Od Prokopa ke Zdislavě

V době od 6. do 9. července [1995] se konalo pouť z Přibyslavic do Křižanova. Byla to více než 50 km dlouhá cesta, které se zúčastnilo asi 270 mladých z brněnské diecéze.
Rozděleni do čtyř skupin, z nichž každá mělo šátky určité barvy, jsme procházeli krásnou přírodou Třebíčska a Velkomeziříčska. Oživovali jsme ji svým zpěvem, modlitbami, hlavně však povídáním, kterého nebylo nikdy dost. V Třebíči, v bazilice sv. Prokopa, jsme převzali velký dřevěný kříž, do kterého byly zatlučeny tři hřeby. Každý z nich představoval jednu porušenou oblast našeho života. Byl připevněn také zelený věnec - znamení Kristova vítězství. Tento kříž se stal v následujících dnech naším průvodcem. Každý‘ z nás si mohl vyzkoušet jaké to je, nést tíhu kříže. Ten se má stát putovním křížem mládeže naší diecéze a bude nás provázet na všech větších setkáních. Každý den jsme začínali nebo ukončovali mší svatou. Jeden den nás na dlouhé cestě posilovalo rozjímání u jednotlivých zastavení křížové cesty. Bylo to zvláštní, na cestě nás čekalo 14 křížů a u nich zaznívala slova: „Nechci, nesouhlasím, nemám čas, nenávidím, neodpustím...". Každý napsal na lístek ta slova, která nejvíc používá. Večer se daly všechny lístky ke kříži a my se modlili ze sebe i za ostatní, abychom našli sílu těchto slov neužívat.
Jindy jsme utvořili ve skupinkách dvojice (jeden neznal druhého). Jednomu se zavázaly oči a druhý ho vedl za ruku nebo jen hlasem celou půlhodinu. Zpočátku nám to nahánělo strach, ale za chvíli - po seznámení dvojic a po prvních rozpačitých větách - se napětí protrhlo a cesta se šátky na očích uběhla velice tychle. Až po splnění tohoto úkolu si většina uvědomila, jak to bylo hezké nechat se vést někým, kdo se nám zdá cizí a přitom je nám tak blízký.
A tak jsme se poznávali, stáli jeden vedle druhého při modlitbách, pomáhali jsme si s neobvyklou radostí a ochotou. Kostel v Křižanově a nově poznané brášky a sestřičky jsme opouštěli velice neradi.
Naše duše naplněné silou z této nádherné pouti však měly touhu zvěstovat radostnou zprávu o tom, že nejsme sami, a že je nepopsatelně krásné být - třeba i jen nepatrnou - částí tohoto společenství.