji ve Vídni. Přišel jsem ještě za komunistické éry jako uprchlík z Československa, někdejší disident a člen tzv. Skryté církve. (Takto mne označil slovenský ÚPN, když mne v roce 2015 ocenil vyznamenáním za “odboj proti totalitárnímu systému”). Tenkrát jsem ovšem vůbec netušil, jak významnou osobností jsem.

Informace o novoročním projevu ruského prezidenta Putina mne přiměla k zamyšlení nad výroky, ke kterým se čas od času uchyluje každý z nás, aniž by si uvědomoval, že se jedná o zcela paušální, neobjektivní, zavádějící a pravdu neobsahující tvrzení. Pokud se toho dopouštíme nevědomky a pokud jsme schopni tento druh výroku přehodnotit a přestat ho užívat, je to dobře.

Z pohledu rakouské lingvistky Ruth Wodak

Tohtoročnú cenu Nadácie Herberta Haaga v Luzerne za slobodu a demokraciu v cirkvi získali dva mládežnícke spolky zo Švajčiarska a Nemecka, ktorých prioritou je formácia mladej generácie v zmysle kresťanskej viery. V oficiálnom prehlásení Nadácie pre média sa píše: „Žiadna organizácia neprežije bez mladých ľudí. Platí to i pre cirkev, tým viacej, že lavice kostolov na bohoslužbách sú čoraz viacej obsadzované len starými ľuďmi.

Návštěva Švýcarska je pro mne vždycky svátkem. Kdysi jsem již o tom napsal článek Proč obdivuji Švýcary, který vyšel nejdříve v nP a pak také v mé knize Síla lásky v roce 2010. Švýcarsko, to je velmi otevřená demokracie, svobodná společnost, reformní duch v teologii a církevním smýšlení – vždy zde smekám klobouk s obrovskou úctou a vděčností. Myslím, že všichni v Evropě i ve světě se máme od Švýcarů co učit.

Vzpomínka na Karla Kryla a osobní komentář k výročí jeho úmrtí

3. března jsme si připomněli 25 let od smrti Karla Kryla - jak ho nazývá jeho skvělý životopisec Vojtěch Klimt „nechtěným svědomím českého národa“.Kryla jsem miloval. To kvůli němu jsem se naučil hrát na začátku svého gymnaziálního studia v roce 1973 na kytaru a dlouhá léta jsem pak hrával jeho písně, a také výtvory jiných autorů, především Jaroslava Hutky a Vlastimila Třešňáka. Kryl je pro mne člověkem, se kterým jsem byl bytostně téměř ve všem „zajedno“.

Proč znovu potřebujeme víc transcendence

„Karl Barth mal raz sen o Mozartovi“, takto začína výber z osobných poznámok z Mertonovho denníka, ktoré vyšli knižne v roku 1966 pod názvom  Conjectures of a Guilty Bystander(voľne preložené: Pravdepodobnosti diváka so zlým svedomím). Americký trapistický mních Thomas Merton sa fiktívne zamýšľa nad tým, ako kalvinisticko-reformovaný švajčiarsky profesor teológie Karl Barth sníval o tom, že vo svojom fachu dogmatickej teológie skúšal študenta Wolfganga Mozarta.

Vědec, ekologický aktivista a politik

Zaslechl jsem v rádiu živě vysílaný rozhovor, který mne nesmírně zaujal. Týkal se ekologie, životního prostředí, oteplování a klimatických změn. Oproti jiným rozhovorům a zprávám na toto téma nezněl příliš katastroficky, hrůzostrašně ani beznadějně. Možná to bylo tím, kdo hovořil. Politik, člověk nesmírně vzácný, výjimečného a všestranného vzdělání. Onen rozhovor mi nešel z hlavy, až jsem si v rakouském rozhlasu objednal jeho kopii. Mnohokrát jsem jej poslouchal, a nakonec vybral následující pasáže.

V době oslav tohoto významného jubilea jsem pobýval na Moravě. Při poslechu rozhlasu či při pročítání různých novin by i slepý či hluchý musel poznat, že informace o tomto významném výročí jsou všudypřítomné. Dovolte mi zacitovat alespoň pět zdánlivě okrajových, nevýznamných zpráv, na nichž bych chtěl zdokumentovat podtón těchto oslav, který už ani zdánlivě, ani jinak banální nebyl, ba právě naopak.

Nejsem ani politikem, ani politologem, ani odborníkem na historii. Zažil jsem ale na vlastní kůži a ve vlastní rodině totalitární komunistický systém, proti kterému jsem bojoval, jak to jen bylo v mém mladém věku možné. Studoval jsem teologii, nejdříve v komunistickém Československu ve skrytosti a pak v emigraci v Římě oficiálně, a působil jako kněz ve Vídni, kde dodnes žiji. Život na Západě jsem si zamiloval od prvního okamžiku emigrace.

Salzburgské kulturní slavnosti 2018

Uvězněni lávou (Star Advertiser, 19. 5. 2018)

Dny mezi prvním a osmnáctým květnem letošního roku patří mezi nejsilnější, ale také nejkontroverznější v celém mém dosavadním životě: na jedné straně obrovská fascinace možností být tak blízko sopečné činnosti a vidět zblízka sílu živé země. Na straně druhé ale přímo hrůza, děs a strach z té ničivé síly, po které zůstává jen zkáza, mrtvo a zápach jedovatých plynů. Jestli existuje peklo jako hmota, teritorium či místo, tak to je právě toto.