Smrt na hranici

26. března 2011 jsem v rakouském rozhlasu O1 vyslechl hodinovou relaci nazvanou Smrt na hranici. Relace mě hluboce zasáhla, vyžádal jsem si ji v rozhlase, slovo od slova přeložil a pak ve zkrácené formě přepsal do této podoby. Měl jsem s tím hodně práce. Důvody, proč jsem si s tím textem dal tu námahu, jsou tyto:

1.  Od dob rakousko-uherské monarchie, ale také dnes, po pádu komunismu, se neustále mluví o třenicích mezi Čechy a Rakušany – o vzájemných výtkách, podezírání, závisti. “Češi a Rakušané si jsou příliš podobní svou mentalitou,” slýchám často. Ve vztazích mezi Čechy a Rakušany to funguje stejně, jako když se důvěrně znají a následně navzájem kritizují členové jedné rodiny.

2.  Za léta své emigrace a života v Rakousku jsem měl jsem možnost poznat několik nádherných osobností, které uprchly po roce 1948 z komunistického Československa a dnes žijí buď v Rakousku nebo roztroušeny po celém světě. Ale znám i takové překrásné osobnosti, které byly při pokusu o útěk zadrženy, zatčeny, dlouhá léta vězněny a následně celý další život ve svém rodném Československu diskriminovány – mezi nejznámější z nich patří již zemřelý někdejší tajný biskup Felix Maria Davídek a dnes v Bratislavě žijící P. Anton Srholec. F. M. Davídek si odseděl za pokus o ilegální přechod do Rakouska 14 let, P. Srholec prožil po témže obvinění 10 let v jáchymovských dolech. Všem těmto osobnostem, žijícím kdekoliv po světě nebo již zemřelým, bych rád vzdal tímto textem hold.

3.  Ne všechno, co je černé, je černé, a co je bílé, je bílé – říká psychologicko-teologickým pohledem ovlivněná životní zkušenost. Za tím, jak se člověk navenek chová, se skrývá množství nesčetných, většinou neznámých detailů. Pod vlivem těchto detailů se pak člověk chová tak nebo onak, a je jedno, jestli je to Rakušan, Čech, nebo Slovák. Posuďte prosím sami, jak komplikovaný někdy život může být, a jak není vždy – já bych řekl většinou – snadné jednoznačně říci, kdo a za co nese vinu...

V sobotu 4. srpna 1956 se v rakouské vesnici Rabensburg nedaleko od Břeclavi vydali v podvečerních hodinách dva mladí Rakušané Karl Benedikt a Walter Wawra chytat ryby do blízké řeky Thaya – Dyje, která zde tvoří hranici, probíhající jejím středem. Z rybolovu se již nikdy nevrátili a trvalo víc než půl století, než se vysvětlilo, co se v osudný den s rybáři stalo. Tato oblast, kde se do Dyje vlévá Kyjovka, aby se o pár kilometrů jižněji spojily s vodami řeky Moravy, bývá často postižena povodněmi, nánosy bahna a ničením úrody. V celém povodí je množství mrtvých ramen s bažinami a nádherná přírodní rezervace s rozmanitými druhy zvířat, které se jinde vyskytují jen zřídka, a samozřejmě také hojnost ryb. Lovívá se zde buď na udici anebo do sítí, které visí na speciálně upravených žerdích. Když se spustí do vody a po určité době vytáhnou, úlovek bývá téměř vždy jistý.

