Sv. Jan Maria Vianney a vzdělání

Při příležitosti 150. výročí smrti sv. Jana Maria Vianney, "faráře arského", patrona kněží a farářů, slavíme v církvi "Rok kněží".

Zatímco v dřívějších životopisech svatých se často zdůrazňovaly události z jejich života a vlastnosti, kterými světci vynikají a odlišují se od nás, dnes nás oslovují ty jejich rysy, kterými se nám přibližují, ukazují svou slabost, podobnou naší slabosti, i svou víru, která je silnější než naše lidské slabosti a problémy.

U sv. faráře arského jsou známy jeho problémy se studiem. Měl veliké těžkosti s učením, a málem se ani nestal kvůli tomu knězem. Pro povzbuzení těm, kteří si v hodinách našeho náboženství (pro dospělé) stěžují, že je pro ně těžké si něco zapamatovat, anebo pro naše děti, kterým se někdy nechce učit Vám přinášíme úryvek z knihy W. Hünnermanna, Farář arský (Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, str. 77-83).

Odmítnut a povolán 1811-1814

Po celé zemi plál Boží meč. Za dusných letních nocí roku 1811 lidé s tísní a obavami hleděli na nebeská znamení, v nichž viděli zvěstovatele blížící se pohromy.

Čeho jiného by také mohla být kometa předzvěstí nežli dne Božího hněvu? Papež byl v zajetí, císař v klatbě, země byla prosáklá krví zabitých. Na polích usychala úroda. Studny vysychaly. Dobytek už nenacházel na vyprahlých pastvinách téměř žádnou trávu.

Rok komety však přinesl i něco dobrého. Na francouzských kopcích zrálo znamenité víno. Také Matouš Vianney naplnil své sudy červenavou hroznovou šťávou. Bylo to, jako by matka země chtěla svým dětem ještě jednou nabídnout plný, pěnící pohár, než zakusí Boží hněv, o němž bylo psáno ve svatých knihách.

„Musíme se modlit a činit pokání," řekl svému žákovi pan farář Balley, když náhle zamyšleně přerušil úlohu z latiny. Jan s hrůzou pozoroval, jak moc se ten vážný muž postí, aby svým pokáním usmířil Boží hněv. Od té doby, co se vrátil ke svému učiteli, nebydlel už u svých příbuzných, ale přestěhoval se na faru. Stará Markéta zemřela a nová hospodyně téměř umírala hrůzou, protože si její pán nedopřával ani nejnutnější jídlo a pití. Jeho asketická tvář byla čím dál tím hubenější a sžírající zář v jeho očích působila stále tajemněji. Když však chtěl selský synek farářův přísný způsob života napodobit, přísně mu to zakázal.

„Tvým křížem je studium a tento kříž je opravdu dost těžký!"

Ano, tento kříž byl pro Jana opravdu hodně těžký. Kolik jen toho pětadvacetiletý mladý muž během dlouhých měsíců strávených ve vyhnanství zapomněl! Kolik toho musel dohonit a znovu musel trápit svou špatnou paměť svízelným učivem.

Po výhružném létě následovala zlá zima. Zemí táhly stovky napůl vyhladovělých lidí a u každých dveří žebrali o kousek chleba. Bída přesáhla všechny hranice. Města i venkov sužovaly daně, protože Napoleon zbrojil, aby mohl táhnout proti Rusku.

Jednoho jarního dne roku 1812 zavolali Jana do Dardill, aby se rozloučil s bratrem, který místo něho oblékl vojenské sukno.

„Kéž tě Bůh znovu přivede domů!" řekl hluboce pohnut, když mu švarný hoch v pěšácké uniformě podal ruku na pozdrav.

„Však já už se nějak protluču!" odpověděl Xaver se smíchem. „Neměj strach, však já si převezmu dědictví, které jsi mi přenechal."

„V to upřímně doufám!" přikývl Jan, ale měl předtuchu, že už loučícího se bratra nikdy neuvidí. S těžkým srdcem se vydal následujícího dne zpět do Ecull. Nosil již jako budoucí kněz sutanu a ve vlasech měl znamení vyvolených. Pan farář Balley dosáhl toho, že jeho žákovi přiznali stejné postavení jako rétorikům z malého semináře. Proto tedy nosil Jan jako oni tonzuru a talár.

V oněch strašných zimních dnech, kdy se vrátily z ruských ledových pustin otrhané a napolo vyhladovělé zbytky velké armády, putoval Jan na Auvergnskou vysočinu, aby vstoupil do malého semináře ve Vernere a začal tam studovat filozofii.

