Sestra malířka

Mére Geneviève Gallois

Francie mne již inspirovala mnohokrát: ať svou kulturou, rozmanitou krajinou, jídlem – hlavně pestrostí různorodých sýrů a vín, technickým pokrokem, filozoficko-duchovními směry a pohledem na život... Nejvíce ze všeho mne však vždy motivuje, ale taky překvapuje, na poli křesťansko-církevním. O tom jsem již napsal několik textů: Vive la France catolique, Fraternité-egalité-liberté, Vive la France monastique, nebo Společenství. Nebudu se tedy opakovat a jdu rovnou k věci, čím mne povzbudila má letošní několikadenní návštěva v klášteře sester benediktinek v Jouques poblíž Aix-en-Provence.

V tomto klášteře jsem již byl minulý rok a letos jsem si přál znovu zde prožít několik dní ve společenství 56 nesmírně živých, pracovitých a veselých sester, které navíc překrásně zpívají liturgické modlitby. Co jsem však loni nevěděl, v klášteře se nachází muzeum obrazů, dnes již ve Francii slavné malířky sestry Geneviève Gallois, která byla členkou tohoto řádu. Byla současnicí Paula Cézanna a její obrazy připomínají nejen jeho styl, ale jsou taky skutečnými skvosty impresionismu. Umění není zrovna má silná stránka, ale časté návštěvy obrazáren, galerií či výstav ve Vídni mne přece jen již něčemu naučily. O impresionistech jsem toho již viděl a četl hodně. A taky výklad řeholní sestry Marie Magdaleny o tom, že styl malování sestry Geneviève je pokračováním těch nejčistších a nejoriginálnějších a nejvzácnějších počátků impresionismu mne nepřekvapují. Co mne však překvapuje, je skutečnost, že se v souvislosti s impresionismem o této malířce málo ví. Důvod je však zřejmý. Sestra Geneviève tvořila svá díla v klášteře, tématika jejích obrazů nacházela půdu v jejím klášterním působení a obrazy se posléze taky staly majetkem kláštera. Jak se však ze slov odborné průvodkyně dovídám, dnes jsou tyto obrazy neprodejné, mají nesmírnou uměleckou a finanční cenu a jejich důkladná evidence je střežena francouzským ministerstvem kultury a nejvýznamnějšími obrazárnami.

Již jako dítě byla nadaná. V první části čtyřdílného prostoru muzea, ve které se nacházejí obrazy čistě impresionistické, je i několik obrazů, které namalovala ještě jako deseti či jedenáctileté dítě. Jsou to hlavně portréty jejích nejbližších – rodičů, hlavně však babičky, kterou milovala, a její podobizna se táhne v různých obměnách ve všech místnostech. Pak jsou to obrazy jiných příbuzných, přátel, obrazy přírody či historických památek. U jednoho obrazu zůstala průvodkyně stát a dlouze vysvětlovala výjimečnost toho díla. Je to pohled na slavný akvadukt Pont du Gard blízko Avignonu. Tento vodovodní most je sice centrem tohoto obrazu, je však úplně jakoby v mlze, v pozadí všeho ostatního: budov, stromů, krajiny kolem, oblohy. „U tohoto obrazu, který namalovala jako 11-leté dítě, je nesmírně zajímavá a vzácná trojrozměrnost celé kompozice“ - vysvětluje sestra Marie Magdalena.

Kdo byla tato malířka?