Walter Wawra pracoval jako automechanik a zároveň strážný ropné pumpy u firmy SMV – Sowietische Mineralölverwaltung – předchůdce dnešního ropného koncernu ÖMV, protože právě v této, severovýchodní části Rakouska se dodnes těží ropa. Byl to člověk společenský, bezkonfliktní, často jezdíval do Vídně, nikdo tehdy nevěděl proč. V roce 1956 mu bylo 26 let. Rybaření bylo jeho hobby, a nejen to – bylo to již pytláctví, kterému propadl. Doma na dvoře měl množství koryt a van, ve kterých plavali sumci, štiky, kapři a candáti, lidé z vesnice k němu chodili a on jim je prodával za smluvní ceny. Jako znalec rybaření zjistil, že mnohem více ryb se nachází na české straně, kde měly díky močálům a jejich nepřístupnosti větší klid. Proto měl sítě natažené i tam, ale s tím se nikomu v době studené války nechlubil, protože lovit v prostoru přísně hlídané hranice bylo víc než podezřelé. Bylo to území železné opony se silnými reflektory, ostnatým drátem místy nabitým elektřinou, se zaminovanými poli, strážními věžemi, betonovými bunkry, v němž se pohybovali těžce ozbrojení vojáci se psy a vysílačkami. Walter Wawra znal tato místa velmi dobře, a měl i své důvody, proč byl klidný, i když lovil v zakázaném pásmu.

V onen osudný den byly ve vesnici hody. Wawra den a noc předtím strávil ve Vídni, a vlastně nikdo nevěděl proč. Protože se muži ani druhý den ráno po rybolovu nevrátili domů, vydala se je Wawrova manželka se sestrou jeho matky Vladimirou Rosinger, dnes jedinou dosud žijící svědkyní, hledat. Našly jen části oděvů a motorku. Původně s nimi měl jet ještě Walterův strýc pan Rosinger, ten měl ale svou motorku zrovna pokaženou. Ženy šly na policii a ohlásily pohřešované. Policie místo nejdřív sama ohledala a potom kontaktovala ministerstvo zahraničí, které žádalo československé ministerstvo o vysvětlení – žádná zpráva však odtamtud nepřišla. Obrátila se tedy na mezinárodní Červený kříž, ale ani ten neuspěl. O pár měsíců později, 4. října 1956, uveřejnil rakouský Bildtelegraph tuto informaci: “Dva otcové rodin odvlečení, nebo utopení? Stopy vedou na československou smrtící hranici.” Noviny se odvolávaly na svědectví lidí, kteří se oné noci také zdržovali při rybolovu v uvedené oblasti. Jeden z rybářů řekl: “Té noci se hodně střílelo a osvětlovala se obloha. Zaznělo nejméně 80 až 100 výstřelů.” Místo, kam Walter Wawra tak často chodíval, je dnes tak jako tehdy označené pohraničním sloupem, na němž je vyryto číslo XI/5.

Jak vypadalo toto místo po skončení II. světové války? Mezi roky 1945 až 1948 zde byl prakticky volný pohyb, lidé chodili za prací z jedné na druhou stranu; tak se koneckonců na Moravě seznámil i Walter Wawra se svou budoucí manželkou. Po komunistickém puči však byla hranice mezi Československem a Rakouskem hlídána, byly zde betonové bunkry a postavena železná opona. Do roku 1955, kdy byla severovýchodní část Rakouska obsazena Sověty, nebyla tato část hranice střežena tak přísně, po odchodu sovětských vojáků z Rakouska se však hermeticky uzavřela. Než se tak stalo, prchaly tudy před komunismem desetitisíce lidí.

Když se dva mladí rybáři domů nevrátili a ani žádné odpovědi z oslovených míst v Československu nepřicházely, příbuzní a celá vesnice Rabensburg se začali smiřovat s tím, že je již nikdy neuvidí. Manželka Waltera Wawry se znovu vdala. Jen jeho syn nepřestával doufat, že otec je snad v nějakém pracovním táboře a že ho jednou přece jen znovu uvidí. Trvalo víc než půl století, než mu tuto naději vzala jediná děsivá fotografie: dvě mrtvoly ležící na břehu řeky Dyje, na nohách tenisky, mokré kalhoty, horní část těla nahá.

