Sinaj - Mojžíšova hora

V loňském roce na přelomu října a listopadu jsme navštívili jedno z nejznámějších letovisek Sharm el Sheikh. Nachází se až na nejjižnějším cípu Sinajského poloostrova. Odtud organizují cestovní kanceláře pro své klienty různé zájezdy. Vybrali jsme si z nich zájezd na Svatou horu, jinak nazývanou Mojžíšovou horou, horou Sinaj - Moses mountain, Gebel (Džebel) Musa, která je 2285 m vysoká.

Chtěl bych připomenout, že se jedná o horu na níž Hospodin - Bůh předal podle Bible Mojžíšovi kamenné desky, na nichž bylo napsán zákon a přikázání - Desatero - jak ho známe dodnes. Na horu je plánována cesta tak, aby poutníci přišli na vrcholek právě v době, kdy vychází slunce, pravděpodobně symbolicky v souvislosti s příchodem nových mezilidských zákonů v podobě Desatera.

Z našeho hotelu, který byl vzdálen od Mojžíšovy hory téměř 250 km, jsme vyjeli po 22. hodině. Protože byl téměř úplněk, mohli jsme sledovat z oken mikrobusu siluety hor, které lemovaly silnici. Na hranicích mezi jednotlivými oblastmi nás kontrolovali egyptští vojáci. Mikrobus nás dovezl v časných ranních hodinách až ke klášteru sv. Kateřiny, který se nachází pod Mojžíšovou horou v nadmořské výšce 1570 m. Odtud vede těsně pod vrchol hory Velbloudí stezka. Nemůžete jít sami, ale je nutné si najmout beduínského průvodce. Sama cesta je fyzicky poměrně namáhavá. Ti, kteří se obávají, že cestu nezvládnou, mohou využít služeb beduínů, kteří Vás na velbloudech vyvezou až těsně pod vrchol hory Sinaj. Na něj vede dalších cca 640 schodů, spíše stupňů, poskládaných z kamene. Zde již žádná doprava nefunguje a každý musí jít pěšky. Na počátku cesty je každý kvůli větší bezpečnosti vybaven baterkou. Na horu chodí početné výpravy a aby se účastníci neztratili a ve tmě se mohli lépe orientovat, každá má své heslo, které průvodce čas od času vyvolává. Cesta k vrcholu trvá přes 3 hodiny. Teplota byla několik stupňů nad nulou a foukal poměrně silný vítr. Proto téměř každý přivítal, že se na několika odpočívadlech mohl občerstvit, nebo uvnitř jurty trochu ohřát. Pod vrchol hory, na konec Velbloudí stezky, jsme dorazili před rozedněním.

Chůze po schodech, či stupních, byla pomalejší a řada poutníků se výrazně zahustila. Vrchol se nám podařilo dosáhnout kolem 5:30 hod. Zde již bylo spousta čekajících, zabalených v dekách či spacácích, kteří zaujali nejlepší místa pro pozorování východu slunce. V 5:45 jsme se konečně dočkali. Nad vzdálenými horami se vyhoupl srpek slunce, který se rychle zvětšoval a postupně stále víc a intenzivněji osvětloval jednotlivé hory, včetně té „Svaté". Z vrcholku hory nebylo možné pouze sledovat stíny, které vrhaly jednotlivé hory, ale i měnící se barvy okolních hor a údolí.

Po rozbřesku jsme si mohli prohlédnout vrcholek hory detailněji. Její boky jsou velmi strmé a na samém vrcholu jsou vybudovány dvě židovské kaple, které jsou obě přístupné. Jedna z nich starší, druhá novější. Kaple byly plné poutníků a dostat se dovnitř bylo takřka nemožné.

Bylo pro nás velkým překvapením i zážitkem, kolik lidí a národností se výstupu na horu zúčastňuje. Mohli jste zde slyšet hovořit anglicky, rusky, německy, francouzsky, ale i vidět Japonce či Číňany, Araby a další národnosti.

Když jsme sestupovali pomalu z vrcholku, bylo vidět, že na každém schodišťovém stupni stojí alespoň dva až tři lidé. Bylo proto snadné odhadnout jejich počet. S těmi, co byli ještě na vrcholku, a s těmi, co byli již na úpatí, jich bylo hodně přes 2000.

U samého vrcholu nám průvodce ukázal stopy či kresby na kamenech, které zde zůstaly po úderech blesku v době, kdy na hoře přebýval Mojžíš a čekal na Hospodina.

Po sestoupení z vrcholku, jsme se mohli vrátit ke klášteru původní cestou, nebo druhou, která je kratší, o to však strmější a namáhavější. Tato cesta vede úzkou úžlabinou po 3000 schodech - schodech Pokání. Nejedná se ve své podstatě o schody, ale o kamenné stupně, jejichž výška je někde 10 cm, jinde téměř metr. Od poloviny cesty se pod námi objevil dole v dálce klášter sv. Kateřiny, který připomínal dětskou hračku. Čím déle jsme se po stupních přibližovali ke klášteru, tím častěji o sobě dávaly vědět zejména kolenní klouby.

Klášter sám je obehnán 15 m vysokou a více jak 2 m širokou zdí. O klášter se starají řečtí pravoslavní mniši. Je přístupný pouze z cca 20 %. V klášteře je studna, ze které pil již Mojžíš, nádherná katedrála s překrásnými oltáři a desítkami uměleckých lustrů, které byly rozsvíceny. Na dvoře jsme si mohli prohlédnout stále zelený posvátný keř. Podle Bible promluvil z tohoto hořícího keře Bůh k Mojžíšovi. Samozřejmě i zde byly spousty poutníků z celého světa a každý si chtěl prohlédnout to nejzajímavější. Nemohli jsme si, s ohledem na čas, prohlédnou vše tak důkladně, jak bychom si přáli. V nepřístupné části kláštera se nachází knihovna, v níž jsou uloženy nejstarší rukopisy světa. Zajímavé je, že přestože táhlo přes Sinaj mnoho starověkých válečníků, klášter nebyl nikdy dobyt.

Sám klášter se nachází v údolí mezi horami pod Mojžíšovou horou, jak můžete vidět na fotografii. Bylo pro nás překvapením, že nikde nebyl zelený strom, ba ani travička, takže nám okolí silně připomínalo měsíční krajinu.

Zpáteční cesta do našeho letoviska byla rychlejší. Pěkná silnice vedla většinou z kopce a cestou jsme potkali pouze několik aut. Teprve na zpáteční cestě jsme mohli vychutnat majestátnost hor s jejich někde až bizardními tvary a rozmanitě pestrými barvami. V odpoledních hodinách jsme přijeli „domů", kde nás čekalo teplé moře, až 26 °C, se vzduchem nad 33 °C.

Až tady jsme mohli v příjemném mořském vánku ve stínu palem rozjímat a přemýšlet o tom, co jsme viděli a prožili, nad biblickými událostmi, které se zde odehrály před několika tisíci roky, a nad hlavními aktéry těchto událostí a nad jejich odkazem.