Svatopluk Karásek ve Vídni

 „Po mém kázání jste tolik netleskali, a to dá mnohem víc práce než zazpívání těch písniček...“ 

Před 35 – 40 lety, když jsem byl ještě mladík a žil za hlubokého komunismu v Československu, abych se neudusil tou tíživou, ubíjející, mrtvolnou atmosférou realsocialismu kontrolovaného policejním režimem StB, jsem se naučil hrát na kytaru. Jako samouk. Důvodem byly písně – dnes se jim říká Protestsongy – Karla Kryla, Vlastimila Třešňáka, Jaroslava Hutky a Svatopluka Karáska. Ty písně jsem neměl kde a před kým zpívat, zpíval jsem si je většinou sám pro sebe a docela mi to šlo. Dodávaly mi chuť a odvahu k životu, otevíraly mi nový pohled. Cítil jsem svobodu a radost z bytí.

Po tolika letech jsem měl možnost potkat jednoho z těch autorů, které jsem tehdy obdivoval, osobně ve Vídni – ve dnech 27. - 29. ledna zpíval a mluvil ve Vídni Svatopluk Karásek. Pro ty, kterým toto jméno již nic neříká, alespoň pár informací: Narodil se v roce 1942. Po absolvování školy v Mělníce a roce práce v dolech na Kladně, studoval Komenského bohosloveckou fakultu v Praze. Od roku 1968 působil jako evangelický farář v Hvozdnici, později byl přeložen do Nového Města pod Smrkem. Po odnětí souhlasu k duchovenské službě působil jako kastelán na hradu Houska. V roce 1974 vystoupil na Prvím festivalu druhé kultury v Postupicích a o dva roky později na Druhém festivalu československé druhé kultury v Bojanovicích. V roce 1976 byl zatčen za zpívání svých písní a v procesu s Plastic People of the Universe byl odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody. Patří k prvním signatářům Charty 77. V roce 1980 emigroval  s rodinou – manželkou a třemi dětmi – do Rakouska a poté do Švýcarska, kde od roku 1981 do roku 1995 působil jako evangelický farář. V roce 2002 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V listopadu 2004 byl jmenován do funkce zmocněnce vlády ČR pro lidská práva. V současné době působí jako evangelický farář v pražském sboru při kostele U Salvátora na Starém městě.

Svatopluk Karásek přijel do Vídně na pozvání Českého kulturního centra, kde ve čtvrtek, 28. v 18:00 hod za účasti nejen mnoha Čechů, ale i Rakušanů, mluvil o sobě, svých zkušenostech z dob komunismu, ale i postkomunismu v Čechách. Byl to krásný večer. Mne osobně, protože jsem taky vystudoval teologii, však zaujal mnohem víc 27. leden, kdy v evangelickém kostele Zwinglikirche v 15. vídeňském okrese vedl evangelickou bohuslužbu, pronesl nádherné kázaní a navíc zazpíval za doprovodu Londýna několik svých dávných, ale i novějších písní. To na setkání v Českém centru až na jednu písničku chybělo. V tom evangelickém kostele bylo sice méně lidí, než v Českém centru, byla tam však mnohem živější a řekl bych i dobu komunismu připomínající – duchaplnější – atmosféra. „Je nás zde jen hrstka věřících, přesto se pojďme podle vzoru prvních křesťanů, kterých byla kdysi taky jen hrstka, zamyslet nad tím, co nám říká dnešní text Písma svatého a pokusme se ho aplikovat na dnešní dobu“ - řekl Svatopluk Karásek na začátku bohoslužby. Téma kázaní, které si zvolil, bylo jakoby ušité na dnešní dobu: „Říká blázen v srdci svém: Není  Boha“ - z 1. verše 14. žalmu. A ze 7. verše téhož žalmu: „Kéž už přijde ze Siónu spása. Až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat.“  Nejdříve se pokusil osvětlit význam slova „blázen“ ve starozákonním myšlení a překladu. Podléhajíce času doby, řekli bychom, že negaci Boha vyslovují pacienti psychiatrických klinik – těm se říká často lidově, ale i odborně – blázni. Když si však dáme námahu a zkoumáme původ toho slova a co tím chtěl starozákonní pisatel říci, dojdeme  k poznání, že negaci Boha vyslovuje zlý člověk. Člověk, pro kterého neexistuje morální zákon, člověk, který se řídí jen tím, co chce svým momentálním „chtíčem“, člověk, který je otrokem svých pudů a nepoužívá rozum jako instrument pro poznávaní a objevování smyslu života, člověk, pro kterého existuje jen „teď“ a „vlastní sebeuspokojení“. Takový člověk je v představě starozákonního pisatele bláznem, protože nehledá hlubší souvislosti a logiku. Pro takového člověka, tak jak to bylo v době vzniku tohoto žalmu, všechno zlé, co se děje – války, otroctví, zajetí, bída, nemoci, katastrofy jsou jen potvrzením toho, že Bůh nemůže existovat, protože by jinak nemohl dopustit to vše, co se děje... Proti takovému člověku však stojí jiný prototyp člověka, který navzdory, ba dokonce uvnitř toho všeho viditelného chaosu – války, bídy, utrpení, neštěstí, zemětřesení, ekonomické krize – vnímá Boha, touží po Bohu, vzývá Boha a prosí ho o pomoc. „I kdyby Bůh nebyl, tak právě proto, že nás to zlo kolem nás tak ubíjí – ta absence řádu, chaos, násilí, ta krutost zloby – tak právě proto po něm toužíme, chceme aby přišel, aby byl s námi, aby nás miloval,  abychom v tom marastu měli sílu žít, abychom vrátili soli solivost, světlu světelnost a teplo a pomáhali tak jiným povstat a jít dále...“ - řekl Svatopluk Karásek. Byla to nejen povzbudivá, hřejivá a optimistická slova, byla to  taky autentická výpověď někoho, kdo ví o čem mluví a ta slova se vrývala do hloubi srdce. Říkal je někdo, komu křesťanský optimismus vyplývající z poselství Bible dodával celý život energii, smysl a chuť žít. „Když mi byl odňat státní souhlas k provozování bohoslužeb a zakázaná kazatelská činnost a já jsem navzdory těmto zákazům chtěl  sloužit jako kněz a hlásat Evangelium, tak jsem začal alespoň zpívat. Hudebník žádný nejsem, naučil jsem se tak akorát tři akordy, ale s těmi texty mi to jde mnohem líp, a tak jsem hlásával Evangelium svými písněmi...“ - dodal na závěr Sváťa Karásek – ostřílený chlap, ve starých botech, jednoduchého oblečení, dlouhých bílých vlasů, kúřácky zbarveného hlasu – hlavně však s jiskrou v očích, ze kterých srší neustále radost a zápal... Díky za tyto dva krásné večery! Co na tom, že nás tam nebyly davy. Ti, co přišli, určitě nelitovali a já, jako jeden z nich, se s těmi, co přijít nemohli,  dělím teď o tu krásnou  atmosféru...

Po každé písničce, kterou zazpíval, zazněl velký potlesk. Svatopluk Karásek se vždy pousmál a poděkoval, na závěr však prohlásil:

  „Po mém kázání jste tolik netleskali, a to dá mnohem víc práce než zazpívání těch písniček...“

Peter Žaloudek, Vídeň, 30. leden 2010

www.peterzaloudek.com