Hurá na Velehrad!

V letošním roce jsem se poprvé zúčastnila pěší pouti na Velehrad. Podnětem mi bylo vyprávění a zkušenosti loňských účastníků. Vrátili se tak nadšeni a plni duchovní obnovy, že jsem si hned vyhradila pár dnů dovolené na konec srpna, abych se také mohla přidat k poutníkům.

Čím více se však blížil termín pouti, tím poplašnější byly doplňující informace (délka trasy, nedostatek pitné vody cestou, nečekané strmé výstupy v rovinatém terénu jižní Moravy - věřit či nevěřit?). I přes tyto varovné signály jsem své odhodlání nezměnila. A tak jsem v páteční ráno 21. srpna stála společně s dalšími poutníky z Ratíškovic (16), Dolních Bojanovic (2), Ostrovačic (2) a Veverských Knínic (6) před kostelem v Ratíškovicích. Po požehnání tamního faráře otce Jiřího Čekala jsme za vyzvánění zvonů vyrazili na dvoudenní pěší pouť. Cesta vedla rovinatou krajinou z Ratíškovic do Vacenovic, pak borovým lesem do Bzence. Šli jsme převážně ve stínu, což bylo příjemné, boty se nám však plnily pískem naplaveným v dobách dávných (tehdy mohutnou) řekou Moravou. Pro poutníky z našich farností to bylo překvapení, pravda ne úplně příjemné. V Bzenci jsme si dopřáli občerstvení v místní restauraci a následoval první výstup naší trasy. Za plného žáru poledního sluníčka jsme stoupali mezi vinohrady do kopců nad Bzencem.

Cesta vedla po hřebeni pahorků, na slunci, bez stínu. Odměnou nám byly pěkné výhledy do údolí řeky Moravy, na opačnou stranu na panoráma Chřibů s hradem Buchlovem, který se stal naším souputníkem až k Velehradu. Oporou nám byly modlitby sv. růžence, povzbudivé pozdravné SMS zprávy (protože poutník dnešní doby má k dispozici i tato vybavení), statistické informace (opět SMS) o počtu poutníků z informačního servisu hlavního organizátora pěších poutí otce Jana Peňáze. Na mysl přicházely úryvky z Bible o putování Izraelců po poušti, které evokovalo horké letní počasí, docházející voda, počínající únava a bolesti nohou. Otec Ludvík k nám byl však milosrdný a cestou nám dopřál i kratší zastávky, během nichž jsme si mohli lehnout do trávy, abychom ulevili znavenému tělu. Naši znavenou mysl osvěžoval předčítáním humorných příběhů, které se údajně kdysi odehrály (hlavně na Slovácku) v kostele i za kostelem.

S přibývajícím odpolednem se mírně zvyšovala nervozita, zda dorazíme do cíle prvního dne, kterým byla obec Boršice, abychom včas stihli společnou mši svatou. Skupina se začala protahovat. Když jsem ve dvojici s další poutnicí z Knínic, Hanou Mikšovou, překonávala poslední dva, tři kilometry (celkem jsme jich první den ušli zhruba 30), rostlo ve mně přesvědčení, že toto je první a zároveň poslední moje účast na tomto podniku. V Boršicích jsme se opět seskupili dohromady, tentokrát v místním hostinci, poněvadž bylo potřeba doplnit tekutiny a smýt prach z cest. Nicméně zvítězili jsme sami nad sebou a s radostným pocitem jsme se připojili ke skupinám poutníků z ostatních směrů a společně šli slavit mši svatou v boršickém kostele. Při kázání bylo vzpomenuto 41. výročí od sovětské okupace v roce 1968, připomenuty výdobytky dnešní svobody, jejichž důsledkem bylo i konání této pouti. A já jsem si uvědomila, že je to pravda a že je třeba ukazovat ostatním lidem, že nás věřících není zase tak málo. Abych pro to i já aspoň něco udělala, rozhodla jsem se zúčastnit se pouti v příštím roce znovu!

Po výborné večeři připravené poutníkům boršickými farnicemi v kulturním domě jsme si ošetřili znavené nohy, kterými jsme se dle slov otce Peňáze "modlili celý den". My, z našeho jižního proudu, kteří jsme se poutě účastnili poprvé, jsme pak z jeho rukou převzali dřevěné velehradské křížky, a tím jsme byli přijati mezi "certifikované" poutníky.

Druhý den ráno se prostranství u kostela v Boršicích zaplnilo množstvím poutníků. Pořizovala se bohatá fotodokumentace, vytahovaly se obecní a farní prapory, příprava na posledních osm kilometrů poutě vrcholila. Skupina poutníků našich farností se fotila s obecním praporem Veverských Knínic, který byl mj. ostatními považován za jeden z nejhezčích. Kdosi z právě procházející skupinky se ptal: "Odkud jste?" "Z Veverských Knínic, to je taková malá vesnice u Brna." "Cha, cha, to my známe, my jsme z Tišnova!"

A pak to přišlo. Asi tři sta padesát poutníků se za zpěvu Anděle Boží vydalo na poslední část cesty. Z oken mávali místní obyvatelé na pozdrav, mnozí stáli na chodnících před svými domky. Při průchodu Zlechovem vyzváněly zvony. Pro mne osobně to byl neopakovatelný a nezapomenutelný zážitek. Za obcí Tupesy jsme vystoupali do posledního kopce a z jeho návrší jsme uviděli věže baziliky na Velehradě! Po vzoru dávných poutníků jsme poklekli a pomodlili se.

Mnozí se vyzuli a poslední úsek šli bosi. Co asi cítili svatí Cyril a Metoděj, když oni sem dorazili k cíli své tehdejší pouti až ze Soluně? Byli unavení, šťastní a rozechvělí jako my dnes?

Na nádvoří před bazilikou nás už čekala přibližně stejně velká skupina poutníků, kteří poslední noc přespali v Buchlovicích. A také řada dalších návštěvníků, co přicestovali auty a hromadnou dopravou. Mezi nimi nás máváním vítalo několik známých z Ostrovačic, Říčan a Veverských Knínic.

Společné zakončení celé pouti mělo dvě části. Nejdříve na nádvoří proběhla obnova zasvěcení země Panně Marii a pak byla v bazilice sloužena slavná mše svatá. Za doprovodu asi 40 kněží a jáhnů, také poutníků, ji jako hlavní celebrant sloužil kancléř žilinské diecéze Mons. Michal Baláž.

Když Pán Bůh dá, příští rok vyrazíme znovu, už na jubilejní 10. pěší pouť na Velehrad. A kdo jste dočetli až sem, najděte si dva volné dny a přidejte se k nám - 20. srpna 2010!