Několik let po pádu komunismu, když si rakouští a čeští pohraničníci na sebe zvykli a začali mít mezi sebou i přátelské vztahy, se obrátil Milan Vojta z Břeclavi, příslušník celní vojenské stráže, na svého staršího, do penze odcházejícího rakouského kolegu Franze Hubera z Bernhardsthalu, vesnice sousedící s Rabensburgem, s prosbou, aby mu řekl něco o mimořádných událostech, které on jako rakouský strážce hranice zažil. Slovo dalo slovo, a pak se zase Franz Huber zeptal Milana Vojty, zda by nemohl vypátrat něco o osudu dvou rakouských občanů Karla Benedikta a Waltera Wawry, kteří zmizeli v srpnu 1956. Pan Vojta kontaktoval českého novináře Luďka Navaru pracujícího pro MF Dnes a pro ČT, specialistu na “tragédie Železné opony”. Ten mu téměř obratem poslal e-mailem listinu, tzv. Todesliste – statistiku 174 obětí, zavražděných na česko-rakouské hranici mezi lety 1948 až 1967. Pod čísly 167 a 168 byli uvedeni dva neznámí muži, zastřelení 4. brigádou dne 4. srpna 1956 na řece Dyji. Podle české zprávy byl odhadovaný věk zastřelených kolem 38 let (ve skutečnosti byli mladší).

Při dalším pátrání našel pan Vojta v jednom břeclavském archivu účet na zhotovení dvou rakví, ve kterých byli 5. srpna 1956 na tamním hřbitově pohřbeni pod čísly hrobů 4 a 5 dva neznámí muži. Redaktor Luděk Navara natočil pro ČT v roce 2009 dokumentární film s názvem Ztracení otcové. V hospodě poblíž hranice u Břeclavi pak předal Milan Vojta synovi Waltera Wawry fascikl s dokumenty o zastřelených. Fotografie ukazují přímo idylickou krajinu – v poklidné hladině Dyje se zrcadlí duby, na břehu leží bezduchá těla, uprostřed řeky trčí červené kůly, na jednom z nich bílá cedule s černým nápisem Rakousko, aby bylo ze zhotovené fotografie jasné, že zastřelení se nacházejí na cizím, československém území.

“Zpracoval jsem materiál k této události ze všech archivů do posledních detailů,” říká historik Miroslav Kasáček z archivu bezpečnostních složek Paměť v Kanicích u Brna. „Smutné na tom je, že někdejšímu režimu nezáleželo na lidském životě. Existovalo jen mlčení, mlčení a zase mlčení. Při zjišťování některých informací se mi dělalo špatně. Příbuzní zavražděných neměli celá desetiletí ani nejmenší zprávu o tom, co se stalo.”

Případ Benedikta a Wawry je bohatě dokumentován korespodencí mezi ministerstvem vnitra a vedením komanda pohraničního vojska: “Hlásíme ministerstvu vnitra a vedení komanda, že byly zastřeleny dvě neznámé osoby v povodí řeky Dyje,” znělo první, velice strohé úřední hlášení. Kresby na fotografiích dotvářejí plastiku celé tragické události: betonový bunkr vzdálený necelých 50 metrů, vtok řeky Kyjovky do Dyje; místo, kam rybáři položili sítě, bylo označeno červenou barvou, aby bylo zřejmé, že je to na české straně. Vojáci, kteří měli v bunkru službu, zaslechli hlasy, ihned vyběhli ven a běželi daným směrem. Když spatřili dvě neznámé osoby, zakřičeli: Stůj. Milan Vojta se domnívá, že vojáci a rybáři se navzájem znali, že mezi nimi existoval určitý druh soužití, jinak by si přece Rakušané nemohli dovolit překročit hranici a položit sítě na české straně, navíc v tak bezprostřední blízkosti bunkru. Bohužel krátce předtím, než tam rybáři přišli, byla vojenská hlídka vyměněna, což není u vojáků nic neobvyklého. Noví, mladí pohraničníci Emil Vaněk a Milan Garajko pocházeli ze vzdálených míst Československa, neměli k této části země žádný vztah, neznali nic ze zdejší historie. Bývali to většinou nevzdělaní, lehce manipulovatelní muži, které posílali právě k hranicím. Oblékli je do munduru, do ruky jim dali samopal a nařídili, aby za každou cenu ochraňovali zemi před vetřelci z kapitalistického Západu. Za úspěšné splnění úkolu bývali odměňováni výjimečnou dovolenou, diplomy či hodinkami. Byli ozbrojeni automatickými pistolemi československé Zbrojovky, jejichž zásobník měl 26 nábojů. Na Wawru vystřelili čtrnáct ran, na Benedikta dvacet. Celý případ byl zaprotokolován vojenským právníkem:

První otázka: Jaký byl váš úkol při výkonu služby ze 3. na 4. 8. 1956? Odpověď: “Měl jsem bránit prostor kolem bunkru a prostor soutoku Kyjovky a Dyje.”

