Něžný duší přítel

Rozhovor s P. Richardem Čemusem o zesnulém kardinálovi Tomáši Špidlíkovi

Se zesnulým kardinálem strávil řádku let a také závěr jeho života, poslední chvíle na tomto světě… P. Richard Čemus SJ žil totiž s kardinálem Špidlíkem v římském Centru Aletti.

Jaké byly poslední dny pana kardinála?

Musíme se vrátit téměř o rok zpět – do května 2009. Tehdy otec Špidlík doma upadl a skončil v nemocnici s nalomeným krčkem. Dlouhý pobyt v nemocnici ho poznamenal a dle mého se z úrazu už nikdy pořádně nezotavil. Chodil o berlích a stále častěji používal vozíček. Rapidní zhoršení jeho zdravotního stavu jsem pozoroval od letošního února, kdy při mši svaté už sotva mohl stát. Postupně slábl a Velikonoce slavil s vypětím posledních sil v úzkém kruhu komunity Centra Aletti v Římě, kde posledních dvacet let žil a pracoval. Tělesně chřadl, ale duševně zůstával neuvěřitelně čilý téměř až do smrti. Na Velký pátek ještě kázal a na Velikonoční pondělí jsem s ním měl hluboký duchovní rozhovor. Celou dobu nemoci byl v domácí péči. Tři členové komunity Centra Aletti se o něj starali dnem i nocí a dva mladí lékaři za ním docházeli dvakrát až třikrát denně. Nemohl mít lepší péči. V pátek 16. dubna se mu dramaticky přitížilo a ve 21 hodin odešel k nebeskému Otci. Vydechl naposled v okamžiku, kdy se na věži blízkého chrámu Santa Maria Maggiore rozezvučel velký zvon zvaný La Sperduta, který otec kardinál Špidlík velmi miloval.

Čím vás i v této nelehké situaci setkání s ním obohacovala?

V posledních týdnech jsem ho navštěvoval téměř denně. S blížícím se koncem jsem u něho pociťoval zvláštní soustřednost, nebo lépe řečeno ponořenost do sebe a touhu po tichu, jako by se snažil zachytit, co mu Bůh chce říci. O mnohé z toho se také s ostatními dělil. Z jeho velkopátečního kázání bylo zřejmé, jak hluboce prožívá tajemství Božího milosrdenství. Na nic si nestěžoval, i když musel mít značné bolesti. Neustále naslouchal Božímu hlasu ve svém nitru, tak jak to ostatně dělával po celý život. V těchto dnech jsem více než kdy předtím pochopil, co je podstatou spirituality sv. Ignáce. Nejde jen o dobře vypracované strategie a plánování pastoračních akcí, nýbrž o neustálý zápas o porozumění Božím záměrům.

Jakou vzpomínku na něj si ponesete do dalšího života?

Vzpomínka na P. Špidlíka je vzpomínkou na duchovního otce, kterému je možné zcela otevřít srdce. Souhlasím s Martinem Petiškou, který neváhal panu kardinálu Špidlíkovi přiřadit oslovení ze sekvence k Duchu Svatému: „Něžný duší příteli.“ Jeden mladý ruský malíř namaloval otce Tomáše s tváří bez úst jako starce, který bytostně naslouchá. To ale neznamená, že Tomáš Špidlík vždy jen mlčel – kde bylo zapotřebí, promlouval člověku do duše, a to někdy velmi důraznými slovy. Sám jsem to na sobě zakusil.

Média o něm hovoří jako o „nejusměvavějším kardinálovi“. Kde bral svůj optimismus? Čím to, že byl tak nakažlivý?

Humor otce kardinála pramenil z jeho celkového pohledu na svět. Nebral věci absolutně, dokonce i v teologii si velmi silně uvědomoval nemožnost přesně vyjádřit pravdy Boží, nebo dokonce je definovat. Nejen Bůh, ale i svět byl pro teologa Špidlíka v první řadě tajemstvím, které se nedá vyjádřit jinak než symbolem. Proto miloval umění, poezii a také pohádky. Jeho úsměv vyjadřoval svobodu, s níž se dokázal procházet světem. Že věci nejdou, jak by měly jít, nebyl pro něj důvod ke hněvu, ale k vlídnému soucitu s lidskou nedokonalostí.

Kdy jste se s panem kardinálem naposled od srdce zasmál?

