P. Josef Janšta, laskavý duchovní pastýř nás všech

P. Josef Janšta přišel do naší farnosti v únoru 1972. Jeho nástup po náhlém úmrtí P. Františka Vlacha nebyl zrovna snadný.

Čekala jej spousta práce - jak na faře samotné, tak i ve farnosti. Navíc jej tížila starost o jeho bývalou farnost, která zůstala zatím bez kněze.

P. Janšta se práce nebál a nechyběla mu ani odvaha, a tak se snažil, jak nejvíc mohl, okamžitě přiložit ruku k dílu. O tom, co se za těch 12 roků jeho působení v naší farnosti vykonalo, by mohla svědčit řada farníků, zvláště těch, kteří při jakékoliv příležitosti se snažili být svému knězi nápomocni. Jejich jména jsou jistě dobře zapsaná, a to nejen v srdci našeho kněze P. Josefa.

Při vší nelehké práci pro farnost nám byl P. Janšta velmi dobrým duchovním pastýřem. Byl odvážný, nenechal se ničím odradit ani zastrašit. Svým životem naplněným láskou k Bohu i k těm, kteří mu byli svěřeni, nám byl dobrým příkladem. Byl člověkem obětavým, s otevřeným srdcem pro všechny. Dokázal poradit, vysvětlit, vyučoval děti a mládež.

Zvlášť velkou radost měl z dětí, které připravoval k 1. sv. přijímání. Jestli měl radost také z nás farníků, to nevím. Ale vím, že nás měl rád. Mezi farníky byl velmi oblíbeným knězem.

Když se koncem r. 1983 ozvala vážná a těžká nemoc, snažil se vykonávat svoji kněžskou službu i nadále, dokud to jen bylo možné. Začátkem r. 1984 nastoupil do nemocnice a jeho nemoc mu už nedovolila vrátit se zpět.

Vzpomínám, jak při jedné návštěvě v nemocnici U sv. Anny nás nechtěla sestřička na oddělení vpustit. Ptala se, jestli jsme rodina (Bylo to mimo návštěvní den). Tak jsme smutně odešli. Při další návštěvě jsem se o tom zmínila. Pan farář na to řekl: "Vždyť jsme vlastně jedna velká rodina."

Z nemocnice v Brně byl P. Josef převezen do Charitního domova na Moravci a svěřen do péče obětavých řádových sester.

Vzpomínám na poslední návštěvu. Byl to den, kdy P. Josef přijal svátost nemocných. Už s námi nemohl komunikovat a my jen mohli doufat, že i přesto nás vnímá. Z jeho obličeje vyzařoval zvláštní pokoj. Loučení bylo smutné a zároveň krásné. Byla cítit Boží blízkost, která nás spojovala a přenášela i přes práh smrti.

Od té doby uplynulo již mnoho let, ale vzpomínka na dobrého a vzácného kněze stále zůstává.

Děkujme Bohu za ta léta, kdy mohl P. Janšta působit mezi námi. Nebylo to období lehké, ale krásné a plodné. Ať semínko víry, které zasel do našich srdcí i srdcí našich dětí, neustále roste a vydává i své plody.