Druhá otázka: Co chcete uvést jako neobvyklé při výkonu služby? Odpověď: “Do 23 hodin 55 minut byl všude klid. Pak jsme něco uslyšeli a vyběhli jsme ven.” Starší Vaněk byl nadřízeným. V minulých týdnech byli v této oblasti zaregistrováni utečenci nebo agenti, a proto musel dávat pozor na to, co se zde děje. Přikázal Garajkovi, aby zůstal v bunkru, a sám se vydal k soutoku. “Asi v desetimetrové vzdálenosti od sebe jsem spatřil člověka. Zakřičel jsem, aby zůstal stát. Pak jsem spatřil jinou osobu. Oba skočili do vody. Protože nezůstali stát, vystřelil jsem dvakrát pro výstrahu do vody. Pořád prchali k pravému břehu, běžel jsem za nimi a křičel: Stůjte! Znovu jsem dvakrát vystřelil pro výstrahu. Když se ale narušitelé míru nadále vzdalovali, začal jsem na ně střílet. Potopili se. Vynořila se jen jedna postava, která chtěla dále plavat. Znovu jsem do toho člověka střílel, tak dlouho, až zůstal i on pod vodou. Pak jsem uslyšel, jak Garajko na někoho křičí: Stůj!”

Milan Garajko zůstal nejdříve u bunkru, slyšel výkřiky a střelbu svého kolegy: “Když se ten, který zůstal jako první pod vodou, časem vynořil a hrozilo nebezpečí, že by mohl utéci, střílel jsem do něho a baterkou jsem pak osvítil hladinu vody.” Na základě fotografií a stručného popisu událostí Milan Vojta dodává: “Pan Benedikt byl pod vodou asi 30 vteřin. Pak ho vytáhli ven a znovu do něho stříĺeli. Pravděpodobně však nezemřel zastřelením, ale utonutím. Pan Wawra byl na místě mrtvý, v hlavě měl tři rány.”

Redaktor Luděk Navara situaci uzavírá těmito slovy: “Československé ministrestvo vnitra bylo tehdy postaveno před dvě možnosti: Buď oznámí rakouskému ministerstvu vnitra, že dva rakouští občané byli zastřeleni při ilegálním vstupu na území Československa, anebo bude mlčet, k incidentu se vůbec nebude vyjadřovat, nanejvýš poukáže na neutrální informace typu povodně či nešťastné utonutí. Rozhodlo se pro druhou variantu. Za toto řešení byl zodpovědný zástupce ministerstva vnitra Ludvík Hlavačka, generálmajor a náčelník Hlavní správy Pohraniční a Vnitřní stráže. On také podepsal listovou komunikaci o případu Benedikt a Wawra mezi ministerstvem vnitra a vedením pohraniční hlídky. Červené razítko Navždy platné definitivně uzavřelo celý incident jako rozhodnutí, které již nikdy nelze změnit.

Kdyby byl celý případ končil zde, bylo by to veliké zadostiučinění pro celou rakouskou veřejnost. První půlhodina relace vyzněla v obrovský neprospěch komunistického Československa. Zde ale nastává nečekaný zlom, který byl v relaci manifestován občasnými hudebními vsuvkami. Šlo stále o stejnou, jemně pohvizdovanou melodii známé české písně Ta naše písnička česká.

Ale pokračujme dále. Časně zrána 4. srpna 1956 ohledává těla zastřelených agent československé tajné služby. Přitom dochází k zásadnímu, nečekanému prohlášení: jednoho ze zastřelených identifikuje jako svého spolupracovníka.

