Varhany v mém životě

V Brně se dne 10. 6. 2010 konal hudební seminář o varhanách a varhanících. Velice podnětný a zajímavý příspěvek tam přednesl náš varhaník, pan Zdeněk Pololáník. Zde si ho můžete přečíst.

Moje cesta ke hře na varhany

Poprvé jsem se setkal se zvukem varhan v ostrovačickém kostele, ještě daleko v předškolním věku. Přestože šlo o nástroj velmi primitivní, velice mne zaujal. V té době mě přitahovaly všechny možné hudební nástroje, se kterými jsem se kde setkával, přál jsem si chrámový nástroj uvidět. Vystoupit na kůr mi umožnil o rok starší syn místního varhaníka, mého prvního kamaráda. Záhy jsem se stal ministrantem a slýchal tyto varhany mnoho let, denně i vícekrát. S přibývajícím věkem jsem poznával další varhany v okolí, podobné těm našim místním.

Až s příchodem na gymnázium do Brna jsem začal slýchat velké varhany brněnských chrámů se školenými  varhaníky. Bylo mi 10 let, kdy jsem k dosavadním nástrojům, na které jsem se od pěti let učil (byly to housle a klavír), přidal varhany. Začal jsem jako samouk v místním kostele. Vyměnil jsem místo u oltáře za varhanní lavici na kůru. Hrál jsem při mších a různých příležitostech, vždy když místní varhaník nepřišel. Ten, když zjistil, že ho mohu zastoupit, využíval té možnosti a dělil se se mnou při početných svátečních a denních bohoslužbách. Na Vánoce a Velikonoce jsem doprovázel sborové mše spolu s jinými nástroji a náš pan varhaník se velmi rád ujal řízení a sólového zpěvu.

Výuce varhanní hry se mi dostalo ve 12 letech u pana prof. Josefa Slimáčka, k němuž jsem po nuceném návratu do sjednocené školy dojížděl do Brna. S varhanní literaturou jsem se seznámil až na pedagogickém oddělení „Hudební školy Jaroslava Kvapila“ u profesora Josefa Pukla. Po roce jsem se ocitl na varhanním oddělení brněnské konzervatoře u prof. Josefa Černockého.

Začátek varhanní kompozice

V té době jsem se vedle hry na varhany věnoval kompozici. Tajně. Pan profesor totiž neměl rád, když se někdo „rozptyloval“ jakoukoliv vedlejší činností. Já jsem však zjistil, že více, než cvičení u varhan, mě zajímá přehrávání a poslech nových skladeb. V té době jsem navštěvoval nejen varhanní koncerty, ale všechny, které jsem stihl, včetně oper.

  • Své hudební praxe z kostela jsem využil a složil v té době Liturgickou mši. Použil jsem český text mešního ordinária. Byla pro sólo, sbor a orchestr, samozřejmě včetně varhan. Netušil jsem tehdy, že jsem napsal české ordinárium dříve, než bylo druhým vatikánským koncilem schváleno používání mateřského jazyka při mši svaté.
  • Při zadání úkolu prof. Františka Suchého napsat pro dva libovolné nástroje téma s variacemi, rozhodl jsem se pro varhany a klavír. Skladbu jsem rozepsal, a teprve po svém absolventském koncertě na varhanách stadiónu jsem požádal své spolužáky Šilera a Bialase, aby mi ji alespoň cvičně přehráli. Variace je zaujaly natolik, že je začali cvičit. Slyšel je přitom prof. Černocký, ujal se jejich přípravy, nabídl Variace rozhlasu a mně vynadal, že jsem s nimi nepřišel dříve. Mohl jsem s nimi sám veřejně absolvovat. Rozhlasová nahrávka a následující řada provedení, včetně mé přijímací zkoušky na JAMU, mne přivedla k tomu, že jsem právě tuto skladbu označil jako své „opus 1“.
  • Na JAMU pak jsem napsal svou první skladbu pro sólo varhany ve formě sonáty, která měla svou premiéru v dnešním Petrohradě (spolu s Variacemi a klavírními preludiemi). Druhý den vyšla o provedení v brněnské Rovnosti (29. 9. 1960) telegrafická zpráva. Skladatel Slonimský napsal: „Pololáníkova varhanní sonáta podmaňuje novým vnímáním světa, jemným lyrickým tónem a originalitou hudební řeči“. Tato zmínka v tisku mě zachránila před vyloučením z JAMU z důvodů ideologických. Proto se o tomto dobovém paradoxu zmiňuji. Prvního provedení u nás se ujal prof. Pukl, který ji nazval bravurou. Krátce poté vyšla jako moje první skladba tiskem.
  • Další moje varhanní Sonáta laetitiae je technicky ještě náročnější. Profesor Jaroslav Tůma, který ji sám hrál, ji obtížností přirovnal k varhanním skladbám Regerovým.
  • Začal jsem psát další varhanní skladby, kratší a technicky méně náročné.

Ve svobodném povolání jsem musel dávat přednost objednávkám hudby pro divadla a filmy. Nebýt nutnosti tohoto existenčního zajištění, jistě by byl ještě vzrostl počet mých koncertních varhanních skladeb.

Názvy mým skladbám byly dány často až před jejich uvedením a jen velmi přibližně vystihují jejich charakter. Některé názvy mi byly doporučeny na základě poslechu.

Jako varhaník jsem zůstal na kůru, což mi vyhovovalo, neboť nerad veřejně vystupuji. Za totality jsem hrával všude, kde jsem byl zván. Po pádu režimu jsem byl 3 roky varhaníkem brněnské katedrály. V Ostrovačicích hraji 65 let.

Několik dalších myšlenek ohledně varhanní duchovní hudby

Varhany mají úžasnou vlastnost, že mohou docílit registrační vynalézavosti interpretovou, využitím dynamického rozpětí a jiných technických vybavení, nepřeberné bohatství v sólové hře, ve spojení se všemi nástroji a lidskými hlasy, i bez hutnosti sazby.

Ve svých varhanních skladbách spoléhám na fantazii interpretů. Pokládám předpisování registrů za omezující pro svobodnou volbu umělce.
Jsou rozličné varhany, rozličná akustická prostředí. To vyžaduje přizpůsobení při volbě temp. Rovněž předpis metronomu proto pokládám za zbytečný, matoucí příliš svědomité varhaníky.
Důvěřuji varhaníkům, že zvolí k prostředí úměrné tempo a využijí registračních možností lépe, bez autorských doporučení.

Jsem překvapen, že v kostelích dochází k zákazů některých titulů absolutní hudby. (Programy koncertů v kostele se totiž schvalují).
Pokud tyto koncerty nejsou spojeny s liturgií, nepokládám za nutné zakazovat skladby, které přísluší do jiného období církevního roku.
I skladby nesoucí označení běžných forem, jako sonáta, preludium, burleska, rondo, ba i humoreska a scherzo, by nemusely být posuzovány jako nevhodné. Žádný varhaník přece nemá v úmyslu hrát v kostele nevhodné skladby.

Zjistil jsem, že pro mládež, které bylo po léta zakazováno chodit do kostela, jsou píšťalové varhany ještě dnes zajímavým, novým, doposud neznámým nástrojem.
Při školních exkurzích, kdy kromě prohlídky významných kostelů bylo zařazeno předvedení varhan v jejich zvukové barevnosti až k plné síle, byli studenti fascinováni poslechem a pozorováním varhaníka. Je proto jistě velmi prospěšné seznamovat mládež s varhanami a při návštěvě kostela ji přivádět na kůr a předvést hru na varhany.

(Původní text přednášky byl mírně upraven).