S P. Josefem Janštou, tehdy i dnes

K Devíti skalám na Českomoravské vysočině míří muž se dvěma kluky. Vypráví jim jeden příběh za druhým a hoši mu takřka visí na rtech. Poutavě líčí nejenom biblické příběhy, ale i životopisy svatých. Téma hovoru se mění, když se Fanda či Pepík zeptají na fotbalovou ligu či závody v atletice.

Na lešení u fary seškrabují Fanda i Pepík nános staré barvy. Práší se, je to v letním vedru dřina. Muž, který umí tak dobře vyprávět, roznáší kolem domu lahodnou vodu se šťávou. A chválí školáky za udělanou práci. Chválí je a hoši se dmou klukovskou pýchou.

V zimě je fara ve Fryšavě uvězněna závějemi sněhu. Cesta z vězení je však jednoduchá - stačí mít na nohách připevněny lyže. Fanda a Pepík tak zakoušejí radost z pohybu po nekonečných pláních Vysočiny. Ráno jim dospělý doprovod nestačil, ale při zpáteční cestě je takřka musí vléct, aby dojeli do dolíčku fary.

Každé ráno ještě za tmy doprovázejí Fanda a Pepík svého strýce k oltáři ve fryšavském kostele. Je tam mínus pět stupňů, ale hochům to nevadí. Je to pro ně tak slavnostní - moci přisluhovat při mši svaté knězi, který je má rád zvláštní pozornou láskou, která je vlastní jenom jemu.

Kdo byl tímto knězem, který uměl poutavě vyprávět, povzbuzovat při práci slovem i příkladem a zároveň být i horlivým pastýřem své farnosti ve studeném srdci Vysočiny? Jmenoval se P. Josef Janšta, kterého tehdejší komunistická moc vystrnadila do zapadlé vesnice jenom proto, že lidé ho měli rádi.

Měli ho rádi děti, mládež, dospělí i starci. V čem tkvělo kouzlo jeho oblíbenosti? Proč na něho dodnes rádi vzpomínají pamětníci ve Vladislavi, Fryšavě, Ostrovačicích, Říčanech i Veverských Knínicích?

Právě dnes, kdy píši tento článek, se četlo při liturgii z listu Židům: "Nezapomínejte na pohostinnost" (Žid 13, 2a). Myslím, že právě tuto výzvu Písma svatého P. Josef Janšta naplnil.

Nesčetné by byly stopy dlaní na klikách i zvoncích far, kde P. Josef působil. Jen kdyby se daly zobrazit! Jak vysoko by sahaly, kdyby se daly zhmotnit, poskládat na sebe? Proč tam lidé tak rádi přicházeli? Jen si ho vybavte, kdo můžete, Vašeho bývalého faráře! Už ve dveřích nebyly nikdyjeho ruce odmítavě založené, ale vždycky se otvíraly k příchozímu dlaněmi. A jak příjemné bylo sedět s ním u jednoho stolu, byť jenom u šálku čaje.

Pohostinnost není jenom přijetí v domě nebo u stolu. Pohostinnost je otevřenost srdce, kdy je v srdci pro bližního místo. Vidím P. Josefa, jak rozmlouvá s lidmi, kteří se s ním potkali anebo za ním přišli. Vzpomínejte se mnou: Jak přijímal druhé?

Především měl na bližní (farníky) čas. Mít na někoho čas je totéž jako mít rád. Naopak - když mně někdo řekne: "Nemám čas (za tebou přijít)" je to stejné jako když se řekne: "Nemám tě rád." P. Josef Janšta se vyznačoval tím, že měl pro druhé čas, protože je měl rád. Dávat druhému čas je výrazem pohostinnosti.

A vzpomínejme dál, milí pamětníci! Věřím, že mi dáte za pravdu, když si představuji v duchu P. Josefa. Když s někým hovořil, nechal druhého vypovídat. Neskákal do řeči ve stylu: "Já jsem to také zažil...". Vyslechl a vkládal bolesti druhých do svého srdce. Měl pohostinné srdce, které přijímalo a zahřívalo.

P. Josef Janšta odpočívá na ostrovačickém hřbitově. Rádi se u něho zastavují ti, kteří ho znali. Cítí se i tam s ním dobře. Někde v hloubi srdce cítí, že jeho pohostinnost svědčila a dosud svědčí o pohostinnosti Boží. Pomáhá svým návštěvníkům postát u nebeské brány, za kterou na nás čeká pohostinný Bůh, který nám v nebi připravil to, co ?oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co do lidského srdce nevstoupilo." A komu z nás něco tak nádherného Bůh připravil? Těm, kteří "Boha i bližní milují" (1Kor 2, 9).

P. Josef Janšta (1920-1984), obyčejný vesnický farář, pohostinný v životě i po smrti.

Josef Janšta, jáhen, synovec P. Josefa Janšty