Ve fasciklu, který předal Walteru Wawrovi junioru Milan Vojta, byly kopie 206 protokolů pohraniční stráže a ministerstva vnitra. V překladu z češtiny do němčiny tak byla vůbec poprvé zveřejněna fakta, o kterých předtím neměl v Rakousku nikdo ani potuchy. Karl Benedikt byl při lovu ryb již jednou zadržen českou pohraniční stráží na českém území, v roce 1952, tj. čtyři roky před zmizením. Byl tedy “recidivistou” přestupků týkajících se ilegálního překročení hranic a krádeže ryb z cizího území. Ale Walter Wawra junior se z dokumentů dovídá i jiné, mnohem závažnější informace. Jeho otec je v nich nejméně třikrát uveden jako Albert, agent československé Státní bezpečnosti. Chybí však jakékoliv detaily či vysvětlení. Wawra junior to vůbec nechápe, doposud ho nic takového ani nenapadlo. Jeho otec byl sice členem komunistické strany Rakouska, což byla podmínka sovětské firmy SMV, u které pracoval, ale jinak nebyl – pokud si pamatuje z vyprávění matky –

nikdy nijak politicky aktivní. Neví, jak má tyto informace chápat. Jediné vysvětlení vidí v tom, že by si snad otec chtěl přivydělat trochu peněz, protože v době po válce se lidem v Rakousku vedlo špatně a on jako automechanik v sovětské firmě těžící ropu nevydělával mnoho. Syn by měl pro tento argument pochopení.

Tato informace zcela změnila úhel pohledu na incident z 4. srpna 1956, při kterém přišli oba muži o život. A tak se Walter Wawra junior vydává spolu s redaktory rakouského rozhlasu znovu do Čech, aby se v jiných archivech dověděl podrobnosti. Nejdříve navštívil pana Miroslava Kasáčka v Brně. Ten je velice přátelský, očividně se však vyhýbá jasné odpovědi. Odvolává se na to, že podrobnosti jsou na mikrofilmech, že se to dnes již těžko dešifruje, že by k tomu snad mohli říci více někdejší vojáci Emil Vaněk nebo Milan Garajko, oba dnes však již mrtví. Milan Garajko, Slovák, zemřel 13. 12. 2009 v Liptovském Mikuláši. Pan Kasáček je posílá do Bratislavy za historikem Lubomírem Morbachrem, který pracuje v Ústavu pro paměť národa (ÚPN). Redaktor rakouského rozhlasu zde mírně odbočí a stručně konstatuje: “Místnosti tohoto navenek zchátrale vyhlížejícího ústavu se nacházejí v budově ministerstva dopravy.” Jako by tím chtěl naznačit, že je sice dobře, že takový ústav existuje, ale že stát asi nemá příĺiš velký zájem takovéto ústavy finančně udržovat a podporovat...(pozn. překladatele)

Pan Morbacher případ Benedikta a Wawry zná. Z archivu vytahuje výplatní listinu československé tajné policie z té doby, jméno Waltera Wawry na ní figuruje: “Jeho spolupráce měla veliký rozsah, to je zcela evidentní. Pracoval v informační službě pro pohraniční stráž již od roku 1949, důstojník, který ho vedl, se jmenoval Procházka. V roce 1954 však byla jeho služba načas přerušena, protože jako člen komunistické strany by v případě odhalení mohl stranu poškodit. Koncem roku 1955 však již byl znovu ve službách STB, protože mezitím přestoupil do rakouské socialistické strany SPÖ. Pevná pracovní smlouva mezi ním a STB byla uzavřena 15. března 1955. Pohraniční armáda však o této činnosti Waltera Wawry nevěděla. Zatajena byla v souvislosti s rozkazem Karola Bazíka, ministra pro národní bezpečnost. Toto nařízení mělo své hluboké opodstatnění: V případě smrti agentů muselo být zachováno utajení – vůbec nikdo, ani hrobaři, nesměl vědět, koho pochovávají,” říká Lubomír Morbacher.

