K pastorační radě

V polovině letošního roku končí funkční období naší farní pastorační rady. I touto formou bych chtěl poděkovat jejím členům za obětavou službu farnosti během uplynulých pěti let, neboť tito lidé, třebaže mají spoustu povinností i těžkostí, jako každý jiný člověk, věnovali navíc svůj čas i síly právě farnosti.

Současná farní rada svou činnost tedy končí, končí současně i mé zvažování, jestli prodloužit činnost této rady, samozřejmě se souhlasem jednotlivých členů a s nutnými obměnami. Po více než dvouletých zkušenostech s našimi farnostmi jsem se rozhodl neprodlužovat činnost této farní rady ani zatím neustanovovat novou farní radu.

Je těžké vysvětlit všechny důvody tohoto rozhodnutí. Dalo by se říct asi toto: snad postupně vzroste počet těch, kteří jsou ochotni ve farnosti sloužit různými způsoby a jejichž činnost by potom mohla farní rada koordinovat (to je základ činnosti farní pastorační rady). V našich farnostech, které jsou spíše menší a ne zrovna živé, není toho příliš ke koordinaci, řízení, organizaci. Farář si svou činnost koordinuje sám (možná ne vždy zrovna šťastně) a je vděčný těm jednotlivcům, kteří s něčím pomohou nebo si dokonce vezmou něco na starost, ať už jednorázově nebo nastálo.

A pak je zde ještě další část poslání farní rady. Jak je napsáno v jednom pěkném textu (D. Harrington, Farní pastorační rady - problémy a trendy), „úkolem týmového vedení farnosti je víc než jen koordinace nebo řízení toho, co se ve farnosti děje. Hlavním úkolem takovéto skupiny je dívat se dopředu a připravovat cestu do budoucnosti, která leží před námi“. To je ovšem pro nás nyní spíše daleká hudba budoucnosti. Jistě chápete všichni, že takto chápané „rady“ členů farní rady mají daleko od rad typu „mělo by se to dělat, protože se to vždycky dělalo“ (tak to laskavě udělejte nebo zařiďte, pane faráři), vyžadují hlubokou moudrost a zralost i odvahu.

Chtěl bych vás, milí farníci, povzbudit v první řadě k modlitbě za naše farnosti. Modleme se za to, aby mezi námi bylo více aktivních farníků, modleme se především za naši mládež, aby v síle Ducha Svatého přijala službu ve farnosti jako svůj úkol i poslání. A buďme přitom ochotni ve farnosti sloužit. Jak je uvedeno ve výše zmíněném textu, „církev budoucnosti není církví, ve které ti aktivní jsou pouze kněží poskytující duchovní služby pasivním věřícím. Je to církev, která je tvořená všemi lidmi, protože právě k tomu jsou lidé povoláni. A kněží jsou povoláni, aby toto společenství posilovali“.

A možná to všechno není až tak daleká hudba budoucnosti. Realizační tým oslav 750. výročí vzniku farnosti ve Veverských Knínicích (jedná se o skupinku 5 osob z farnosti Veverské Knínice) byl pro mě loni téměř vším tím, čím má farní rada být. Vlastně, řekl bych, touha po skutečném farním životě je skrytá v každém z nás. Potřebujeme sloužit Bohu i lidem ve společenství, které přesahuje rámec naší rodiny. A je to krásné a požehnané, když můžeme spolu něco budovat, něco, na čem nám všem záleží a čemu věříme. Takhle to bylo loni ve Veverských Knínicích, takhle to může být i nadále v našich farnostech.