Chvalte Pána písněmi

Zdeněk Pololáník

Při vyslovení tohoto jména se jistě většině z nás vybaví tvář známého, milého a skromného člověka. Víme o něm, že svůj život zasvětil hudbě, že ji nejenom skládá, ale také interpretuje, a to především už půl století v ostrovačickém kostele. Také možná díky slavnostní mši, kterou v ostrovačickém kostele sloužil biskup Josef Hrdlička víme, že v říjnu 2005 oslavil Zdeněk Pololáník 70. narozeniny. Víme také, ve kterém domě v Ostrovačicích se svojí manželkou Jarmilou žije a jistě si pamatujeme i na jeho dvě děti Janu a Petra, které, stejně jako jejich otce, oslovila hudba a rozhodly se jí profesionálně věnovat. Pro někoho možná postačující informace, pro jiného zase trochu málo znalostí o člověku, se kterým máme tu čest potkávat se a třeba i občas prohodit pár slov.

Zdeněk Pololáník se narodil r. 1935 v Brně. Jeho rodiče krátce provozovali hostinec Na Humpolce v Tišnově a záhy se přestěhovali do Ostrovačic, kde si tatínek Alois zavedl obchod řeznictví a uzenářství. Od dětství podporoval synův hudební talent, který se začal vyvíjet hrou na housle a klavír, ke kterým přibližně ve 12 letech přibyly i varhany.
Zdeněk Pololáník absolvoval varhanní oddělení brněnské konzervatoře a již v té době se věnoval studiu skladby. Roku 1957 byl přijat na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně ke studiu kompozice. Už za studií zaujal veřejnost jeho výrazný skladatelský talent a jeho díla se dostala na repertoár nejvýznamnějších profesionálních interpretů, a to nejenom v Československu, ale také v zahraničí. Jeho díla znají posluchači v celé Evropě včetně tehdejšího Sovětského svazu, v USA, Kanadě, Japonsku, Austrálii, na Novém Zélandu či v Jihoafrické republice. Už v začátcích tvorby jej kritici nebývale pozitivně hodnotili a dokonce o něm psali, že chrlí jedno zajímavé dílo za druhým. Na počátku své kariéry vycházel Zdeněk Pololáník z vynikající znalosti nástrojů, které sám prakticky ovládal. Největší oblibě se však u něj těší královské varhany, pro které tvoří nejenom sólové sonáty, ale jejich majestátný zvuk spojuje i s dalšími nástroji a vznikají neobvyklé kombinace (např. skladby pro varhany a klavír).
Doba normalizace nebyla pro hluboce věřícího člověka, který se ke své víře také hudební tvorbou hrdě hlásil, tou nejšťastnější. Přesto i v ní dokázal svůj talent prosadit. Po roce 1989 působil 5 let na JAMU v Brně jako pedagog pro obor scénické hudby a stal se zde zakladatelem nového oboru - duchovní hudba. V této době zastával také významné posty regenschoriho a ředitele kůru v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně. V současné době, ač v důchodu, se nadále naplno věnuje své tvůrčí práci.

Hudební tvorba Zdeňka Pololáníka se již od počátku vyvíjí třemi základními směry.
První linii tvoří skladby pro koncertní provozování a balety - do dnešních dnů vytvořil již cca 200 děl zahrnující sólová, komorní, vokální, symfonická, ale i jevištní díla. Za zmínku jistě stojí scénické oratorium Sír haš-šírím (na úplný hebrejský biblický text Písně písní), Sinfonietta, čtyři Symfonie, balety Pierot, Popelka, Sněhová královna (uváděná v pražské Laterně magice) či Paní mezi stíny o Boženě Němcové.
Druhou linii představuje asi 500 scénických, filmových, rozhlasových a televizních hudeb. Pro diváky nejsou jistě neznámé takové celovečerní filmové tituly, jako Lev s bílou hřívou (o Leoši Janáčkovi), Člověk proti zkáze (o Karlu Čapkovi), Katapult, Žert, Prodloužený čas, Opera ve vinici či Neúplné zatmění. Z televizních seriálů je to například nedávno reprízovaná sága Synové a dcery Jakuba skláře nebo Chtěla bych ten strom. Nepřeberné je pak množství scénických hudeb určených pro přední česká divadla v Brně, Praze, Ostravě, Opavě, Olomouci, Zlíně, Hradci Králové, Uherském Hradišti či Chebu, ale také v zahraniční - např. na Slovensku, v Německu, Norsku, Japonsku nebo Mexiku.
Hudba Zdeňka Pololáníka doprovodila také ochotnické divadelní hry v Ostrovačicích (Popelka), v Říčanech (Její pastorkyňa) a v Rosicích (Šípková Růženka).
Tvorba, se kterou se však můžeme setkávat nejčastěji je ta, o které to mnohdy ani nevíme. V našich kostelích zpíváme při mších písně z kancionálu a žalmy, u kterých si jen málokdy povšimneme autorova jména. A je jich opravdu hodně, které nesou podpis Zdeňka Pololáníka. K dnešnímu dni je skladeb duchovní hudby už pěkná řádka čítající přibližně 200 děl od písní v kancionálu přes ordinária až po majestátní Missu solemnis.

Jeho tvorba a životní filozofie inspirovala mnoho jeho žáků a následovníků a dostalo se mu za ni nejednoho ocenění. Z těch nejvýznamnějších je třeba zmínit 1. cenu v celorepublikové soutěži na slavnostní ordinárium pro liturgické účely (r. 1975). cenu Josefa Blahy (r. 1978), udělení Rádu sv. Cyrila a Metoděje (r. 2001) či Cenu Jihomoravského kraje (r. 2005). Obec, ve které Zdeněk Pololáník žije už více než šest desetiletí a kterou svým jménem také zviditelňuje po celé naší zemi i v zahraničí, mu na důkaz svého vděku udělila roku 1998 Čestné občanství městyse Ostrovačice. Významné pocty se dočkal také roku 2005, kdy byl v České Třebové uspořádán I. Mezinárodní varhanní festival Zdeňka Pololáníka.

Snad i díky těmto řádkům si budeme nyní více uvědomovat, že je pro nás velkou ctí, že můžeme své životy žít v blízkosti tak významného člověka, jakým Zdeněk Pololáník bezesporu je.

Na hlavní stránku o panu Zdeňku Pololáníkovi.