P. Josef Janšta - kněz mého dětství

P. Josef Janšta přišel do naší farnosti asi rok před mým narozením. Mě pokřtil 9. 12. 1973, byly mi necelé dva měsíce. Z té doby si samozřejmě nic nepamatuji, stejně jako si nepamatuji pohřeb mé starší sestry, kterou P. Janšta pohřbíval. Bylo mi dva a třičtvrtě roku. Během dalších let mě rodiče a babička brávali do kostela na mši svatou. Pamatuji si, že když jsem začala chodit do školy, řekl mi jednou P. Janšta: "Pojď, budeš mi dělat ministranta, nemám žádné kluky." Nechala jsem aktovku vzadu v kostele a šla jsem. Ve druhé třídě mě a čtyři kluky připravil P. Janšta na 1. sv. přijímání. Poté se mu ti kluci zase rozutekli a já zůstala zase sama u oltáře. Další roky už to bylo lepší, vyrostli kluci Čertkovi a další kluci od nás z vesnice. P. Janšta zemřel o prázdninách v roce 1984, kdy jsem přecházela od nás ze školy do školy v Ostrovačicích.

Když tak přemýšlím o tomto milém člověku, napadají mě krásné vlastnosti, které měl. Ukázaly se při jeho práci na "Božím poli". Začal u nás uskutečňovat reformu II. vatikánského koncilu. Šlo nejen o materiální záležitosti, jako např. posunutí oltáře, aby se mohla mše sv. sloužit čelem k lidu, ale i o liturgickou reformu, zvláště sloužení mše sv. v rodném jazyce. Nebál se provést tyto změny, i když mnohdy narazil na tvrdý odpor farníků, kteří mnohdy v důsledku toho přestali chodit do kostela. Samozřejmě to nebylo jen tím, byla doba "normalizace", doba zastrašování. Přesto to bylo úctyhodné od tohoto kněze, který už měl víc než 52 roků, a přesto se pustil do takovýchto změn.

A ještě si posléze dovolil mít u oltáře osmileté děvčátko...