Od té doby sedával šestadvacetiletý mladý muž mezi hejnem mladších spolužáků a zoufale se snažil porozumět přednášce profesora Chazella, který latinsky objasňoval základy logiky a nauky o poznání. Ať se však mořil sebevíc, nerozuměl z toho ani slovo.

S úžasem poslouchal, jak jeho spolužáci odpovídají plynně latinsky, když profesor, který byl mladší než on sám, položil nějakou otázku.

Byl tu malý Ferdinand Donnet, nesmírně nadaný hoch, dva přátelé Desclas a Jan Duplay, jejichž ruce vylétly vzhůru, ještě než stačil učitel vůbec položit otázku. Když vyvolal profesor Chazelles jeho, koktal, protože ani nerozuměl otázce, tak zmateně, že celá třída hlasitě vybuchla smíchy a Jan zničeně znovu usedl na své místo sledován pohledem svého učitele, v němž se zračilo politování.

Jak byli ti mladí seminaristé, jejichž smějící se tváře byly ve zvláštním rozporu s černými sutanami, nelítostní! Co věděla ta rozpustilá cháska o zoufalém snažení jejich nejstaršího spolužáka! Byli v mladistvých letech, kterým bohužel chybí veškerá snaha někoho šetřit a pochopit.

Jednoho dne přistrčil malý Duplay těžkopádnému latiníkovi o přestávce lístek a zdánlivě ochotně ho vyzval: „Napsal jsem ti tu biblický citát. Najdi si ho. Potěší tě!" Jan si papír váhavě vzal. Neviděl, že téměř celá třída s těžko skrývanou škodolibostí všechno zpovzdálí pozoruje, a tak netušil, že se jedná o čertovinu černě oděných hochů.

„Děkuji ti, Duplayi!" přikývl. „Najdu si to místo. V Písmu svatém se najde útěcha a pomoc v každé situaci."

„Ano, najde!" vybuchl mladý filozof a s vykasanou sutanou utíkal rychle pryč, protože už nemohl dále zadržovat smích. Když Jan potom opravdu sundal z police první díl Bible a vyhledal označené místo, ve studovně zavládlo naprosté ticho. Nikdo ani nedýchal. Když pak četl slova první knihy Mojžíšovy, prudce se začervenal:

„Isachar, to kostnatý je osel. Mezi dvěma ohradami odpočívá. Uviděl, jak dobré odpočinutí mít bude a že rozkošná je země; sehnul hřbet a břemena nosil, podrobil se otrockým pracím."

„Copak to máš?" zeptal se Marcelín Champagnat, hodný a bodrý venkovský mladík, jen o čtyři roky mladší než Jan, když viděl, jak jeho soused náhle zbledl a pak chvějící se rukou Bibli odstrčil. Odpověď utrápeného Jana však zanikla v bouřlivém smíchu, který otřásal celou třídou.

„Jak se ti líbí ty verše, Isachare?" řval Duplay, který se smíchy popadal za břicho. Jan vůbec nemyslel na to, co odpovědět, ale Marcelín, který teď uviděl papírek s poznámkou, se rozhněval, vzal knihu do ruky a na malého posměváčka zakřičel: „Měl by ses stydět, Duplayi! Všichni byste se měli stydět!"

„Ale však mají pravdu! Jen je nech!" vzdychl Jan a snažil se souseda uklidnit.

Duplay, který si teď uvědomil, jak spolužáka posměch bolí, zděšeně a rozpačitě zakoktal: „Ale to měla být jen legrace!"

„Bylo to sprosťáctví!" hulákal Champagnat. „A měl by sis to pořádně zapsat za uši!"

„Prosím tě, nechej ho!" snažil se o smír Jan. Marcelín tedy provinilce pustil a ten se naprosto zdrceně vrátil na své místo. Celé dny chodil kolem Jana Vianneye jak zpráskaný pes. Pak si dodal odvahy a řekl: „Ty, odpusť mi tu mou neomalenost! Byl jsem osel. Vraz mi jednu!"

„Už jsem všechno zapomněl!" uklidnil ho Jan. „A měl jsi koneckonců pravdu. Jsem na studium opravdu příliš hloupý." „Odpustíš mi?" „Ale to víš, že jo!"

„Děkuji ti!" vydechl chlapec. „Ale bylo by mi přece jen milejší, kdybys mi namlátil."

Marcelín Champagnat se s Janem spřátelil. Nespojoval je spolu jenom věk, ale ten dobrý chasník měl sám rovněž obrovské problémy s latinou, a jelikož jiným se vedlo nejinak, projevil pan Chazelles nakonec přece jen pochopení a začal oba přátele ještě s dalšími pěti spolužáky učit ve francouzštině.

