Kardinál Schönborn

Mezi nejmilejší setkání mých posledních 15 let, na která neustále rád vzpomínám, patří mé rozhovory s vídeňským kardinálem Schönbornem. Přitom je to zdánlivě paradox: Jeho předchůdce, kardinál Groer, který měl později problémy se zneužíváním mládeže a musel kvůli tomu odstoupit, mne před 20 lety suspendoval z kněžské služby, protože jsem se rozhodl oženit. Tenkrát jsem to rozhodnutí akceptoval bez reptání, protože vím, že v myšlení církevní hierarchie není možné dělat výjimky tohoto druhu. Můj život se však vyvíjel dál a já jsem nepřestal mít zájem o církev i o duchovní život. Pochopil jsem, že kněžské poslání je mé bytostné poslání a ať dělám, co dělám, nemohu se chovat tak, jako že jsem to povolání nedostal.

A tak bylo jen otázkou času, kdy se nějakým způsobem překříží má cesta s někým z vedení církevní hierarchie. Stalo se tak před těmi patnácti lety. V té době začal vycházet v Rakousku časopis DIALOG, jehož iniciátorem byl kardinál Schönborn. Ten časopis byl jednou za měsíc rozposílán do všech rodin ve Vídni. Nepamatuji si již, jestli šlo jen o rodiny katolíků, kteří platí církevní daň a jsou tedy úředně evidování, anebo o všechny Rakušany. Když jsem tehdy první číslo otevřel, náramně jsem se potěšil. Byl to nejen hezký formát, hezký papír a úprava, ale i samotný obsah - vesměs odvážná a vysoce aktuální témata: otázka zdobrovolnění celibátu, možnost přistupování ke svátostem rozvedených lidí, aktivnější laická činnost… Ani se mi nechtělo uvěřit, že uvnitř katolické církve je možné v katolickém časopise psát a diskutovat o těchto otázkách. Celý časopis jsem hltavě přečetl. Jenže už při mém čtení mi bylo jasné, jakým směrem se ty úvahy ubírají. Nejdříve sice naznačily aktuálnost otázky, pak ale následovalo monologické dogmatizování o tom, proč to je v církvi tak, jak to je, a ne jinak a proč se to ani nemůže měnit. Když jsem celý časopis dočetl, ztuhl jsem: To přece není dialog, to je prachobyčejný monolog. Vzal jsem papír, sedl za psací stůl a okamžitě  napsal kardinálu Schönbornovi dopis. Po nějakém čase mi přišla odpověď s nabídkou osobního setkání. Na to číslo jeho sekretáře jsem zatelefonoval a domluvil si schůzku u kardinála: „Tak vy jste mi napsal hezky kritický dopis“ - zazněla slova kardinála, když mne  zakrátko  vítal u vchodu jeho pracovny. Pak jsme asi 1 hodinu diskutovali velice otevřeně o nahozeném tématu. Rozhovor skončil slovy kardinála: „Petře, my se musíme znovu sejít, jsem velice rád, že jsme mohli takhle upřímně diskutovat a nezapomeňte prosím, že nadále zůstáváte knězem, i když jste se oženil.“ Pak ke mně přistoupil a objal mne… Jako ve vytržení jsem odcházel z tohoto setkání a trvalo mi dosti dlouho, než jsem znovu začal vnímat realitu.

Další setkání nedala na sebe dlouho čekat - většinou se jednalo vždy o mé reakce na něco konkrétního, co se právě odehrávalo uvnitř vídeňské diecéze, on mne k sobě znovu pozval, svůj první slib: my se musíme znovu sejít - za těch 15 let opravdu mnohokrát splnil. Byly okamžiky, kdy jsme se potkali zcela náhodně, na ulici, nebo na konci nějaké bohoslužby, či katecheze v Dómu sv. Štěpána, které má jednou za měsíc v neděli, vždy ve 20:00 hodin. Mnohokrát byla u toho má manželka, když jsem mu jí poprvé představil, radostně ji pozdravil a řekl:  „S Petrem máme mnoho společných témat, dobře si rozumíme.“ Při našich rozhovorech jsme však vždy měli určitou disonanci - velice zřetelně zazněla jednou, asi před 10 lety, kdy mi bylo nabídnuto místo pastoračního asistenta v jedné vídeňské nemocnici a ztroskotalo to právě na jeho rozhodnutí. Když jsem tehdy měl jistotu, že je to právě on, kdo zabránil tomu, abych do té funkce nastoupil, požádal jsem ho znovu o rozhovor. Přijal mne jako vždy s úsměvem a upřímně jsme o tomto tématu diskutovali. Bylo to sice dávno před tím, než vyšla má kniha v německém jazyce „Myšlenky během ozařovací terapie“, která, myslím, je určitým svědectvím o tom, že mne práce s těžce nemocnými lidmi v nemocnici naplňuje, ale to on, konec-konců, věděl, nebo cítil. Jeho problém byl však tehdy a vlastně po celou dobu v tom, že jako kardinál římské církve cítí obrovskou provázanost, spolupatřičnost jednotného názoru s papežem. Na jedné straně tuto jednotu celou svou bytostí brání, na straně druhé mu však krvácí srdce - a o tom jsem definitivně přesvědčen - když vidí, jak mnoho kněží, kteří se oženili a nadále touží po kněžství, nemohou to povolání vykonávat, protože jim to církevní právo nedovoluje…

