Lidskost... Kde začíná?

Velice nerad bych teď vzbudil dojem, že jsem moralista. Protože však problém, o kterém chci teď psát, již dlouhou dobu pozoruji v Rakousku, ale nejenom tam, a stále roste, rozhodl jsem se napsat tyto řádky.

Jeden pátek dopoledne (12. března 2010).

Den jako každý jiný. V 8:00 hodin vcházím do jedné laboratoře  k odběru krve v prvním vídeňském okresu. Musím nejdříve projít vnitřním dvorem do protilehlé budovy, ve které je výtah. Ve 2. patře té budovy je laboratoř. Ve výtahu již stojí připravena k odjezdu žena. Když mne však spatří, přidrží jednou rukou dveře výtahu a čeká na můj přichod. Když vstoupím dovnitř, vidím, že je to mladá, velice hezká, asi 30-letá  paní. Poděkuji, ona ustoupí dozadu, chci stlačít tlačítko “2”. Vtom ale přes okno výtahu a velké okno budovy vidím, jak se dvorem blíží k nám muž. I já se rozhoduji počkat. Držím tedy se souhlasem dámy pootevřené dveře a čekám, až k nám přijde. Je to muž dobře oděný, urostlého vzhledu, kolem 70 let. Já ustoupím taky dozadu, on poděkuje, dveře se automaticky zavřou, zmáčkne knoflík, výtah se konečně rozjede. Když výtah zastaví, pán vystoupí jako první a jde automaticky ke dveřím čekárny, ve které se nachází prihlašovací okénko. Myslím si, měl by přece počkat a nechat nás vejít podle pořadí, nic však neříkám. Přes otevřené dveře čekárny vidím, že je dnes úplně plná, snad 20 lidí. Pán rychle pospíchá k přihlašovacímu okénku. Já vystupuji z výtahu jako druhý. Přede dveřmi laboratoře, které se po vstupu staršího pána mezitím přivřely, zůstanu stát, pootevřu je a pouštím mladou ženu  přede mne. Teprve teď si ji rychlým pohledem všímám důsledněji. Není rozenou Rakušankou, podle výrazu očí, jemně tmavší barvy pleti, černých vlasů a řas typuji na Iránku, Pakistánku, anebo nějakou jižanku z Balkánu. Je decentně oděná, její ženskost mne přitahuje, k tomu velice příjemná, úsměvavá tvář - co vám budu povídat… Když kolem mne prochází, jemně se ukloní a z úst ji nepatrně unikne "děkuji". Zůstávám u vytržení. Za tento delikátní projev vděčnosti bych byl ochoten nic neříkajíc zařadit se až na samý konec, jako poslední ze všech těch 20 čekajících. Uvědomuji si, že pro mne vůbec nebylo těžké dát jí přednost a nechat projít kolem mne. Její půvabný vzhled a jemné chování mi zastavilo na chvíli dech a v duchu jsem děkoval všem nebeským mocnostem za to, že jsem v tom okamžiku mohl být na tomto místě…

Teprve později mi však přicházejí myšlenky, že tato paní, ne pro její božský vzhled, ale pro skutečnost, že byla z nás tří první, měla vlastně podle práva jako první přistoupit k přihlašovacímu okénku a jako poslední ten starší pán.

O nějaký čas později jsem na poště, abych odeslal dopis. Jeden člověk je právě přede mnou u poštovního úředníka. Protože je na podlaze tlustá čára označující diskrétnost odstupu, stavím se za ní. Mezi mnou a vyřizující osobou je malý volný prostor. Přichází nový zákazník. Vidí odstup mezi mnou a osobou přede mnou, nevidí čáru na zemi, postaví se přede mne: "Promiňte, já taky čekám" - říkám mu.  "Odkud to mám vědět?" - odvětí velice nevrle. Mlčím.

Jen o několik dalších minut později, pořád ještě v ten stejný den, stojím v řadě u pekárny STRÖCK jako šestý v pořadí. Najednou přistoupí k okénku mladá žena, nehledí ani vpravo ani vlevo, objedná si housky, prodavačka je rovnou háže do pytlíku. Téměř jednohlasně, sborově, se všichni ostatní, včetně mne bouří: "Promiňte, my taky čekáme". Mladá dáma se na nás podívá, neřekne ani slovo, vezme housky a jde pryč…

Tyto tři zdánlivě banální události se odehrály v jeden den ráno v rozmezí asi jedné hodiny. Lidé, kteří se ve všech případech bezohledně vetřeli dopředu byli, alespoň soudě podle vzhledu a řeči, Rakušané. Nechci však teď vůbec paušalizovat. Jsou momenty, kdy každý z nás, Rakušan Ne-Rakušan, z nějakých důvodů pospíchá. Když se ale takovéto "maličkosti" opakují tak často, začínám se ptát: kde je tady lidskost? Moje svoboda přece začíná tam, kde končí svoboda jiného, já nemohu vstupovat do svobody druhého člověka. Jestli nedokážeme být ohleduplní v banálních okamžicích života, dokážeme být ohleduplnými a lidštějšími v mnohem důležitějších životních momentech?

Peter Žaloudek, březen 2010