Marcelle Gallois se narodila v roce 1888 v Montbéliarde (kraj Doubs). Protože od útlého dětství malovala a měla očividný talent, poslali ji rodiče do školy krásného umění v Montpellier. Když se její rodiče v roce 1909 přestěhovali i s rodinou do Paříže, pokračovala ve studiu umělecké tvorby a kreslení na téže škole v Paříži. V tomto období, to jí už bylo přes 20 let, se začala věnovat svému vlastnímu stylu malování a vrozený instinkt k impresionismu opustila. Pocházela z katolické rodiny, v té době však vládla v Paříži a celé Francii silná antiklerikální atmosféra, projevující se především ve všech oborech státní správy. Její otec byl tehdy úředníkem a této proticírkevní náladě se podřídil. Tu pak přenášel do rodinné atmosféry a výchovy dcery Marcelle. Její obrazy z této doby jsou vesměs odrazem této nálady – obrazy tlustých a pochmurných kněží, chovajících se panovačně vůči svým ovečkám – chudým a pokorným věřícím, obrazy obézních či úzkostlivě vyhublých řeholních sester. V jednom případě se zrcadlí honosný život finančně a materiálně zajištěných sester, z těch vyhublých se  zase  staly rigorózní a panovačné řeholnice, protože askeze se stala jejich cílem a ne prostředkem ke svatosti. Dále pak obrazy starých dam, modlících se okázale růženec v kostele, demonstrujíc tak svou zbožnost a obrazy nesympaticky vypadajících věřících během bohoslužeb. Tyto kritické obrazy – dnes bychom snad mohli říct – určitého pokrytectví v křesťanství malovala sestra Geneviève v době, kdy byla nejen infikovaná proticírkevní výchovou, ale – dle jejích slov – kdy byla ještě ateistkou. Pod vlivem své přítelkyně  se však začala zajímat o křesťanství, navštěvovat katolické bohoslužby. Při jedné takové bohoslužbě v roce 1917 právě v kostele sester benediktinek v Paříži dochází k jejímu obrácení, konverzi ke křesťanství. Tato konverze byla tak silná, že se rozhodla k radikálnímu kroku – plnému zasvěcení Bohu a vstoupila do té Řehole. První roky řeholního života, ve snaze maximálního ztotožnění se s Řádem, zanechává malování. Avšak vnitřní přetlak, dar, který dostala při narození do vínku, touha po malování, časem zvítězila. Od té doby až do své smrti již pak malovat nepřestala. Maluje vše to, co ji inspiruje, je svobodná, nemusí malovat na zakázky či přání. A tak nejčastějšími motivy jsou právě scény z každodenního řeholního života včetně těch nejbanálnějších.  Maluje však taky obrazy „důstojné“ - řeholnice při modlitbě, slavení eucharistie, zpěvu, či jiných duchovních činnostech.  U všech těchto obrazů je však evidentní nejen určitý druh humoru, ale navzdory konverzi ke křesťanství, pořád přetrvávající určitá kritika, skoro až zesměšňování některých křesťansko-duchovních praktik. Ten kritický pohled na církev, který zdědila po otci, ji již nikdy neopustil. Přes to všechno, že tuto kritiku v sobě měla, její představení ji tolerovali a brali takovou, jaká byla. Její obrazy se stávají součástí různých výstav, její jméno je čím dál častěji skloňováno v kultuře, v odborných uměleckých kruzích a časopisech. Kdyby v tomto momentu chtěla sestra Geneviève odejít z kláštera – a důvodů k tomu měla dost, protože mnoha sestrám a kněžím se její kriticko-karikaturistický pohled na církev nelíbil, stala by se okamžitě nejen slavnou, ale i bohatou, neměla by ten druh problémů, se kterým se setkává mnoho jiných řeholních sester či kněží, kteří opustí v pokročilém věku klášter či kněžskou službu a musí začít budovat od nuly své materiální zabezpečení.

Ke sklonku života maluje sestra Geneviève momenty ze slavení Eucharistie. Zachycuje naduté tváře kněží, obézní těla duchovních, obrazy jsou černo bílé. Kontrasty jsou voleny záměrně. Nejsvětlejší, nejvíce zářící body na těchto obrazech jsou místa, kde se v rukou kněží nachází konsekrované tělo Kristovo. Sr. Geneviève tím chtěla vyjádřit Boho-lidskost církve. Církev, i řady biskupů, kněží a řeholníků tvoří slabí lidé, kteří mnohdy svým chováním pohoršují. Pokud však navzdory své slabosti myslí svou účast v církvi upřímně, jsou právě tyto momenty okamžiky duchovních zážitků a zázraků.

Poslední roky svého života se věnuje Sr. Geneviève malování velkých vitráží, které dnes zdobí některé francouzské chrámy. 6. října 1962 dokončuje vitráž do kostela Petit Appeville znázorňující sv. Petra a sv. Pavla v abatyšském kostele v Limonu v Paříži. O několik dní později náhle umírá. Pohřbena je na hřbitově sester v Limonu.

Na začátku jsem napsal, že mne mnohé ve Francii již léta fascinuje a inspiruje. Sr. Geneviève, ale i společenství sester a církve, ve které žila a umělecky tvořila, mne po letošní návštěvě fascinují taky. I když měla silně kritický štětec a myšlení, řád ani církev ji ze svých řad nevyloučily. Nechaly ji svobodně žít a dělat to, k čemu dostala od Boha talent. Její vizionářské malování tak bylo projevem nejen její svobody, která byla respektována, ale stalo se zároveň měřítkem tolerance a vysokého stupně lidské vyspělosti a zralosti řeholního společenství. Kéž takových společenství je i v naší republice pořád víc a víc...

Peter Žaloudek, květen 2010