Smáli jsme se všichni v Nepomucenu. Bylo to v březnu, kdy nám dával rekolekci. Poněkud teoretické vysvětlování mezi pýchou a marnou slávou zakončil vtipem: Starší dáma se obrací s otázkou na kněze: „Když se večer dívám do zrcadla, zdá se mi, že jsem ta nejkrásnější v celé republice. Je to pýcha, nebo marná sláva?“ Pan farář odpovídá: „Ani jedno, ani druhé, madam. Je to hereze.“

Kardinál Tomáš Špidlík byl celosvětově uznávaným odborníkem. Mohl byste stručně sdělit lidem, kteří se v teologii neorientují, v čem vidíte jeho největší přínos?

Jeho spirituální teologie stojí na třech pilířích: primát života, primát osoby a pojetí duchovního života jako umění. Bůh je pro teologa Špidlíka život, a proto je život posvátný a musí se mu nechat prvenství. Špidlík sdílel patristické pojetí spirituality jako žitého dogmatu. Znamená to, že křesťanství není uváděním do života teoretických úvah, ale teorie naopak vyrůstá ze životní praxe. To pochopíme, když víme, že řecké slovo theoría znamená vidění, nazírání, kontemplaci. Dobře to vyjadřuje německý spisovatel Reinhold Schneider, který řekl: „Pravdu pozná, kdo ji žije.“ Primát osoby znamená pro Špidlíka prvenství vztahů. Hodnoty samy o sobě neexistují, nevyrůstají-li ze vztahů. O vztahu lze hovořit pouze mezi živými osobami. Tak je to i mezi člověkem a Bohem. Řeknu-li, že věřím v Boha, a myslím tím jakési vágní přesvědčení, že tam nahoře musí něco být, neplynou z toho pro můj život žádné důsledky. Je-li ale víra důvěrou v osobu Boha Otce, pak se pro mě stává zdrojem života. Z tohoto vztahu vyrůstá skutečné poznání druhé osoby, která se ve vztahu důvěry otevírá a nechává se poznat. To je láska. Z předešlých dvou úvah vyplývá nesmírně dynamické pojetí duchovního života, který se podle otce Špidlíka dá srovnat s uměním. Tak jako umělec čeká na inspiraci, aby vytvořil v tvůrčím elánu jedinečné dílo, tak i každý křesťan se má ztišit, aby zachytil vanutí Ducha Svatého, který ho inspiruje k novým a kreativním činům. Zúžit duchovní život na každodenní „odfajfkovávání“ zásluh znamená udělat z něj nudný kýč. Otec Tomáš přímo oplýval kreativitou, rád se nechal inspirovat Duchem k novým možnostem a pociťoval radost a vděčnost Bohu, že smí pracovat pro Boží království. To je tajemství toho, proč nikdy nezestárl.

Tomáš Špidlík dával exercicie papeži Janu Pavlu II. Proč si podle vás Svatý otec vybral právě jeho?

Mezi Janem Pavlem II. a P. Špidlíkem vznikl hluboký soulad. Slovanský papež si nesmírně cenil sympatického způsobu moravského jezuity seznamovat Západ s poklady východní křesťanské spirituality, zejména té slovanské. Není tajemstvím, že právě tohle chtěl Jan Pavel II. vyzdvihnout jmenováním Tomáše Špidlíka kardinálem.

Trochu ve stínu jeho díla je jeho mnohaleté působení jako spirituála v Nepomucenu. Jakou stopu (např. na generacích kněží) zde zanechal? Jak na něj kněží, kteří tudy prošli, vzpomínají?

Pater Špidlík působil jako spirituál v Nepomucenu 38 let. Pro celé generace kněží byl především duchovním otcem. V duších bohoslovců zanechal také výraznou stopu svého kazatelského umění. Budoucím kněžím kladl na srdce zejména úctu k osobě posluchače. Byl přesvědčen, že je třeba se na kázání vždy dobře připravit. Ostatně téměř 60 let pomáhal kněžím svými pátečními promluvami připravit si nedělní homilii. Ve své pečlivosti nahrával své promluvy s měsíčním předstihem, a proto z Vatikánského rozhlasu zněl jeho hlas ještě v pátek 16. dubna, ve chvílích jeho umírání.

Katolický týdeník 17/2010