Od té doby to šlo o něco snáze, ačkoli Jan příliš nechápal, proč je nutné učit se sáhodlouhá logická pravidla o věcech, které jsou samy o sobě zřejmé.

Také Duplay teď staršímu kamarádovi vydatně pomáhal.

I když to bylo nesmírně těžké, nacházel Jan také jinou útěchu. Klekl si v koutku seminární kaple a vroucně prosil Spasitele ve svatostánku o pomoc. Pak se s novou odvahou vracel zpět ke své práci.

Tak nakonec zdolal filozofii, ačkoli mu důrazně doporučili, aby se na ecullské faře ještě pořádně procvičil. Domů si nesl toto vysvědčení:

• Práce dobrá
• Znalosti velmi špatné
• Chování dobré
• Povaha dobrá

„Tři dobré známky proti jedné špatné," usmál se otec Balley, když mu jeho žák dokument ukázal. „Můžeš se utěšovat tím, že svatý Petr by ve Verrière také nedopadl lépe. Mám vážné podezření, že logice a nauce o poznání moc nerozuměl."

Přesto pater Balley Janovi ze všech svých sil pomáhal, takže se před ním nakonec přece jen odhalila Descartova tajemství.

Doma našel Jan své drahé ve velkých obavách o Františka Xavera, který se nevrátil z ruského tažení. Jeho starý kamarád z dětství, Jan Dumond, který se z dálných ruských ledových pustin vrátil, mu zděšeně vyprávěl o hrůzách té strašlivé války a líčil, jak jim ze ztuhlých rukou padaly zbraně a že se z celé té kdysi tak hrdé armády dokázala zachránit pouze malá část. Jan Vianney musel myslet na troufalá Korsičanova slova, jimiž se vysmíval papežově klatbě. Vojákům tedy přece jen vypadly z rukou zbraně.

Přišly nové hrůzy, nová strašná válka. Dne 16. října utrpěl Napoleon zdrcující porážku v bitvě národů u Lipska. Když Jan krátce před Všemi svatými vstupoval do Svatého Ireneje, velkého lyonské-ho semináře, potkával nekonečné kolony raněných vojáků.

Jan se nesmírně zaradoval, že jeho přítel Marcelín Champagnat dosáhl téhož cíle. Na pokoji bydlel se svými dvěma spolužáky z Verriěre, Desclasem a Duplayem, z čehož měl zejména druhý z nich obrovskou radost. Ve stejném pokoji byl ubytován ještě čtvrtý seminarista, který se jmenoval Bezacier.

„Teď to určitě zvládneme," utěšoval Jana znovu a znovu nadaný Duplay, když ztrácel odvahu. Však to bylo strašně těžké, mnohem těžší než v malém semináři, protože tady v Lyonu se přednášelo pouze latinsky. Regens Gardette, který si brzy povšiml neschopnosti svého nejstaršího žáka, ustanovil Jana Duplaye, primuse celé třídy, jeho repetitorem a pan Miland, jeden z profesorů, ho doučoval, přičemž mu pravdy víry objasňoval na základě francouzsky psané příručky „Rituel de Toulon".

Jan pilně studoval. Nedopřál si téměř žádnou volnou chvíli. Hlavně jeho repetitor Duplay si někdy rval vlasy a přitom musel Janovi stále znovu dodávat odvahu, aby svého spolužáka nepřipravil i o poslední zbytek sebedůvěry.

Jan si sice z francouzských učebnic osvojil nezbytné teologické znalosti, a kdyby se ho ptali v jeho mateřštině, nezůstal by dlužen odpověď, ale veřejné přednášky, které se konaly v latině, zůstávaly pro něho nesrozumitelné, a protože zkoušející se ptali pouze latinsky, byl ubohý student zticha.

A tak se stalo to, co se muselo stát. Jan Vianney, který všechny své spolužáky dalece předčil svou zbožností a ryzostí povahy, byl jednoho pěkného teplého jarního dne předvolán k regentovi, který mu oznámil, že ho bohužel musí vyloučit, protože jeho další úsilí považuje za zbytečné.

„Nedělejte si z toho těžkou hlavu!" dodal přátelsky. „Bůh vás asi nechce mít knězem, jinak by vám pomohl k úspěšnějšímu studiu. Však můžete Bohu sloužit i v jiném povolání."

Když se o tom dozvěděl Jan Duplay, nebyl k utěšení. Dokonce se ještě naposledy pokusil regenta přemluvit, ale marně.