Když syn Waltera Wawry nevěřícně kroutí hlavou, že by jeho otec měl být aktivním spolupracovníkem STB, pan Morbacher vysvětluje, že to dělal kvůli penězům, a vytahuje další archivní dokument: “Agent Albert obdržel v období říjen1955 až červen 1956 dvanáct honorářů ve výši 9400 šilinků.” To představovalo mnohonásobek jeho měsíčního platu, který činil 1400 šilinků. Pan Morbacher dodává: “Peníze, které si Wawra vydělal v SMV, nebyly na rozhazování. Zřejmě měl existenční potíže. To, co jako agent dělal, ale nebyly žádné maličkosti. Po roce 1948 přešly přes Rakousko z Československa desetitisíce uprchlíků, převážně intelegence, kněží a řeholníci. Severovýchodní část Rakouska byla v té době sovětskou zónou, a i když se sem utečenci dostali, neměli vyhráno. Museli se dostat do Vídně a teprve odtamtud dál do svobodného světa. Potřebovali lidi, kteří by jim pomáhali při útěku přes hraniční pásmo a znali dobře rakouský terén. Potom se schovávali u sedláků a čekali na další průvodce, většinou exilové Čechy a Slováky, kteří s nimi šli do Vídně. Úkolem Waltera Wawry bylo zjišťovat jména těch, kteří utečence převáděli přes hranice, i těch, kteří jim pak pomáhali na rakouském území. Když někoho chytili, poslali ho zpátky do Československa, kde čekalo utečence dlouhouholeté vězení nebo práce v dolech, některé vyváželi na Sibiř.”

Pak přináší Lubomír Morbacher další dokument z roku 1949, v němž je Walter Wawra pochválen za práci na rakouském území. Je zde uvedena adresa, na kterou buď posílal nebo sám nosil informace: Ludvík Nováček z Břeclavi. V dokumentu je také popsán způsob, jak se Wawra setkával se svým kontaktním člověkem na hranici, nebo jak přecházel ilegálně do Československa. Když šel na domluveném místě kolem řeky Dyje a pískal si píseň Ta naše písnička česká, věděla česká pohraniční stráž, že na rakouské straně nikdo nehlídá, a umožnila Wawrovi nerušeně přejít hranici. Dokument dosti podrobně popisuje také Wawrovy vlastnosti a životopis: žije ve spořádaném manželství, jeho manželka pochází z Moravy, zná kromě němčiny trochu češtinu, má veselou povahu, má rád peníze, za války se angažoval v protifašistickém odboji, jeho vztah k Československu a k Sovětskému svazu je “vlažný až teplý”, pracuje na ropné pumpě v Rabensburgu, v místě, které je pro STB strategicky důležité kvůli proudu utečenců, a protože v oblasti kolem Břeclavi nemají žádného vhodnějšího spolupracovníka, doporučují právě Waltera Wawru. Dále je zde zaprotokolováno, že 15. března 1956 se stal Walter Wawra ve Znojmě pracovníkem STB na plný úvazek. Jeho krycí jméno je Albert a registrační číslo 4417. Za jeho nadřízeného důstojníka byl určen Jaroslav Strnka.

Dokument informuje také o tom, že Walter Wawra není zcela jednoduchým spolupracovníkem. Při přijetí si stěžoval, že mu stále ještě nebyly vyplaceny peníze, které měl obdržet za případ Juřík. Člověka s tímto jménem, pracujícího pro americkou tajnou rozvědku CIC, měl Wawra dopravit přes Dyji do Československa. Od svého protějšího informanta, jménem Šipra, dostal uspávací prášky, kterými měl Juříka omámit, naložit na loďku a přeplout s ním do Československa. Wawra si najal tři pomocníky, Juříka přilákali do místní hospody a dlouho do noci s ním pili, do nápojů mu nasypali uspávací prášky. Když už se zdálo, že je Juřík bezvládný, vydali se s ním ke břehu řeky, jenomže cestou se probral, nevěděl kde je a nechtěl nastoupit do loďky. Na domluveném místě čekal nervózní Šipra a přikázal Wawrovi, aby on nebo někdo z jeho pomocníků vzal klacek a do Juříka bušil dokud neomdlí, anebo ať ho rovnou zastřelí. Nikdo z nich si však na tento čin netroufl. Přece jen se jim ale povedlo nějak Juříka “utlumit” a převézt na druhou stranu. Za tuto práci měl Wawra dostat peníze, ale ty mu dosud nebyly vyplaceny. Úředník STB se okamžitě omluvil a na místě mu vyplatil tisíc šilinků. Protokol byl uzavřen pracovní hodinou 21:46. Wawru pak naložili do služebního auta a odvezli k hranici, odkud se tajně vrátil do Rakouska.

