Tak už to bývá - vzpomínka na jednu osobu vyvolá další...

S připomínkou pana faráře Kopáčka si vybavím jeho kaplana P. Prokopa Vostala. V roce 1941, kdy oba přišli do naší farnosti, jsem začala chodit do 1. třídy. Pan kaplan učil v Říčanech náboženství. Bylo tehdy 2x týdně - v pondělí a v pátek, zařazené do pravidelného rozvrhu všech pěti tříd. Vyučování náboženství v ty dny předcházela mše sv. už v 7 hodin ráno, kterou sloužil pan kaplan.

Naše maminka si uvědomila, že kněz je bez jídla až do skončení vyučování, a tak ho zvala k nám na velmi, velmi skrovnou snídani - byla válka. Při zmíněných bohoslužbách jsem "šlapávala měchy varhan", na něž hrál slepý pan Josífek Kvarda. Po mši sv. bylo mým úkolem přivést p. kaplana k nám domů, sám si zpočátku vůbec netroufal. To až mnohem později.

My děti jsme se rády bavily tím, že jsme na maminku zaklepaly na dveře a šibalsky jsme čekaly na její pozvání: "Dále!" Někdy nás ale žertovně odbyla. A tak došlo k následující úsměvné příhodě.

Pan kaplan už k nám chodil sám a nesměle zaklepal. Maminka v domnění, že je to některé dítko, zavolala: "Zvostaň tam!" Pak jí to nedalo, otevřela dveře a zůstala jako opařená. Po vysvětlování a vzájemném omlouvání se tomu všichni zasmáli.

Ve vzpomínkách vidím pana kaplana jako vysokého štíhlého muže s vážným pohledem modrých očí. Ovlivnil můj život. Připravil mě k první sv. zpovědi a k 1. sv. přijímání. Maminku a tatínka měl k tomu, abych šla studovat. Jeho zásluhou jsem v roce 1946 přišla do primy Řádového dívčího gymnasia v Brně - Lerchova. On byl na počátku mého dalšího směřování, a proto na něho s vděčností vzpomínám. Z naší farnosti odešel v r. 1947 do Syrovic jako farář.

Přeji všem dětem, aby měly někoho, kdo jim pomůže najít své místo v životě.