K svatořečení P. Damiána

KT mi dal již dvakrát možnost vyjádřit se k osobě P. Damiána. V čísle 2. roku 2006 u příležitosti jeho vyhlášení za největší osobnost minulého století v Belgii a v čísle 13. roku 2008 u příležitosti českého vydání mé knihy “Aina Hemolele – svätá zem – Molokai” - (KNA 2006 Bratislava) a “Otec malomocných a Molokai...” - (KNA 2007 Praha) Proto se teď nebudu opakovat a v poděkování za jeho svatořečení, které proběhlo v Římě 11.X.2009 bych rád poukázal na ty aspekty z jeho života, které by mohly být zdrojem povzbuzení a příkladu pro nás.

Mahatma Gandi, Matka Tereza z Kalkaty – to jsou osobnosti naší moderní doby, které se často na P. Damiána odvolávaly, protože byl jejich vzorem a inspirátorem. Čím si tento jednoduchý, špinavý selský syn zasloužil být svatým? Narodil se ve vlámské části Belgie v době, kdy tato země byla silně katolická. Taková byla i jeho rodina. Tři z jeho 7 sourozenců vstoupili do řehole. To, že odešel v roce 1863 jako misionář do daleké havajské země bylo určitou konsekvencí chápání misionářství tehdejší doby. To, že se odhodlal na pozvání biskupa odejít v roce 1873 k malomocným, by se dalo vysvětlit jako určitý stupeň oběti a sebezáporu, které byly tehdy vštěpovány kandidátům řeholního kněžství při formaci v seminářích. Avšak to, že mezi malomocnými vydržel skoro 15 let, že se stal jedním z nich a zemřel z lásky k nim, to není samozřejmé. Aplikovat na něj výrok z evangelia sv. Jana 15,13, který je napsán na jeho pomníku v Kalaupapě: “Nikdo nemá větší lásky než ten, kdo položí svůj život za své přátele” - by však bylo příliš laciné odůvodnění jeho hrdinství. Cesta ke svatosti byla pro něj nesmírně trnitá a bolestivá. Nejen kvůli nemoci, ale hlavně kvůli jeho charakteru a určité tvrdohlavosti. Nedávno zesnulou francouzskou osobnost -  abbého Pierra - nazývali “hubou nevymáchanou a postrachem farářů”. (Viz Abbé Pierre, Testament, KNA, 2009) O P. Damiánovi platilo totéž: představení, biskupové, dokonce i jeho vlastní spolubratři mu vyčítali egoismus, nedostatek pokory, touhu po slávě. Při tom jeho ztotožňování se s nejubožejšími ho neranila ze všeho nejvíc nemoc malomocenství, ale neporozumění a pomluvy ze strany nejbližších. Dnes již víme, že by v službě těm nejchudším nemohl obstát, kdyby neměl tu svou tvrdohlavost, přímočarost a zápal. Jediným zdrojem jeho vytrvalosti a síly byla osobní modlitba, Eucharistie a adorace. Byl nepohodlným v očích “mocných řehole a Církve”. Možná zde tkví důvod tak dlouhého odkládání ukončení procesu jeho svatořečení. Byl však andělem, přítelem, otcem, bratrem, ošetřovatelem, učitelem a skutečným duchovním otcem těm, kdo neměli již nikoho jiného, jen jeho, byli odsouzení jako vyvrheli a zločinci na samý okraj civilizace a společnosti. Nesmíme zapomenout, že v té době se na malomocenství pořád ještě nahlíželo jako na projev Božího trestu za nemorální způsob života, podobně, jako se dnes ještě někde nahlíží na postižené chorobou AIDS. Jsem nesmírně potěšen, že tento Boží muž je povýšen na oltář svatosti, ale nezakrývám svůj smutek nad tím, že to trvalo tak dlouho. Na mých osmi cestách na Havajské ostrovy jsem poznal desítky lidí – malomocných, ale i misionářů a zdravých Havajanů, kteří nesmírně toužili po jeho svatořečení. Z malomocných, které jsem na Molokai potkal a z misionářů celého Havajského souostroví však již skoro všichni za poslední léta, od roku 1998 kdy jsem tam začal jezdit, umřeli.
P. Damián byl člověk autentický, otevřený, upřímný, nepohodlný. Měl svůj názor, byl osobností, byl to člověk s rovnou páteří, nešlo mu ani o kariéru, ani o to, aby se o něm psalo, či mluvilo. Žil své povolání řeholního kněze oddaného Srdci Ježíše a srdci jeho matky, tak jak ho k tomu vedlo jeho společenství – Kongregace Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie. Poslání mezi malomocnými bral jako ztotožnění se s nimi úplně ve všem – v bídě materiální, duchovní a taky v nemoci. V tom byla jeho síla, přesvědčení a  podstata jeho úspěchu být prospěšným a na neposledním místě i to, že byl opuštěnými a nemocnými lidmi přijat s úctou a milován. I nám by mohl být svatý Damián vzorem, inspirací a průvodcem na křesťanské cestě.