Příprava na biřmování a naše farnost

Všichni víte, že probíhá příprava na biřmování. Minimálně jste zaregistrovali, že každou neděli v ohláškách je řeč o té přípravě, která bude v pátek, anebo která tentokrát v pátek nebude. Zhruba 20 biřmovanců se připravuje na přijetí této "svátosti křesťanské dospělosti". Modleme se za ně, ale nejen to.

Jejich příprava je podstatnou záležitostí celé farnosti, týká se nejen oněch biřmovanců, případně faráře, ale všech. Když dítě roste, a stává se dospělým, pak se to zásadně týká celé rodiny. Modlit se by bylo málo.

Dospělý člověk je ten, který vyšel ze slupky svého dětského egoismu i pozdějšího vzdoru, a konečně žije, v radosti a pro druhé. Dítě se posadí ke stolu a ostatní se o ně starají. Pokud utře nádobí, tak jenom proto, že musí, že mu to někdo řekl anebo třeba z dobrého rozmaru. Naproti tomu, dospělý si sám uvědomuje, co je potřeba, všímá si, je citlivý a odpovědný. To je veliká změna, která se projeví v životě celé rodiny.

Co máme dělat? Myslím tím nás už biřmované. Především žít jako dospělí křesťané. Kvůli sobě i kvůli Bohu, taky kvůli těm biřmovancům. Jaký vzor v nás vlastně mají?

Jsme dospělí křesťané? Kdy jsme se naposledy zeptali sami sebe: co mohu udělat pro farnost, pro společenství křesťanů v našem kostele? Že druzí taky nic nedělají? Že nemáme čas? Že máme své vlastní starosti? Přicházíme pravidelně do kostela. Proč? Něco pěkného si poslechnout? To je v pořádku, ale přece jenom... Přijdeme, sedneme si, a: "dávejte, noste na stůl". Dá se pak mluvit o rodině farnosti? A jaké je naše místo, místo každého z nás, v této rodině?

Buďme Božími dětmi, ale dospělými křesťany.