Jubilejní X. pěší pouť na Velehrad 2010

V letošním roce se koncem srpna konala jubilejní X. pěší pouť na Velehrad. Nepočítám-li otce Ludvíka, farníci našich tří farností měli možnost účastnit se této pouti třetím rokem. Osobně jsem putovala na Velehrad podruhé a opět pro mne tato událost byla velkým zážitkem.

Tzv. jižní proud velehradské pouti reprezentovala skupina poutníků vycházející z Ratíškovic. Tvořilo ji 16 poutníků z Ratíškovic – mezi nimi nejstarší účastník skupiny pan Šupálek (76 let!), kterému tímto skládám svoji poklonu. Jedna poutnice z Říčan – Anežka Ondráčková (pro změnu nejmladší účastnice 10 let), které také patří naše velká pochvala! Dále 4 poutníci z Veverských Knínic a 2 poutnice z Vídně. A samozřejmě duchovní vůdce jižního proudu otec Ludvík, celkem tedy 24 poutníků.

Na cestu jsme se po požehnání místního pana faráře otce Jiřího Čekala a za hlaholu ratíškovických zvonů vydali tentokráte již ve čtvrtek 19. 8. odpoledne. Obyvatelé Ratíškovic nás vyprovázeli máváním, přáním šťastné cesty i povzbuzením v podobě koláčků a kalíšků slivovice. Čekala nás příjemná cesta rovinatým borovým lesem do Bzence, dlouhá pouhých 12,5 km. I tak museli někteří měnit obuv a hlavně vytřepávat všudypřítomný písek. V Bzenci jsme nocovali v místní sokolovně. Při vstupu do tělocvičny, kde byly na zemi roztažené gymnastické koberce, a složené pingpongové stoly rozdělovaly prostor na „dámskou“ a „pánskou“ část, se ozývaly hlasy: „To je jak Starci na chmelu!“ Obdobně na nás působilo i vybavení umývárny (cituji: “Sprcha tu je, jen myslím, že sa v ní nikdo od 1. světové nekúpál!“) Nutno však dodat, že voda tekla. I teplá. Po večeři v blízké restauraci jsme oslavili svátek otce Ludvíka, zazpívali si písničky z poutního zpěvníku, pomodlili se a šli spát.

Druhého dne ráno, v pátek 20. 8., jsme se vydali na celodenní putování z Bzence do Boršic u Buchlovic. Nebe bylo bez mráčku, rozhledy jasné, ostrá silueta hradu Buchlov na obzoru se stala naším souputníkem po celých 20 km cesty.

Duši povznášela modlitba, rozjímání nad tématem letošní pouti, kterým bylo Desatero Božích přikázání, zpěv a pohled na krásnou přírodu, dílo Božích rukou.

Proti zkušenosti z loňského roku byla tato část cesty příjemnější. Byla kratší o první úsek do Bzence, a tak jsme si mohli dopřát delší přestávky, které jsme pod duchovním vedením otce Ludvíka věnovali Desateru a také sv. Bernardovi, hlavnímu zakladateli cisterciáckého řádu, ke kterému máme my – farníci z Knínic blízký vztah.

V Boršicích jsme nejdříve doplnili tělu potřebné tekutiny a pak se, společně s proudem poutníků z Velkého Meziříčí a Křtin, zúčastnili mše svaté, kterou sloužil jako hlavní celebrant zakladatel velehradských pěších poutí otec Jan Peňáz. Když se nově opraveným boršickým kostelem rozneslo z přibližně 220 hrdel mohutné „Ejhle oltář Hospodinův září“, zatajil se mi dech a pocítila jsem mírnou závrať.

Po ubytování v nově vybaveném farním centru jsme povečeřeli v kulturním domě, kde místní farníci připravili tradiční občerstvení pro poutníky. Po jídle otec Peňáz přijal do stavu poutníků z našeho jižního proudu ty, kteří se pěší pouti zúčastnili poprvé. „Prvňáčků“ bylo 7, ale dřevěných křížků – znaků velehradského poutníka – bylo méně (během pouti jich otec Peňáz rozdal plný batoh!). A tak večer pouze 4 z nich dostali reálné křížky a zbývající tři křížky virtuální. Otec Peňáz sice prohlásil, že poutník dnešní doby má být připraven na vše, nicméně mobilem zajistil dodání chybějících křížků, a tak naši zbylí 3 poutníci dostali své křížky v sobotu ráno.

Na poslední úsek pouti v délce 8 km jsme se vydali z Boršic v mohutném průvodu, kdy se k nám přidali další poutníci, kteří sem dojeli autobusy, a pěšky absolvovali část z Boršic na posvátný Velehrad.

Na Velehradě už se spojily proudy poutníků ze všech stran – ze severu od Nového Jičína, ze západu od Velkého Meziříčí, jehož jižní součástí jsme byli i my, z jihu od Znojma. Celkem asi 460 poutníků. Na nádvoří před bazilikou proběhla obnova zaslíbení českého národa Panně Marii. Ve 12 hodin započala mše svatá, jejímž hlavním celebrantem byl arcibiskup Jan Graubner. Mší svatou jsme oslavili Pannu Marii, poutnici víry, která svoji pouť „dotáhla vysoko“, až do nebe a stala se královnou nebe i země, jak při kázání otec arcibiskup zdůraznil.

Čerstvě naplněni duchovní oporou jsme si pak v klidu mohli prohlédnout opravený interiér baziliky a poklonit se památce Tomáše kardinála Špidlíka u jeho sarkofágu umístěného za hlavním oltářem.

Na nádvoří Velehradu ještě poutníci, kteří se zúčastnili poutě potřetí, resp. posedmé, dostávali od otce Peňáze velké dřevěné, případně kovové křížky. Také v naší „ratíškovické“ skupině byli čtyři, kteří se pěší pouti zúčastnili potřetí (mezi nimi i knínický farník Jiří Koch), a dostali své velké křížky. Byli zapsáni do Cyrilometodějského poutního bratrstva velehradských poutníků.

A pak už následovala cesta zpět. Někteří z naší skupiny se loučili přímo na Velehradě a se svými rodinami, které přijely na vyvrcholení pouti, odjížděli domů. Ostatní jsme se autobusem přemístili do Ratíškovic a loučili se až tam. Všichni jsme si navzájem přáli vše dobré a hlavně Boží požehnání, abychom se mohli příští rok sejít znovu a vyrazit společně na XI. pěší pouť 25. 8. 2011.

Autoři článků: