Tatínku, nebuď smutnej, že jsi nešel do nebe. Dostaneš se tam příště

To čteme na konci jednoho z 45 povídání o nevšedních lidech, které Peter Žaloudek shrnul do své právě vydané knihy SÍLA LÁSKY  (nakl. Primus, Praha, 2010, 173 stran, 179,- Kč). Řekl bych spíše, že jde o nevšední povídání o obyčejných lidech, kteří žijí mezi námi.

Myslím to vážně a nemám na mysli nějaký bonmot, pokus o vtipné úsloví. Musím ovšem dodat, že jsou to výpovědi pro čtenáře, kteří jsou ochotní se naladit na autorovu vlnu víry a přesvědčení. Žaloudek je zaujat zcela všedními lidmi prožívající osudy, které jsou výjimečné. Není to posun z vůle autora, nevšednost vyplývá z života řadových lidí, kteří nějak vystupují ze zástupu. Žaloudek nevyhledává hrdiny ověnčené vavříny. Nehledejte velké činy. Najdete nikoliv slávuchtivost, ale skromnost, pokoru a také výjimečnost, kterou neumím definovat. Autor k vyhledávání námětů používá své přesvědčení, své přijímání okolního světa, svou víru. To jsou dominující stanoviska, z kterých vyvěrá jeho filosofické nazírání na člověka a na svět s odrazem na jeho myšlení a literární práci.  Nemějte ale strach si knihu obstarat a přečíst. Obohatíte se.

Peter Žaloudek se narodil před půlstoletím v Žilině, po maturitě studoval katolické bohosloví na semináři v Bratislavě, kde byl vystaven nátlaku ze strany totalitních policejních orgánů, raději tedy ilegálně opustil socialistické Československo a dokončil studia v Římě. Po vysvěcení vstoupil do řeholního řádu kapucínů a byl vyslán do Vídně  působit jako duchovní  v uprchlickém táboře, kde našlo přechodný asyl mnoho Čechů a Slováků. Po několika letech Žaloudek opustil kněžství, oženil se a působí v jedné vídeňské nemocnici jako operátor lineárního urychlovače na onkologické klinice a současně jako psychoterapeut. In pectore, v srdci, zůstal ale knězem a netradičně pastoračně působí. Vstoupil do mezinárodní organizace „Priester ohne Amt“ (Kněží bez úřadu).  Je zdatným fotografem, má za sebou několik výstav, publikoval ve slovenské i české verzi rozsáhlou knihu o kolonii malomocných na jednom z havajských ostrovů. Čtenáři Polygonu znají jeho texty. Překládá z italštiny, němčiny a angličtiny.

Jestliže jsem se zmínil, že Žaloudek píše nevšedně o všedních lidech, musím uvést na správnou míru, že nevyhledává neobvyklé, vyumělkované či ozdobné vyjadřovací prostředky, píše každodenním komunikačním jazykem. Jeho síla spočívá v tématickém ději, v myšlence, v motivaci, ponoru jeho sdělení a v tom, co můžeme číst mezi řádky. To je zcela nedělní. Rozumíte, co se pokouším vyjádřit? Nikoliv jako pisatel recenze, sděluji zde můj čtenářský dojem. Žaloudek se snaží vydolovat ze čtenáře něco dobrého, domnívám se, že se mu to daří. Nemohu zde citovat 45 kapitol a jejich tématiku, zmíním se jen o třech, aniž bych chtěl ublížit ostatním. Žaloudek vzpomíná na Larisu Bogorazovovou, která na Rudém náměstí v Moskvě projevila nesouhlas s okupací Československa v srpnu 1968, popisuje, jak Karel Kryl ho přivedl ke hře na kytaru a hovoří s člověkem, kterého defibrilátor vrátil k životu, když klinicky zemřel. V nadpisu cituji jeho dcerku, jak ho vítala po návratu z nemocnice.

Manželé Škvorečtí založili v roce 1968 exilové nakladatelství v kanadském Torontu a rozesílali české knihy po celém svobodném světě v obálkách potištěných odshora dolů naléhavou parafrází „Lidé čtěte“. To má zajisté na mysli i nakladatelství Nového Polygonu PRIMUS, které publikovalo Žaloudkovu knihu. Nakladatel odvedl neobyčejně úspěšnou práci nejen tím, co zjišťujeme na první pohled – grafickou úpravou a vzhledem přebalu včetně využití fotografie fresky vynikajícího exilového výtvarníka Štěpána Zavřela v italském Rugolu. Jde zejména o přístup nakladatelství, když se rozhodlo o vydání knihy vídeňského autora slovenského původu a v České republice málo známého.

Vidím v tom ocenění Žaloudkových spisovatelských schopností, ty neusilují o laciný efekt, vyžadují na čtenáři, aby s autorem sdílel obsah a atmosféru sdělení. Musí s ním sestoupit do hluboké studny, ve které najde živou vodu. Nikoliv tu z pohádek, ale z našich životů.

Po přečtení knihy Petra Žaloudka Síla lásky snadno zjistíte, proč ji nechválím. To  ponechávám těm, kteří se do těchto nevšedních řádků a stránek ponoří.

Miloš Ondráček

Recenze Miloše Ondráčka vyšla v srpnovém čísle (4) měsíčníku Nový Polygon. Obrázek nahoře se nachází na obálce knihy.