Mezi jiná upřímná a přátelská setkání s ním patří rozhovory o P. Damiánovi, belgickém misionáři malomocných, o kterém jsem 8 let psal knihu a od roku 2000 pořád dělám audiovizuální přednášky. Ve Vídni a Rakousku jsem měl těchto přednášek mnoho, často byly avizovány v oficiálním katolickém tisku, většinou v kostelích, nebo prostorách určených pro pastorační přednášky. A tak se zvěst o těchto mých akcích dostala taky k němu a jednou mne pozval, abych mu o tom něco vyprávěl. Na toto setkání mám taky krásné vzpomínky, jeho dotazy byly živé a pravdivé. Pak najednou někam odešel, za chvíli se vrátil a podal mi do ruky šek. Ptám se: „Co to je?“ Přijmi to prosím jako malou finanční pomoc za všechny výlohy, které s touto prací máš. Oči mi tehdy pravděpodobně vyběhly ven z hlavy při pohledu na šek, kde stálo Kardinál Christoph Schönborn a pak vysoká, několika tisícová částka a jeho vlastnoruční podpis. Pravděpodobně jsem tehdy ztratil na chvíli řeč, nebo tam jen tak němě stál, protože se zase jen mile usmál, přátelsky mě objal a rozloučili jsme se beze slov. Před odchodem do banky jsem si z toho šeku udělal kopii, protože jsem věděl, že mi ho při výměně peněz vezmou. Dodnes je tato kopie pro mne svědectvím nezapomenutelného momentu lidskosti jeho osoby.

Na téma P. Damiána jsme však spolu mluvili ještě mnohokrát a tentokráte jsem se k těm návštěvám v jeho arcibiskupském paláci nachomýtl - řekl bych - opravdu neplánovaně. Jedním z jeho nejlepších osobních přátel je řeholní sestra Damiána z Berlína. (Kardinál Schönborn je původně dominikánský řeholní kněz). Tato sestra, přesto, že žije v Berlíně, kde pracuje v jedné nemocnici, trávívá skoro všechen svůj volný čas právě u něho. No a jelikož se jmenuje Damiána, nese tedy jméno svého velkého patrona, kterého obdivuje, neuniklo jí, že jsem měl přednášky v Německu, psal německé články. Něco se tedy o mně dozvěděla, řekla o tom kardinálovi, jestli o mně něco ví. Jaké bylo pak překvapení - byl jsem zrovna na návštěvě v Čechách - když mi jednoho krásného dne volá někdo na můj rakouský mobil - běžně v Čechách rakouský mobil nezvedám, tím spíš, když vidím na displeji cizí číslo. I tenkrát jsem neměl v úmyslu telefon zvednout, jen jsem nakoukl, kdo že mi to volá. Přesto, že to bylo číslo neznámé, něco mi říkalo, abych ho zvedl. Na druhém konci se ozval hlas kardinála Schönborna - pozdravil mne, šel rovnou k věci: „Petře, je zde u mne jedna sestra Damiána z Německa, ráda by Tě pozvala, můžeš ke mně přijít v neděli na pracovní snídani?“ Od té doby jsem v kontaktu tedy nejen s ním, ale i s jeho přítelkyní.

