Lhostejně stály hvězdy na obzoru.
Cesta vedoucí pod zákrutem skal
obepínala Olivetskou horu.
V dolině po ní Cedron protékal.
Dopola byla sžatá louka, loučka,
svítilo za ní světlo Mléčných drah.
Strom olivový, štíhlá stříbroručka,
napřáhl se a hmatal po dálkách.
Na konci byly sady, čísi léno.
Tam u zdi pravil učedníkům svým:
"Srdce je žalem k smrti vysíleno,
postůjte zde a bděte se mnou. Bdím".
Zřekl se, poslušný a dobrotivý,
jako by vracel s dluhem dík,
všemohoucnosti, moci tvořit divy
a nyní byl jak my, byl smrtelník.
Noc vysušila krajinu až k dřeni
nicoty, zpustošení, nebytí.
Vesmír byl pustý jako po vymření,
jen v sadu bylo místo pro žití.
A byl prázdno v roklích načernalých,
nekonečných a bez začátku též.
V krvavém potu prosil: "Tento kalich
odejmi, otče, jestliže tak chceš".
Když modlitbami zacelil své žaly,
šel za ohradu. A tam na trávě
u cesty jeho učedníci spali,
v chudobných květinách a v únavě.
Vzbudil je: "Jaká milost Hospodine
žít se mnou! Vy však propadáte snům.
Vrší se doba člověkova syna,
jen maličko a vzdá se hříšníkům".
Jen dohovořil, tlupy zbídačelé
obklopily ho, ohně v rukou všech,
pochodně, meče. - Jidáš v jejich čele
se zrádným políbením na ústech.
Petr by se byl utkal s hrdlořezy,
tasil a lotru ucho odetnul.
Však slyší: "Zasuň meč. Nechť v pochvě vězí.
Meč neléčí. Meč na rány je sůl.
Což nevíš, že můj otec v nebi velí
chrabrým a okřídleným legiím?
A kdyby poručil, tu před anděly
nepřátelé se rozplynou jak dým.
Však v knize života jsou nedočtené
poslední listy. Nejsvětější daň
je vtělena v nich řeč a do písmene.
Co psáno, splň se. Amen. Tak se staň.
Vidíš, v plamenech vzněcují se časy,
podobenství jim vtisklo podobu.
A jménem jeho strastiplné krásy
já dobrovolně sejdu do hrobu.
Do hrobu sejdu, třetího dne vstanu,
staletí poplují jak vor, jak proud
a já je přijmu jako karavanu,
přicházející z temnot na můj soud".
Boris Pasternak