Pastorační služba v hospici

Pojem hospic dnes už Bohu díky není v povědomí společnosti neznámý. Na počátku církevních dějin hospice sloužily jako útulky pro poutníky a zvláště onemocnělé při pouti do Svaté země.

Po druhé světové válce se setkáváme s pojmem Hospic v souvislosti s „poutí do věčné vlasti“.

S rozvojem techniky a moderní medicíny postupně došlo k nepříznivému jevu, že se vytratil původní pohled člověka na umírání a smrt. Tak situaci, kdy dědeček prohlásil umírám, rožněte hromničku, svolal celou rodinu, předal poslední svá přání, požehnal přítomným a doprovázen jejich modlitbami zemřel, známe již jen z románů přelomu devatenáctého a dvacátého století. Smrt se stala v povědomí společnosti, která zná jen mladé, krásné a výkonné lidi, něčím nepatřičným, o čem se nesluší moc mluvit, připomínat a ukazovat veřejnosti. Za socialismu toto smýšlení bylo ještě umocněno obavami, aby pohled na smrt nebránil v budování šťastných zítřků. A tak vyšlo např. nařízení, že auta, převážející zemřelé, smí jezdit jen v noci. Ale co se stalo s konkrétním člověkem?

Místo laskavé přítomnosti nejbližších, za zvuku houkaček, napojen na složitou techniku, umírá osamocen za plentou v nemocnici.

Myšlenka hospice se snaží vrátit poslednímu úseku života lidskou důstojnost. Benedicte Rivoireová ve své knize „Naděje tváří v tvář umírání“ říká: „Ten, jehož miluješ, umírá, pomoz mu žít!“ Ano, posláním hospice, a to nejen kamenné budovy, ale hnutí, které by mělo prokvasit myšlení všech lidí, a zvláště zdravotníků je, tam, kde léčba nevede k cíli, naplnit dny životem. Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a z úcty k člověku, jako jedinečné, neopakovatelné bytosti. Hospic nemocnému nabízí, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, v každé situaci bude respektována jeho lidská důstojnost, v posledních chvílích života nezůstane osamocen.

O naplnění tohoto úkolu usiluje kolektiv, který tvoří zdravotníci, sociální pracovnice, psycholog a pastorační asistent. Ideální je, když může být nemocný ve svém domácím prostředí, mezi svými blízkými. Těm tzv. mobilní hospic nabízí zapůjčení potřebných pomůcek, rady, konzultace, návštěvy jednotlivých pracovníků hospice dle potřeby rodiny a nemocného. Kde rodina chybí, nebo situaci nezvládá, nastupuje možnost umístění nevyléčitelně nemocného v kamenném hospici. Kontakt se světem mu umožňuje možnost návštěv po celých 24 hod., možnost ubytování osoby blízké s nemocným...

Po krátkém odpočinku ze služby pastorační asistentky v Ostrovačicích jsem byla pozvána ke spolupráci v duchovní službě brněnských nemocnic. Jsme malým kolektivem, který tvoří tři kněží a čtyři pastorační asistentky. Moje služba je směřována právě do brněnského Hospice sv. Alžběty.

V čem spočívá? V rozhovorech, modlitbě, spolunesení břemene nemoci, v mlčení, ve čtení Božího slova, přípravě na přijetí svátostí a jejich zprostředkování, dle přání nemocného doprovod třeba i s lůžkem nebo na vozíku ke mši svaté. Hovořit i s nevěřícími pacienty, nabídnout předčítání, nebo poslech hudby... Je mi dopřáno sedět u umírajícího, držet ho za ruku do posledního vydechnutí a ještě nějaký čas poté s modlitbou. Služba se neomezuje jen na nemocné, ale i na rodinné příslušníky, kteří prožívají umírání se svým blízkým, a duchovní podporu potřebují též. A to nejen v době umírání, ale ještě dlouhý čas po smrti blízkého člověka.

Tato služba je úžasně krásná, přijímám ji jako nezasloužený dar na sklonku vlastního života, ale přistupuji k ní denně s chvěním: „Mojžíši! Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“(Ex 3,5). A tak nezbývá, než se řídit pravidlem zakladatelky hospicového hnutí u nás MUDr Marie Svatošové - „Klika - rohožka“. Než vstoupím na pokoj k nemocnému, prosit Ducha sv. o dar rozlišování, zda mlčet či mluvit, a pokud mluvit, tak co. Odměnou jsou nepopsatelné zážitky se svěřenými, kteří se někdy i po mnoha letech navrací k Bohu anebo Boha hledat začínají, touží po smíření s ním i s lidmi.

Že se tento příspěvek nehodí ke svátkům „Narození?“ Byla jsem o něj požádána, asi proto, že hospic je vlastně takovou porodnicí pro věčnost.