K poslednímu velkému setkání s ním došlo letos v únoru. Tomuto setkání však předcházelo „náhodné“ setkání v jednom vídeňském kostele, do kterého jsme i s manželkou ještě nikdy nevkročili. Důvodem, proč jsme tam v tu jednu lednovou neděli vešli, byla mladá francouzská Kongregace, která zde již několik let působí. Tuto Kongregaci známe z Francie, kam často jezdíme, a tak jsme chtěli vidět bratry a sestry i zde ve Vídni. Kostel byl plný lidí a bylo tam snad 50 řeholních bratrů a sester, kteří sem přišli slavit spolu s rakouskými „kolegy“ mši u příležitosti jejich kapituly a jako hlavního celebranta si pozvali právě kardinála Schönborna. O tom všem jsme samozřejmě předem nevěděli. Sedli jsme si do poslední lavice, vše již bylo plné. Když mše skončila, kardinál prošel kostelem k zadním dveřím a zůstal tam stát, aby mohl každého vycházejícího pozdravit. V jedné ruce biskupská berla, vedle něj dva kněží ceremononiáři. Vykročili jsme tedy jako první směrem k němu. Kardinál mne již z dálky spatřil, podal berli jednomu z kněží, jde ke mně radostně se usmívá, obejme mne a pak říká: „Petře, ty jsi byl tady taky? To mám velikou radost.“ Pak dodává: „Byl jsi na svatořečení v Římě? Jaké to tam bylo?“ Odpovídám stručně, zaskočen, že mi věnuje tolik času. Jsem strohý, protože se za námi hromadí lidé. Kardinál však mluví dál, jako by ho to nezajímalo, že čekají I další,  teprve po chvíli si uvědomí, že jsou tam i jiní a říká: „My se teď stejně brzo setkáme, to mi musíš povykládat, těším se již na Tebe…“ Zírám! Ano, 16. února v 19:00 hod mám u něho termín, ale jak si to může ten člověk vše pamatovat?“ Vždyť těch termínů má tolik!

Když k němu jdu v dohodnutý termín, bylo to těsně před vypuknutím skandálu se sexuálním zneužíváním v rakouské církvi. Toto téma tedy nebylo předmětem našeho rozhovoru. Mluvili jsme o kritickém dopise známého egyptského jezuity francouzského původu P. Henriho Boulada papeži Benediktu XVI., ve kterém se zmiňuje o katastrofální situaci v církvi, která se stala v průběhu staletí mocnou vychovatelkou a nadřízenou královnou a oddálila se tak službě Evangelia. Chtěl slyšet můj názor. Byl to nesmírně otevřený rozhovor, znovu podotýkám, ještě před tím, než vypukla sexuální aféra a kardinál prohlásil: „Ano, musíme být sebekritičtí, začít pojmenovávat věci správným jménem, vrátit se k Evangeliu…“. Pak pokračoval o své nedávné cestě do Medjugorie, za kterou byl určitou částí hierarchického kléru kritizován, protože Medjugorie zatím nebylo oficiálně církevně uznáno jako místo zjevení Panny Marie. „Mně je však jedno, kdo a proč mne kritizuje. V Medjugorie jsem zažil atmosféru upřímného, žitého křesťanství, je to milostivé místo, mnoho lidí tam nachází cestu k sobě a k Bohu.“ A pak řekl tuto myšlenku: „Víš, nad čím se zamýšlím v poslední době, Petře? Když si vezmeš jakékoliv veliké Zjevení Panny Marie v dějinách církve - Sv. Katarina Laboure z Paříže, sv. Bernadette Soubirus v Lourdes, Fatimě, Guadaluppe v Mexiku, nebo teď Medjugorie, jak obrovská poutní místa se tam vybudovala, k jaké duchovní obnově tato místa historicky nesmazatelně přispěla a vždy se jednalo o chudé, malé, nevzdělané děti, Indiány… Panna Maria se nikdy nezjevila nám biskupům, kněžím, žádným církevním hodnostářům… Kolik duchovních reforem a změn bylo uskutečněno prostřednictvím obyčejných lidí a ne nařízeními shora, tak začínám mít veliké pochybnosti…

Nechci Vás již déle trápit a zatěžovat mými osobními vzpomínkami na kardinála Schönborna. Mnozí z Vás jsou možná nevěřící nebo Vám církevní smýšlení nic neříká. Já se však v této knize zamýšlím nad nevšedními lidmi. Pro mnohé je možná postava vídeňského kardinála nezajímavá. Pokuste se však vžít do mé situace. V Rakousku je asi 700 ženatých kněží, tedy 700 suspendovaných kněží - kněží bez úřadu. Já jsem jedním z nich. Přes veškerou blízkost ke kardinálu Schönbornovi se mi nepovedlo přemluvit ho, aby v mém případě udělal výjimku a znovu mne zařadil do své diecéze do funkce oficiálního kněze. Toto téma bylo vždy ve vzduchu, kdykoliv jsme se potkali. Já ho dnes plně chápu, že má někde svázané ruce a nedokáže udělat krok proti římskému vedení církve.  Akceptuji to, vůbec se proti tomu neohrazuji. V osobě kardinála Schönborna jsem totiž potkal na prvním místě člověka, který dokáže naslouchat. A to je pro mne stokrát důležitější, než jeho purpur či hodnost… Kéž by měla katolická církev podstatně víc takových lidských duchovních. Stane se tak znovu věrohodnou a atraktivní.

Peter Žaloudek, březen 2010