Na otázku redaktora rakouského rozhlasu, jestli si myslí, že byl i Karl Benedikt agentem a jestli někdo z příbuzných o dvojím životě Waltera Wawry věděl, Lubomír Morbacher odpovídá: “Karl Benedikt určitě agentem nebyl, on ani nejbližší příbuzní neměli potuchy o tom, co Walter Wawra dělá. STB si své spolupracovníky vybírala velice pečlivě. Věděla o Wawrově slabosti pro pytlačení, avšak s ohledem na svůj cíl mu ji bez problémů tolerovala. Pytlačení se mu však nakonec stalo osudným. Wawra si byl příliš jistý sám sebou, spoléhal na své chytráctví a předpokládal, že kdyby ho pohraniční vojsko zatklo, že se z toho nějak ‘vykecá’. Došlo však ke klasickému konfliktu – nepočítal s mladými, nezasvěcenými vojáky, kteří namísto zatčení nejdříve stříleli, a teprve pak začali zjišťovat, co se stalo. Závěr estébáckého protokolu o případu Waltera Wawry je morbidní a výsměšný: “... jako konsekvence jeho smrti je navrženo vyškrtnout agenta Alberta ze sítě tajných agentů”.

Na místě, kde byli Walter Wawra s Karlem Benediktem zastřeleni, dnes stojí veliký dřevěný kříž. V místech Kristovy hlavy je koruna – kruh z ostatného drátu a pod ním tabulka se stručným popisem smutné události. Kříž tam postavili dva někdejší nepřátelé – pohraničníci Milan Vojta z Břeclavi a Franz Huber z Bernhardsthalu.

V době, kdy byl Walter Wawra zastřelen, bylo jeho synovi Waltrovi 4 a půl roku. Otce si prakticky nepamatuje, ale přesto stále čekal, že ho uvidí nebo se alespoň doví, co se s ním stalo. Teď to tedy ví a je mu z toho těžko...

Synovi zastřeleného Karla Benedikta, který se také jmenuje Karl, bylo tehdy 16 let. Dnes je to již starší pán. V relaci mluvit nechtěl, dodnes však chodí jako kdysi jeho otec chytat ryby na Dyji.

V roce 1956 byla studená válka. Tisíce Rakušanů pracovaly jako informanti nebo agenti pro tajnou službu komunistického Československa. Byli mezi nimi prominenti, tak jako nedávno zesnulý bývalý starosta Vídně Helmut Zilk, a byli mezi nimi i jednodušší rybáři jako Walter Wawra, který zaplatil za své služby životem. Kdo však spočítá životy těch, které měli na svědomí?

V dokumentárním filmu Luďka Navary Ztracení otcové natočeném pro ČT v roce 2009 není o spolupráci Waltera Wawry s STB zmínka. Film končí téměř identicky s první částí uvedené rozhlasové relace, tj. předáním dokumentů o zavraždění nešťastných rybářů Walteru Wawrovi juniorovi. Soudím, že informace popsané v její druhé části, ke kterým se dopracoval jeho syn ve spolupráci s rakouským rozhlasem, jsou rovněž velice důležité a poučné nejen pro pochopení pozadí celého případu, ale i pro další generace Čechů, Slováků, Rakušanů a všech pravdu a svobodu milujících lidí.

Peter Žaloudek, duben 2011, Vídeň

Autor relace: Ernst Weber

Radio Ö1

26. 3. 2011, 9:05 – 10:00 hod.

Sendereihe: Hörbilder, Spurensuche: Tod auf der Grenze

(Druh vysílání: sluchové obrazy, hledání stop, Smrt na hranici)