Dva předvánoční rozhovory v nemocnici

„Petře, dnes toho bylo na mne zase jaksi hodně a jsem unavený, už se těším, jak si doma na chvíli natáhnu nohy“ – říká mi jeden můj kolega těsně před skončením osmihodinové šichty na ozařovací klinice – a pak dodává: „Víš, ale, co mi dnes udělalo velikou radost? Když jsem šel ráno vyzvednout do čekárny paní XY“ – je na vozíku, na ozařování jí denně vozí jedna z jejích čtyř dcer, je to již stará paní, má cukrovku, oteklé nohy, trochu inkontinentní a potřebuje pomoc při oblékání i vysvlékání“ – tak se na mne pousmála, když viděla že jdu pro ní a řekla mi: ‚Jsem tak ráda, že mne vyzvedáváte právě vy.‘ A proč, ptám se, chovají se k vám snad ostatní kolegyně nepřívětivě? ‚To ne, všichni jsou ke mně zdvořilí. Nemohu si stěžovat. Ale u vás cítím, že vše konáte i srdcem a ve vaší přítomnosti se cítím velice dobře. Děkuji vám za to.‘ - Vyrazilo mi to dech, vůbec jsem nevěděl, co jí mám na to říct... Když se ale zpětně na tu situaci rozpomínám, tak mám velikou radost. Cítím, že toto jsou právě ty momenty zadostiučinění, momenty, kdy mám radost z této práce, které se nedají nahradit ani finančním výdělkem ani jinými výhodami...“  Mám radost z radosti kolegy a jen krátce dodávám: „Ano, tyto momenty si dobře zapamatuj, protože o tyto momenty v životě jde. Vše ostatní je tak relativní a pomíjející, ale to, co děláme srdcem, to má cenu věčnosti.“

Později v tentýž den vedu rozhovor s jiným, v tomto případě však externím, spolupracovníkem naší kliniky. Je technik a často k nám dochází, když se cokoliv v tom technicky vysoce  komplikovaném ozařovacím přístroji pokazí. Je to však netypický technik. Je spíše teolog, či sociální pracovník,  člověk typického humanitního zaměření. Dalo by se říci, že technika je jeho hobby, i když v jeho případě je tomu naopak. Známe se již 20 let a přestože jsme různí svým povoláním a v podstatě nejsme ani kolegové, již dosti dávno jsme si začali tykat a jaksi spontánně řekli, že bychom se měli vídat častěji a nejen sem - tam  pracovně. Že bychom měli občas zajít někam na skleničku vína či na kafé. Do rodiny se člověk rodí a členy rodiny bere takové, jací jsou. Ale přátele, lidi stejného smýšlení a stejné vlnové délky si má právo vybírat. A tak se tedy scházíváme taky privátně a proto si pak při jeho občasných pracovních návštěvách na naší klinice můžeme  říct mnohem víc, než jen prohodit pár pracovně-technických termínů. Stalo se tak i dnes, když jsme si během pracovní pauzy zašli na kafé. Přitom mi říká: „Pomalu budu muset začít psát vánoční pozdravy, abych to vše včas stihl“. - „A kolik těch pohledů budeš psát, že se již teď, 1. prosince, na to chystáš?“ - ptám se. - „Asi padesát.“ - „Padesát?!“ - vyděsil jsem se. - „To nemyslíš vážně“ - civím na něj s otevřenou pusou. „Kdysi jsem jich psával mnohem víc, skoro až sto, ale každým rokem píši míň a míň.“ - „To máš tolik příbuzných, nebo jakým lidem to prosím tě píšeš, jestli to není tajemství.“ - ptám se. „No, pár z nich je rodina, ale většinou jsou to dobří známí. Je to jen jednou za rok a alespoň takto jim chci udělat radost.“ - „A oni ti taky píšou“ - vyzvídám. „Většina jo. Ale když se někdo několik let neozve, tak ho časem vyškrtnu z mého adresáře“ - zní klidná a jasná odpověď. V tónu jeho hlasu je evidentní, že ví co a proč to dělá.

Teď trochu odbočím, a zavzpomínám si na jeden dávný rozhovor, který jsem s ním vedl před několika roky. Bylo to v létě. Svěřil jsem se mu tenkrát s tím, že chci na Centrálním hřbitově ve Vídni navštívit hrob jednoho člověka. Ten hřbitov je nesmírně veliký, rozdělen do mnoha sekcí. Znal jsem sekci i číslo hrobu, ale jelikož jsem tam nikdy nebyl, neměl jsem ani šajn, jak se k tomu hrobu dostanu. Zeptal jsem se ho, jestli náhodou neví, kde se ta sekce nachází. Okamžitě zareagoval a řekl mi, jak se k tomu hrobu dostanu. Byl jsem v šoku, jak to jen tak může vědět. Zasmál se a řekl, že na Zentralfriedhof chodí často. Jednak tam leží členové jeho veliké rodiny a jednak chodí na hrob jednoho kolegy. Pracovali spolu jen jeden rok a ten kolega přišel při autonehodě o život. Od té doby zajde občas alespoň na jeho hrob s květinami a svíčkou. Na mou otázku, jestli byli tak blízcí přátelé, mi odpověděl, že si opravdu dobře rozuměli a že takového kolegu už nikdy neměl...

Když mi teď řekl o vánočních pozdravech pro dobré známé, vybavila se mi tato historka. Jeho myšlenky však ve mně evokovaly sled dalších myšlenkových pochodů, slovo dalo slovo, přišla řeč na slavení vánoc, na to, co on považuje za smysl nejen vánoc, ale i života. Řeč přišla i na lidi dnes,  na fakt narůstajících moderních přístrojů v nemocnicích a o stále větší absenci projevů lidskosti nejen v nemocnicích, ale i v běžném každodenním životě. V té naší malé filosoficko-duchovní debatě se ho nakonec ptám: „Proč myslíš, že lidskost  pořád víc a víc pokulhává za celou tou civilizačně-technickou vyspělostí dnešní doby?“ Jeho stručná odpověď: „Protože se lidem daří materiálně dobře a chtějí, aby se jim vedlo ještě lépe. Chtějí mít vše doma: televizi, rádio, počítač,  které budou krátit jejich dlouhé chvíle. Oni už necítí potřebu mluvit jeden s druhým, podělit či rozdělit se o cokoliv. Lidé se stávají víc a víc egoisté a myslí jen na sebe...“

Ten rozhovor s nim netrval dlouho. Dá-li Pán Bůh,  znovu se brzy, buď u nás na klinice, nebo v nějaké vídeňské kavárně sejdeme a budeme pokračovat. Přesto mi pořád rezonuje v uších. A rezonuje mi i to, co mi v tento den řekl kolega. V jeden obyčejný den tolik vzácných perel. Musím se nadechnout, abych jejich krásu dokázal plně vychutnat a prožít. A to nás dělí od Vánoc skoro celý měsíc. Jestli však Vánoce nejsou o kráse dobra a lásky, tak o čem pak vlastně jsou?

Peter Žaloudek, Vídeň, 1.12. 2010