Ještě k rozloučení s kard. Špidlíkem

Mnoho tisíc lidí se v pátek 30. 4. 2010 ve Velehradské bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje rozloučilo se zesnulým kardinálem Tomášem Špidlíkem. Zádušní mši svaté předsedal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Tělo kardinála Špidlíka, jenž zemřel v pátek 16. dubna v Římě ve věku 90 let, bude pochováno v hrobce ve velehradské bazilice.

"Tomáš kardinál Špidlík, který ač moravský rodák z Boskovic, jako myslitel výrazně přesáhl poměry jednoho malého národa, protože v sobě nesl dimenzi Kristovu, dimenzi evropské i světové církve. Byl tím, kdo razil cestu k její jednotě, aby mohla dýchat východní i západní spiritualitou stejně jako dýchají dvě plíce v jednom těle," uvedl při obřadu biskup Josef Hrdlička. A ještě řekl: "Dokázal mluvit tak, že ho se zaujetím poslouchali jak kardinálové v konkláve před volbou papeže, tak i samotní svatí otcové, vědci z mnoha zemí světa, ale i nejprostší venkované. Dovedl hovořit k věřícím i k nevěřícím, kteří s úctou konstatovali, ano, rozumíme tomu, co nám chce říci."

Se Špidlíkem se kromě rodiny a církevních hodnostářů či prostých kněží přišli rozloučit i představitelé státu, kardinálovi bývalí žáci i davy věřících. Velehradská bazilika byla zaplněná do posledního místa, řada lidí tak sledovala poslední rozloučení před katedrálou díky rozhlasovému přenosu.

Při posledním rozloučení se zemřelým kardinálem několik dní předtím v bazilice sv. Petra a Pavla v Římě řekl papež Benedikt 16:

Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více než touha: je to vůle. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v této vůli nacházíme „skálu“, pevný základ víry a doufání. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha svatého tvoří pro člověka jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.
Uslyšet tuto vůli Boží z úst Jeho samého je nezměrný dar! Myslím, že velcí lidé víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody. Z tohoto hlediska byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli vtipní a dovedli žertovat, přestože měli nelehké a z určitých hledisek podobné mládí. Prozřetelnost je svedla dohromady a spolupracovali na dobru církve především v tom, aby se naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež.

P. Richard Čemus vzpomíná: Kdo slyšel Špidlíkovo kázání, toho bezesporu začalo bavit žít. Nepoučoval totiž, ani nemoralizoval, ale ukazoval krásu víry v Boha, která člověka osvobozuje. Živý Bůh chce lidi svobodné, ne otroky, tvrdil Špidlík. Dobře věděl, že do role otroka se člověk často vmanévruje sám, když má za to, že musí udělat to, co ho jako první napadne. Je to neustálý urputný boj. Aby to názorně vysvětlil, vyprávěl nám Špidlík v semináři tento vtip: Jeden člověk pil. Sotva v neděli vyšel z kostela, už ho nohy táhly do vedlejší hospody. Zpovědník mu poradil: "Příští neděli se před hospodou zastavíte, zamyslíte se a řeknete si: Jsem svobodný člověk, mohl bych jít na pivo, anebo nemusím. Otočím se a půjdu svou cestou." Příští neděli to dotyčný zkusil. Před hospodou se zastavil a řekl si: "Jsem svobodný člověk." Obrátil se a udělal první krok, druhý, třetí krok směrem od hospody. Pak se zastavil, setřel si pot z čela a řekl si: "To je mé první vítězství v životě, to se musí oslavit…".

V souvislosti se zesnulým kardinálem Tomášem Špidlíkem se zmiňují různá úctyhodná čísla – počínaje věkem přes jeho pravidelné rozhlasové promluvy, které na vlnách vatikánského rozhlasu zněly bezmála šedesát let, až třeba po vydané knižní tituly. Těch je kolem padesáti (pokud k nim připočteme i překlady do 24 jazyků, číslo vyskočí asi na 140).

Šest desetiletí působil v Římě. Své znalosti mohl využít od roku 1984 i jako poradce Kongregace pro svatořečení a později i člen Kongregace pro východní církve. Od roku 1991 působil v Centro Aletti v Římě, což je ústav zabývající se východní spiritualitou.

Kéž se raduje v nebi a odtud vyprošuje radost a úsměv nám, kterým tyto věci zde na zemi chybí!