Meranské maminky

Sedím po ránu v kavárničce v Meranu a popíjím cappuccino, které zajídám croissantem. Vychutnávám pohled na prosluněnou ulici, jasné modré nebe a hory v pozadí. Vyrůstají ze svěží, světlé zeleně luk a pastvin, vystřídané tmavší zelenou lesů, která se s výškou pomalu mění v hněděstříbrnou barvu sutin a skal, ozdobených čistě bílou čepičkou vrcholů. Čerstvý sníh září na slunci do dálky jako lesklý aluminiový štít, vrhající oslepující paprsky na všechno kolem.  Nikde na světě mi nechutná cappuccino tak jako v Itálii. I když historicky vzato není Merano jen čistě italské, ale také rakouské, tento italský prvek pevně zakotvil v každodenním životě tamních lidí. Ačkoli jsou jeho ingredience všude stejné, ta italská atmosféra, to živé povídaní lidí neskrývajících v sobě žádné emoce přidává zdejšímu cappuccinu zvláštní příchuť.

Mou pohodu semtam narušuje pohyb osob kmitajících těsně před mým nosem – sedím totiž venku na malém prostranství, součásti chodníku, po kterém chodí lidé, ponejvíce mladé maminky tlačící kočárky s dětmi. Usuzuji z toho, že nedaleko odtud musí být dětské jesle. Čím je maminek více, tím méně pohledů věnuji vzdáleným horským masivům a jaksi spontánně stáčím pohled k nim. Míjí mě dlouhovlasá černovláska s tmavými brýlemi na očích, v bílých kalhotách, před sebou kočárek s asi tříletým klukem. Hezká, napadá mě automaticky.  Ostatně, většina z těchto žen jsou mladé, hezké Italky, skoro ještě děti. Říká se, že čím mladší matka, tím větší šance, že vztah mezi matkou a dítětem bude přátelský, kamarádský. Jenže nevím nic o tom, jak se tyto kolemjdoucí  krásky staly matkami, zda chtěně, v radostném očekávání, či nechtěně, a v jakých vztazích vlastně žijí. Není snad žádné hezčí lidské tvoření, než zplození nového člověka v největší extázi vzájemné lásky. Jak často ale sledujeme v médiích návody, co všechno by měla společnost dělat pro matky s dětmi, jimž chybí otec, které nemají dostatek času ani financí věnovat se plně dítěti i samy sobě...

Jsem asi přílišný romantik, že se vůbec nad takovými tématy zamýšlím. Jsou země, které vymírají z nedostatku dětí,  a zase jiné – i nedaleko nás  –, kde děti žijí v bídě, bez možnosti vzdělání a kulturního růstu, děti, které ani neměly možnost dospět a již jsou vykořisťované a musí těžce pracovat. Jsou společnosti, ve kterých si děti ani pořádně neužily svého dětství a již se stávají otroky vlastních rodičů, klanů, náboženství... V jaké prazvláštní době to jen žijeme! Jakým hodnotám dáváme v životě přednost? Co pro nás znamená člověk, náš bližní?

Matně se mi vybavuje v hlavě řeč, kterou pronesl Barack Obama ještě před nástupem do funkce amerického  prezidenta v jednom černošském ghettu, kde se to hemžilo dětmi žijícími bez otců, pouze s matkou, která bývá pro muže jen objektem krátkodobých sexuálních radovánek. Chtěl přesvědčit tuto část obyvatelstva, ze které tak trochu sám pochází, aby přistupovala k plození a výchově dětí mnohem zodpovědněji a aby dbala na základní rodinné principy: “U dětí, které vyrůstají v disharmonickém a nefunkčním rodinném prostředí, je pětkrát větší riziko, že nedokončí školu, desetkrát větší riziko, že budou žít celý život v chudobě, a dvacetkrát větší riziko, že skončí ve vězení.”

Meranské maminky, jejichž ozdobou jsou kočárky s dětmi, mě silně inspirují. Možná, že některé z nich to kolem narození svých děťátek neměly lehké. Nevím. Vidím jen, jak trpělivě tlačí své kočárky, a pokud spěchají, tak jen mírně. Povídají si s dětmi anebo prostě jdou a jejich děti se zvědavě rozhlížejí. Mám z těch maminek dobrý dojem. Něco krásného vyzařují, něčím mi imponují, a já zjišťuji, že pohled na ně mi dělá dobře u srdce mnohem víc než pohled na ty vzdálené hory. Maminky krásné a vzácné. Zůstaňte takové, jaké jste. Dáváte mi optimismus a radost. Čím více milujících maminek bude, tím větší  jistotu máme – my všichni bez rozdílu –, že život na této zemi má přece jen smysl a že se vyplatí pro to něco dělat.

Peter Žaloudek, Meran, Südtirol,  3.6.2010