Blog uživatele Peter Žaloudek

Když jsem byl malý a pak i dospívající kluk, často jsem s rodiči nebo s tetou a strýcem navštěvoval řeholnici Lubomíru, sestru mého otce. Bylo to v době komunistického režimu, nepřátelského vůči církvím a katolickým řeholím. Tato řeholní sestra, cyrilometodějka, byla spolu s dalšími sestrami internována buď v objektech někdejších klášterů, kde se členky různých řádů staraly jen samy o sebe, protože režim si nepřál, aby se oděné v hábitech objevovaly na veřejnosti, anebo pracovaly v domovech pro mentálně postiženou mládež.

Rád bych vzdal hold velkému člověku. Od prvního okamžiku bezmála 40letého pobytu v Rakousku mne takřka neustále doprovázejí nevtíravě, nenápadně, ale zato vytrvale myšlenky některých významných rakouských křesťanů či reformně a kriticky orientovaných teologů. Jejich názory jsem si postupem času oblíbil, ba se s nimi i vnitřně ztotožnil.

V rámci připomenutí 81 let, které uplynuly od tzv. listopadového pogromu, k němuž došlo z 9. na 10. listopad 1938, kdy započalo v Němci obsazených zemích plánované, organizované a násilné pronásledování Židů, jsem mezi myšlenkami různých řečníků zaslechl i jednu zcela výjimečnou. Vyslovil ji prof. Martin Jäggle, katolický teolog na vídeňské univerzitě, odborník na judaismus a prezident koordinačního výboru pro křesťansko-židovskou spolupráci.

podle literárně-hudebního pásma o Karlu Krylovi

„Byl hrozný tento stát, když zakázali psát a zakázali zpívat,“ zní slova známé Krylovy písně.

Zo života slávnych športovcov je známe, že len máloktorý z nich je praktizujúcim, veriacim katolíkom. Nie je tomu inak ani v prípade nedávno zosnulého, bývalého rakúskeho šampióna Formuly1 a zároveň aj zakladateľa a súčasne i pilota vlastnej leteckej spoločnosti, Nikiho Laudu. Pred niekoľkými rokmi sa Niki stal aktívnym členom katolíckej cirkvi, podobne ako sa nedávno stal členom evanjelickej cirkvi terajší rakúsky prezident Van der Bellen. Dôležitú úlohu na aktívnom katolicizme Nikiho Laudu zohral jeden kňaz.

o klimatických změnách a záchraněnás samých 

Psát o svátku Velikonoc nebo Vánoc, tj. o největších křesťanských svátcích, se mi zdá rok od roku stále těžší. Ano, i nadále se nabízí možnost přiblížit se k podstatě těchto svátků prostřednictvím oslav v katolické či protestantské církvi, tj. zajít do kostela, prožívat biblické texty a liturgické zpěvy, celou tu sváteční atmosféru umocněnou prostředím chrámu prosyceného kadidlem… Církev sama říká, že způsob, jakým si tyto svátky připomíná, je velice obohacující a inspirativní.

Osobní zamyšlení

Bude to již pomalu 40 let, co žiji ve Vídni. Přišel jsem ještě za komunistické éry jako uprchlík z Československa, někdejší disident a člen tzv. Skryté církve. (Takto mne označil slovenský ÚPN, když mne v roce 2015 ocenil vyznamenáním za “odboj proti totalitárnímu systému”). Tenkrát jsem ovšem vůbec netušil, jak významnou osobností jsem.

Informace o novoročním projevu ruského prezidenta Putina mne přiměla k zamyšlení nad výroky, ke kterým se čas od času uchyluje každý z nás, aniž by si uvědomoval, že se jedná o zcela paušální, neobjektivní, zavádějící a pravdu neobsahující tvrzení. Pokud se toho dopouštíme nevědomky a pokud jsme schopni tento druh výroku přehodnotit a přestat ho užívat, je to dobře.

Z pohledu rakouské lingvistky Ruth Wodak

Tohtoročnú cenu Nadácie Herberta Haaga v Luzerne za slobodu a demokraciu v cirkvi získali dva mládežnícke spolky zo Švajčiarska a Nemecka, ktorých prioritou je formácia mladej generácie v zmysle kresťanskej viery. V oficiálnom prehlásení Nadácie pre média sa píše: „Žiadna organizácia neprežije bez mladých ľudí. Platí to i pre cirkev, tým viacej, že lavice kostolov na bohoslužbách sú čoraz viacej obsadzované len starými ľuďmi.

Návštěva Švýcarska je pro mne vždycky svátkem. Kdysi jsem již o tom napsal článek Proč obdivuji Švýcary, který vyšel nejdříve v nP a pak také v mé knize Síla lásky v roce 2010. Švýcarsko, to je velmi otevřená demokracie, svobodná společnost, reformní duch v teologii a církevním smýšlení – vždy zde smekám klobouk s obrovskou úctou a vděčností. Myslím, že všichni v Evropě i ve světě se máme od Švýcarů co učit.

Vzpomínka na Karla Kryla a osobní komentář k výročí jeho úmrtí

3. března jsme si připomněli 25 let od smrti Karla Kryla - jak ho nazývá jeho skvělý životopisec Vojtěch Klimt „nechtěným svědomím českého národa“.Kryla jsem miloval. To kvůli němu jsem se naučil hrát na začátku svého gymnaziálního studia v roce 1973 na kytaru a dlouhá léta jsem pak hrával jeho písně, a také výtvory jiných autorů, především Jaroslava Hutky a Vlastimila Třešňáka. Kryl je pro mne člověkem, se kterým jsem byl bytostně téměř ve všem „zajedno“.

Proč znovu potřebujeme víc transcendence

„Karl Barth mal raz sen o Mozartovi“, takto začína výber z osobných poznámok z Mertonovho denníka, ktoré vyšli knižne v roku 1966 pod názvom  Conjectures of a Guilty Bystander(voľne preložené: Pravdepodobnosti diváka so zlým svedomím). Americký trapistický mních Thomas Merton sa fiktívne zamýšľa nad tým, ako kalvinisticko-reformovaný švajčiarsky profesor teológie Karl Barth sníval o tom, že vo svojom fachu dogmatickej teológie skúšal študenta Wolfganga Mozarta.