Rok v kraji Pohádky máje

Tak už máme otce Ludvíka mezi námi jeden rok. O pár postřehů a trochu bilancování se s námi rád podělil.

Otče, co konkrétního se za ten rok podařilo?

Pustili jsme se do oprav fary, které probíhají velice zdárně za přispění ochotných rukou mnoha farníků.

A v duchovní oblasti?

Tato oblast je jistě mnohem důležitější než ona materiální. Ovšem zde je mnohem těžší posoudit, zda a jak se co daří. Podstatné je totiž hodnocení Boží, a to často není vidět. Mně osobně radost přinášejí třídenní modlitby matek, novéna k Duchu sv. a další modlitby ve společenství.

V jednom z předchozích rozhovorů jste se vyjádřil poměrně kriticky ohledně aktivity nebo spíše pasivity farníků. Změnilo se od té doby něco anebo to, co jste řekl, prožíváte dnes podobně?

Problém, jak to vidím, přetrvává. Zkusím to vysvětlit trochu zjiného úhlu. Často se mi stává, že musím dělat věci, které nechci dělat, nebo o kterých jsem přesvědčen, že nejsou mým úkolem.

Nechci mluvit ani o problémech vztahů mezi některými farníky: místo toho, aby si je vyřizovali sami mezi sebou a udělali to správné, co má udělat křesťan (spolu si promluvit, odpustit), oni si stěžují na toho druhého mně, jak jeden, tak i druhý. Vyřizují si účty skrze mne. To je můj denní chlebíček.

To, o čem ale chci hovořit, se týká ještě něčeho širšího. Na faře se dělají různé práce, probíhají mnohé akce. Jednotliví farníci, kteří se uvolí k tomu, udělat něco v kterémkoli z těchto úkolů, se často obracejí s každou věcí na mě. Musím rozhodnout to a ono, musím zajistit jednotlivé věci, musím být u všeho. Mám pocit, jako kdyby se téměř nic nemohlo dít beze mne. Lidé to odůvodňují tím, že mám přece odpovědnost za farnost, že se nemohou jen tak do něčeho pustit. A tak (zkusím to dovést do absurdity) si např. musím od jedněch lidí zjistit, jaký druh štěrku bude na něco potřeba, pak ho objednat, pak být při tom, když ho přivezou a vyloží, pak vysvětlovat jiným farníkům, proč zrovna tento štěrk a ne jiný, a pokud se tazatelé s mou odpovědí nespokojí, musím jít za těmi prvními, kteří mi to vysvětlovali, zeptat se jich na vysvětlení a přijít za těmi druhými a podat jim to vysvětlení. A tak to jde do nekonečna. Lidé se mezi sebou nedomluví, ani o to někdy nemají zájem. Chtějí mluvit se mnou, chtějí mé slovo, mou účast, mé rozhodnutí.

Společný jmenovatel: všechno musí jít skrze mne. Prý je to z úcty ke knězi, prý je to zaběhlý způsob života farnosti. Problém je v tom, že takový život farnosti je neefektivní a kněz se ani nedostane k tomu, co by měl dělat, tj. být duchovním správcem.

Co by bylo potřeba změnit?

Myslím, že jde o to, aby farníci pochopili, že kněz nemusí být v centru všeho, a aby byli ochotni na sebe brát jednotlivé úkoly, kterým rozumí lépe než farář a které ani nepatří k vlastní duchovní péči o farnost. Jistě, vždycky a všude bude většina farníků, kteří se pouze "vezou" a nedělají pro farnost vůbec nic, pouze přicházejí na nedělní mši sv. Přesto, ti zbylí by toto mohli pochopit a uskutečňovat.

Proč převládá názor, že život farnosti je jen návštěva kostela?

Lidé v dnešní době žijí pod tlakem, omezují všechny své povinnosti na minimum. A pak i křesťanství chápané jako povinnost, se omezí na to jediné, o čem se doma nikdy ani nediskutovalo, totiž jít v neděli do kostela. To má ale daleko do skutečného křesťanství.

Je možná naděje do budoucna nebo je opravdové křesťanství nedostižný ideál? Je to jako neskutečná pohádka, když už žijeme v tom pohádkovém kraji?

Naděje je. Už to, že mohu otevřeně říkat, co si myslím, je moc dobré. A kdybych neviděl naději, tak bych mlčel. První plody naděje už jsou vidět. Chtěl bych poděkovat farníkům, kteří tyto věci pochopili a samostatně se ujímají některých úkolů, i když stále ještě je více těch, kteří za mnou přicházejí a říkají, že to, co pro farnost dříve dělali, už nebudou nebo nemohou nebo nechtějí dělat. Pohádkovými farnostmi zatím ještě nejsme, ale snad časem, s Boží pomocí...

S otcem Ludvíkem Bradáčem jménem farníků
rozmlouvala Zdeňka Nejezchlebová