Duchovní výzva pro postní dobu

Po radostné zvěsti Narození Ježíše Krista, našeho Spasitele, se máme připravit důkladně na prožití Jeho spásné smrti na kříži a posléze nadějné Zmrtvýchvstání.

Abychom hluboce procítili a pochopili význam doby velikonoční, největších křesťanských svátků v roce, k tomu nám byla ustanovena doba půstu. Toto období má svůj veliký význam. Je to vlastně čas, kdy bychom se měli zklidnit po předcházející době zábav. Dá se přirovnat ke krásnému šatu, který vyměníme za oděv méně honosný, obyčejný. Postní období připomíná barvu šedou, barvu popela.

Po této cestě, která začíná Popeleční středou, půjdeme dlouhých čtyřicet dnů. Využijme jich ke svému obrácení a odevzdejme se s důvěrou Bohu, nechť řídí naše kroky.

Mnozí z nás si půst představují jako zřeknutí se zábavy, tance, snížení množství a jakosti jídla, pohodlí. Takový půst je výhradně hmotný, tělesný, postihuje jen smysly. Opravdové odříkání uchopí duši, zmobilizuje dobro v nás a nasadí je proti zlu. Dobrý Bůh nám dal k životu mnoho věcí. Některé z nich jsou životně důležité - oděv, jídlo apod., jiné máme pro svůj požitek. Užívejme toho, co nám Bůh dal, s radostí, ale v Bohu, podle Boha a pro Boha. Nabídněme mu to, na co se těšíme, co se nám líbí, na čem nám záleží. Například v kině hrají přitažlivý film, dlouho jsme v kině nebyli, opravdu se těšíme. Zřekneme-li se návštěvy kina a věnujeme-li s láskou tento čas Bohu v modlitbě, rozjímání, četbě Písma svatého nebo křesťanské literatury, bude to Bohu milá oběť. Naopak, odpustíme-li si něco, bez čeho se lehce obejdeme, bude mít taková forma půstu svou cenu? Jistě ne.
Jen sebezápor, boj proti choutkám, sklonům a vášním, posilování a neprosazování své vůle proměňují naše nitro a uvádí do noho co je Božího. Kombinujme půst tělesný s duchovním.
Snažme se pochopit do všech důsledků, jak může být modlitba pokáním, postem, jak jde dohromady s bolestí a utrpením. Modlitbou uznáváme, že nejsme ničím, obracíme se na Boha a toužíme sjednotit se s Ním. Naučme se v tomto postním období často rozpomínat na Boha dobrého, milosrdného a láskyplného, modleme se duchem, srdcem, celou bytostí, neboť modlitba je diktována láskou a důvěrou, jež jsou zázračnými pouty spojujícími Boha s duší. Pokusme se takto jednat a tím i bojovat proti svým sklonům nejen silami těla, ale i silami duše.
Naléhavým voláním postní doby je smíření se s Bohem a lidmi, s nimiž jsme v jakémkoliv konfliktu, nebo alespoň zmírnění bolesti, kterou jsme způsobili. Z toho také vyplyne odpuštění, kterého by se nám mělo od našich blízkých dostat a které také my dáme těm, jež nám ublížili.
Bez odpuštění se zatvrzelým nebo pyšným srdcem bychom nemohli stoupat k Pánu Ježíši, tížilo by nás jako kámen. Naše modlitby by nebyly účinné, nepronikly by k Bohu. Ustanovme si proto den, kdy očistíme své duše a usmíříme se s Pánem.

Obracejme se často na Pannu Marii, která nám pomůže, budeme-li v úzkých a poprosme ji třeba jen střelnou modlitbou nebo desátkem růžence. Pro toto období je zvláště příhodný Bolestný růženec.
Denně děkujme Bohu za to dobré, co nás potkává, ale snažme se vidět Boží plán s námi i v událostech pro nás těžkých, smutných, bolestných. Vězme, že Bůh nenechá padnout pod tíhou kříže ty, kdo se k Němu s vírou obracejí. Takové bolestné poznání je cestou duchovního růstu. Uvědomíme si s plností, co vlastně pro nás Pán Ježíš vykonal, když zvolil smrt na kříži pro naše vykoupení. Nastupme tedy s Ním tuto cestu. Buďme silní jako On, když v poušti odolával pokušení Zlého. Nenechme se zlákat světským leskem, pro nás to bude méně těžké, vždyť my nebudeme hladovět a žíznit až k smrti ve vyprahlém písku pouště, jako náš Spasitel.
Naučme se naslouchat svým blízkým v klidu, mírnosti, dívejme se s láskou na ty lidi, kteří nám nejsou tolik sympatičtí, představme si v každém člověku Pána Ježíše. Všímejme si ve svém okolí nemocných, nemohoucích, starých či osamělých lidí. V e ď m e k soucitu i k praktické pomoci i naše děti.
Usmívejme se na sebe, ukažme vlídnou tvář a rozdávejme radost, třeba jen svou přítomností. Svatá Terezie z Lisieux řekla: „Bůh miluje veselá srdce, miluje duše, které se naň usmívají.“
Pokusme se tedy v postním období o celkový přerod našeho „já“ v osobnost vnímavou, citlivou; nastupme celkovou změnu, vybočme z kolejí starých zvyků. Chtějme letos úplně z gruntu od základu vymést, vycídit svá srdce popelem postního období, vydrhnout i zarezlé skvrnky starých hříchů a nedorozumění, změňme svůj život opravdově s hlubokou pokorou.

Shrneme-li výzvy postní doby, uvidíme v podstatě tři hlavní myšlenky: 1. Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš. 2. Je mi smutno až k smrti, zůstaňte se mnou. A nakonec výzva: 3. Smiřte se s Bohem.

Mysleme více na duši a neprospěme dobu postní. Projděme s Pánem Ježíšem alespoň část jeho křížové cesty a bděme s ním. Pro každého jednotlivce platí Kristova věta: „Kdo chce za mnou přijít do nebeské slávy, musí na zemi vzít kříž a mě následovat.“ Na naší poslední světici Anežce České se ukázala pravdivost této metody. Odřekla si blahobyt, luxus, bohatství a zvolila chudobu. Zřekla se vlády a vysokého postavení, sestoupila k ubohým. Oblékla řeholní hábit, stala se služkou, měla hlad. A výsledek? Dosáhla slávy v nebi a proslavila náš národ na zemi.
Jděme si pro odpuštění, ať Kristova krev neteče nadarmo.
Kéž se nám všem s milostí Boží podaří poslechnout i poslední výzvu Ježíše Krista: „Máš hříchy odpuštěny, už nehřeš! Amen.“

Autoři článků: