Nejzřetelnějším znakem adventu je dnes použití adventního věnce. Ten je vytvořen z jehličnatých větví, na nichž jsou rovnoměrně rozmístěny čtyři svíce.
Kruh, jenž nemá začátek a konec, je symbolem věčnosti království Božího, které začalo narozením Mesiáše. Zelená barva věnce je symbolem naděje na splnění očekávání lidstva - na příchod (adventus) Spasitele. V soudržnosti propletených větviček lze také vidět symbol křesťanského společenství, které žije v naději na druhý příchod Páně.
Zvýrazněním uvedené symboliky (zejména té první) je postupně zesilující světlo čtyř svící, jež jsou do počtu zapalovány tak, aby odpovídaly aktuálnímu týdnu adventní doby (Bůh neponechal lidstvo v temnotě, ale světlem svého slova ho připravoval na Kristův příchod). Adventní doba se dnes v římské liturgii sestává ze čtyř po sobě jdoucích nedělí před slavností Narození Páně (což ne vždy odpovídá plným čtyřem týdnům - v krajním případě totiž může poslední adventní neděle připadnout na 24.12.).
Použití adventního věnce je poměrně mladým zvykem (pochází ze 30. let 19. století z německého protestantského prostředí), který sice lze zdárně skloubit s oficiální liturgií, avšak není její součástí. Dokládá to například i fakt, že přestože se ve většině případů dbá na to, aby svíce na věnci byly fialové barvy, není to předepsáno - jde pouze o snahu přizpůsobit se tzv. liturgické barvě předepsané pro toto období.
Použití odlišné barvy rouch a dalších textilií při liturgii je snadno postřehnutelnou známkou každé z dob liturgického roku. Pro advent se vžila barva fialová, jež jc tradičně symbolem vážnosti, soustředění a pokání. Výjimkou je mešní liturgie 3. neděle adventní, která začíná vstupní antifonou vyzývající k radosti (gaudete - odtud i zvykové pojmenování této neděle).
V tento den se může použít radostnějšího odstínu rouch, tedy růžového (jde o pomyslnou výslednici „smíchání“ adventní fialové a vánoční bílé barvy). Fakticky se tak dává najevo, že doba přípravy se dostala do své druhé poloviny.
(Převzatá část článku Advent můžeme „vidět“ i „slyšet“ z Katolického týdeníku č. 48/2005, napsal Walerián Bugeľ)