Křest - brána do života

Abychom dobře porozuměli této jedinečné svátosti, je třeba objasnit si některé skutečnosti z historie.
V Písmu svatém se setkáváme se skutečností křtu nejdříve u Jana Křtitele. Křest Janův v Jordáně je označen za křest pokání a zdůvodněn tím, že království Boží je blízko. Lidé vstupovali do Jordánu, přebrodili jej a vyšli na druhé straně. Jaký to mělo smysl? V židovském bohosloví byla stále živá myšlenka na přechod Jordánu a vstup do zaslíbené země jako rozhodující událost. Tehdy zůstal za lidem starý život na poušti, a když přešli řeku, vstoupili na nový břeh země, kde měli utvářet společenství nových řádů, Boží království.
Je známo, že když někdo z pohanů přistoupil k židovství, byl také křtěn. A právě ze křtu proselytů (pohanů přistouplých k židovstvu) je odvozen křesťanský křest, který ovšem má zcela jiný hlubší obsah, jak už říká Jan Křtitel: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Lk 3; 16, 17).
Pro Židy byl přechod Jordánu stále novou přítomností. Kdysi přešli Jordán otcové a pro židovský národ to nebyla jen historická minulost, protože co se stalo dávno, je znovu aktuálně živé, neboť Bůh je včera i dnes tentýž; je stále živý a stále přítomen.
Po Janu Křtiteli začínají křtít Ježíšovi učedníci s novým obsahem, podle slov Ježíšových: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28; 19, 20). Křest se stává vstupem do křesťanské církve. Tento význam si podržel dodnes.
KŘEST CHCE ŘÍCI: STARÉ VĚCI JSOU ZA NÁMI. ZAČÍNÁ NOVÝ VĚK, VĚK DUCHA.
A že je křest úzce spjatý s Kristovou smrtí i Jeho Zmrtvýchvstáním, dokazuje Písmo k Římanům (6; 3-4): „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli pokřtěni v Jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt - abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.“
Ano, křest je branou do duchovního života. Je to konec starých věci, které díky Kristu nad námi již nemají moc. Je to osvobození od dědičného hříchu. Také říkáme, že křest je účinné znamení, to znamená, že skrze vnější znamení přináší neviditelnou milost, tj. Boží OBDAROVÁNÍ, přítomnost Boha v duši člověka. Je to zapojení do Božího života. Je to napojení se na Krista.
Dospělý člověk, ketrý chce být pokřtěn, ví proč. Ví, že se stává Božím dítětem. Vědomě se odříká zlého a Krista si volí za svého jediného Pána. Věří v Krista, má v Něm naději a v lásce chce podle Krista žít. Ano, dospělý člověk při svém křtu ví, co dělá.
Ale jak se dívat na křest dětí? Malé dítě v peřince přece nemůže říci - Bože, chci Ti sloužit, Kriste, chci Ti pomáhat ve Tvém vykupitelském díle - a na důkaz toho, že to myslí vážně, před Bohem i lidmi to také slíbit.
Vraťme se zase k historickým pramenům. V Novém zákoně se o křtu dětí dovídáme pouze nepřímo. Ve Skutcích apoštolů čteme, že byl někdo pokřtěn „se vším domem svým“. Nehledejme složité výklady. Ti, kteří byli věřící nebo se věřícími stali a byli pokřtěni, přinášeli ke křtu také svoje nově narozené děti. Věděli, co dělají. Bylo samozřejmé, že byli prvními svědky víry pro své děti.
Dnes přicházejí rodiče a chtějí pokřtít dítě. Rodiče, kteří v Boha mnohdy ani nevěří, nebo mají o Bohu velmi mlhavou, neurčitou nebo i falešnou představu. A dokonce se o něm ani nechtějí něco blíže dozvědět. Proč tedy chtějí, aby jejich dítě přijalo křest? Z tradice? Ze zvyku, že se to tak vždy dělalo? Nebo je příčinou jakási dvojakost, kdy tito rodiče vlastně touží své dítě svěřit do rukou někomu, kde je vyšší a kdo jejich děti, jak podvědomě cítí, bude milovat a přitom se jim nechce přijmout odpovědnost za vedení svých dětí v poznávání Boha. Chtěli by tedy pro své dítě ochranu a pomoc od Boha, nejsou však ochotni Bohu také něco nabídnout. Přitom však klidně při křtu slíbí, že budou své dítě vychovávat ve víře.
Bůh po nás chce, abychom žili pravdivě. Abychom neslibovali, co NECHCEME splnit. A Boží milost je tak veliká, že Ježíšova náruč je otevřena každému dítěti.
V jedné modlitbě se praví: „Pane, dej nám, abychom uměli svým dětem dosvědčit Tvou lásku. Probouzej svědomí rodičů, kmotrů a nás všech, abys nemusel z naší ruky vyhledávat krev nevinných.“

Použito pramenů z knihy M. Hájka „Vím, komu jsem uvěřil“ Také Katolický týdeník z prosince tohoto roku otiskl článek pana J. Hajíčka, který vlastně hovoří o stejném problému.