„Nic si z toho nedělej, Jene," usmál se smutně odcházející Vianney. „Měl jsi s tím Isacharem pravdu. Osel se vrací, kam patří."

„Nepřipomínej mi to, prosím!" žadonil Duplay. „Odcházíš sice, ale však ty se vrátíš. Nikdo z nás si tolik nezaslouží svěcení jako ty."

„Tak to by musel Bůh udělat zázrak," povzdychl si Vianney.

Zcela zdrcený Jan se vrátil domů do Dardill. Když oznámil, že ho vyloučili, otec se zatvářil rozmrzele.

„Však jsem ti vždycky říkal, že se máš stát sedlákem a nemáš studovat!" řekl. „My Vianneyové umíme orat a vyvážet hnůj, ale k učenosti se nehodíme. Nám je dobře jenom tehdy, když máme špinavé dřeváky. No tak, nic si z toho nedělej! Tak budeš sedlákem! Xaver se stejně už domů nevrátí!" dodal znepokojeně. Pár dní pracoval Jan na statku, jak to dělával dříve. Zase spával se svým starším bratrem ve stáji a za tichých nocí si mu stěžoval na všechna svá trápení. František mu při jedné takové příležitosti vyprávěl, že Jan Dumond vstoupil ke školským bratřím v Lyonu a už je tam nějaký čas v noviciátu. „Jestliže tedy chceš být za každou cenu osobou duchovní, a na studium nestačíš, můžeš se přece stát řeholním bratrem."

„Zítra mu napíšu!" odpověděl po chvíli Jan.

Své předsevzetí Jan skutečně splnil a pak se vydal do Ecull, aby pana faráře informoval o svém neúspěchu a o svém novém plánu. K jeho údivu však o tom kněz nechtěl ani slyšet.

„Hezky si teď sedneš a svému příteli napíšeš, že od svého plánu upouštíš, protože trvám na tom, abys pokračoval ve studiu."

„Ale vždyť mě vyloučili!" koktal Jan. „Už mě zpátky nevezmou." „To se uvidí," prohlásil pan farář. „Nastěhuješ se zase ke mně a budeme pokračovat ve studiu." Znovu se dostala ke slovu kniha

„Rituel de Toulon". Nyní však pater Balley přednášel latinsky a vedl svého žáka k tomu, aby ve stejném jazyce i odpovídal.

Pracovali tři měsíce bez ustání. Když nastalo zkouškové období, vydal se otec Balley se svým chráněncem do Lyonu a zasadil se o to, aby byl vyzkoušen. Jan však před zkoušejícími všechno zapomněl a odpovídal tak nedostatečně, že předseda zkušební komise, generální vikář Bochard, jen ustaraně vrtěl hlavou.

„Opravdu pro vás nemůžeme nic udělat," řekl nakonec. „Zkoušku jste neudělal. Dovolíme vám však, abyste se ucházel o přijetí v nějaké jiné diecézi."

P. Balley se však ani teď nevzdal. Zašel se svým žákem k arcibiskupskému generálnímu sekretáři Grobozovi a poprosil jej o pomoc. Vážený kněz dosáhl toho, že pater Bochard odmítnutého kandidáta na faře v Ecullách ještě jednou vyzkoušel a Jan, který se v tomto prostředí cítil jistější, neodpovídal nijak špatně.

„Tak to je skutečně pozoruhodné!" zavrtěl hlavou generální vikář, když skončil se zkoušením. S dnešními výkony nejsem nespokojen, ale sám teď nemůžu rozhodnout. Poslední slovo musí mít prelát Courbon."

Spolu s farářem Balleyem vyhledal preláta, který v nepřítomnosti arcibiskupa spravoval diecézi, a případ mu předložil.

Když ecullský farář řekl, co si myslí o svém svěřenci, bělovlasý kněz chvíli mlčel. Potom se na kněze, jehož úsudek i věrnost ve víře dobře znal, zadíval svýma světlýma moudrýma očima a zeptal se:

„Je Vianney zbožný? Uctívá Matku Boží? Modlí se růženec?"

„Ano, je vzorem zbožnosti, vznešený pane!" odpověděl farář Balley bez zaváhání.

„Vzorem zbožnosti!" přikývl arcibiskupův zástupce. „Právě to Francie dnes potřebuje. Zbožné kněze. Tak dobře, přijímám ho. To ostatní doplní Boží milost."

„Děkuji vám z celého srdce!" odpověděl farář a políbil prelátovi ruku.

V očích měl slzy.