Vždycky uměli přiložit ruku k dílu

V každém našem farním společenství se, Bohu díky, nacházejí lidé, na jejichž životě a práci je patrná pevná víra v Krista. Kteří si vždy uměli najít čas na pravidelnou návštěvu mší svatých, kteří se účastní mimořádných setkání a poutí. Kteří dokázali věnovat svůj čas přípravě různých slavností, ale také pravidelné a zcela běžné úpravě a údržbě kostelů. Činili to a činí tak bez nároku na odměnu, ve svém volném čase, s pokorou. I když je takových dobrodinců v našich farnostech více, jmenujme aspoň namátkově tři z nich.

Ve Veverských Knínicích je takovým člověkem pan Jan Strakon. Od počátku, co se s rodinou, před padesáti lety, přistěhoval do Knínic, byl se svou manželkou Alžbětou pravidelným návštěvníkem bohoslužeb a ostatních farních akcí. Oba dva se brzo stali oporami při kostelním zpěvu.

Pan Strakon postupně začal pečovat i o zeleň v okolí kostela, pravidelně sekal trávník, vysázel a ošetřoval růže, prováděl údržbu okrasných stromů. Když bylo zapotřebí, pomáhal tehdejšímu kostelníkovi Františku Cardovi v sakristii. S dalším farníkem p. Bohumilem Cardou se pustili do náročných oprav schodů na kůr. Jako vyučený elektrikář opravoval v kostele vše, co souviselo s el. energií - světla, kamna, věžní hodiny...

V době nemoci své ženy se o ni obětavě a přepečlivě staral. Na invalidním vozíku ji pravidelně vozíval do kostela na mše sv., později pro ni zajišťoval účast kněze doma u lůžka, na něž byla těžkou nemocí dlouhodobě upoutána.

Jeho zájem o dění ve farním společenství pokračoval dál. Aniž by čekal na oficiální výzvy a žádosti, zapojil se aktivně a obětavě do všech prací v období generálních oprav kostela. Dál upravoval poctivě jeho nejbližší okolí. Vždy na podzim vyhrabal všechno listí z věkovitých lip na svazích pod kostelem, a byly toho pěkné hromady.

Už dlouhá léta v kostele pravidelně vede modlitby věřících před zahájením nedělních bohoslužeb. Jako lektor mívá čtení z Písma při mších sv. a je zapojován do čtení pašijí o Velikonocích. Řadu let byl hlavní postavou při instalaci Betléma a při vánoční výzdobě kostela.

Panu Janu Strakonovi za všechnu jeho práci pro naše farní společenství upřímně a od srdce děkujeme. Vzhledem k tomu, že se 25. 3. 2008 dožívá krásných 83 let, přejeme mu hodně zdraví, zvučný hlas, dobrou pohodu, Boží požehnání a stálou přízeň Panny Marie, jejíž zasvěcená místa při poutích tak rád navštěvuje.

Jiří Koch

Nyní chceme zavzpomínat na ty, kteří se starali o zvonění kostelních zvonů v Říčanech - v dlouhém období posledních 60 let.

V roce 1945 po sestřelení kostelní věže (v době konce války) byly dva zvony provizorně instalovány na bývalém hřbitově, u nynějšího pomníku padlých.

V té době byl kostelníkem pro Říčany (i Ostrovačice) p. František Holoubek. Chodil zvonit na toto místo 3krát denně a přede mší svatou, která v té době byla v pondělí ráno a každou 3. neděli v měsíci.

Po opravě věže říčanského kostela byly zvony umístěny znovu na věž. Začátkem 50. let pan Holoubek ze zdravotních důvodů tuto činnost skončil.

Kostelníkem se v té době stal p. Zmeškal z Ostrovačic a zvonění se ujala paní Josefa Fišerová. Denně 3krát vystupovala po 74 schodech na věž a ručně zvonila ráno, v poledne a večer. Mimo tohoto pravidelného zvonění zvonila ještě před každou mší sv. a také vždy, když někdo z místních občanů zemřel. Kolik to bylo schodů za dlouhé roky této obětavé služby! Při vyzvánění všemi třemi zvony jí někdy vypomáhali i ministranti. Byla to práce pro ženu jistě velmi namáhavá. Přesto ji celé roky vykonávala spolehlivě a ráda. Dočkala se i zvonění na elektriku, které bylo pořízeno v době působení P. Josefa Janšty (asi v r. 1973).

Paní Josefa Fišerová zemřela ve svých 88 letech v r. 1982. Ještě v době, kdy žila, vypomáhala jí se zvoněním její dcera Květa, která se později ujala této služby a pokračovala ve šlépějích své matky. Starala se nejen o zvonění, ale zároveň o odemykání a zamykání kostela. Dbala na to, aby dveře kostela byly vždycky včas otevřeny. Po smrti kostelníka pana Zmeškala se starala o přípravu všeho potřebného ke konání mše svaté. Vykonávala i jiné drobné práce, které byly zrovna potřeba. Dokud pracovala, snažila se pomáhat podle svých možností i jinde.

Před 10 lety odešla paní Květa Fišerová ve svých 75 letech do domova důchodců na Žernůvku. Nyní žije v domově na Zastávce u Brna, kde je o ni dobře postaráno. Přesto ráda vzpomíná na Říčany a je vděčná za každou návštěvu a každý i sebemenší pozdrav ze svého bydliště.

Marie Ševčáková

Nejsou to pouze jednotlivci, ale i celé rodiny, v nichž příklad víry rodičů a jejich výchova dětí hluboce ovlivnily další generace.

Rodina Cvrkalova v Ostrovačicích si zajisté zaslouží naši pozornost.

Jejich křesťanství se za všech okolností projevovalo nejen pravidelnými návštěvami kostela, ale i ochotou nezištné služby, kde jí bylo zapotřebí.

Pan Ignác Cvrkal, od jehož odchodu na věčnost uplyne letos půl století, byl obecním strážníkem, který neohroženě chránil bezpečnost i majetek spoluobčanů. Byl též hrobníkem v době, kdy jen málokdo volil pohřeb žehem.

Zvoníkem, který 3x, v pátek i 4x musel v dané hodiny a za každého počasí vystoupat až ke zvonům. Vyzvánělo se při všech průvodech církevních slavností, odchodech a příchodech poutníků, při úmrtí a pohřbech atd.

Po jeho smrti se ujala služby u zvonů jeho manželka Ludmila (od jejího odchodu uplyne letos 30 let), a to až do doby, kdy bylo zavedeno automatické vyzvánění elektrickým pohonem.

Dobrovolnou službu v potřebách církve nastoupili jejich synové (dvojčata) František a Jan.

Jan Cvrkal vypomáhal na faře i v kostele hlavně o svátcích, při opravě kostela, v zimě v ranních hodinách odmetal z cesty do kostela čerstvě navátý sníh. Když vypnuli proud a měchy varhan se ocitly bez vzduchu, opustil místo v lavici a pohotově vyběhl na kůr a posloužil jako kalkant. Také pro chrámový sbor konal cenné služby. Letos uplyne 5 let od jeho úmrtí.

Pan František Cvrkal byl s kostelem spjat od dětství jako ministrant. Později zpíval v chrámovém sboru, ačkoliv byl často celý týden na montážích mimo domov. V důchodu léta zastával funkci kostelníka. Zároveň pomáhal při odklízení starého a vybudování nového kůru.

Před každou mší svatou vybízí k modlitbám za aktuální potřeby farnosti.

Se svou ženou pravidelně navštěvuje bohoslužby a předává tak štafetu svým dcerám a vnukům, kteří patří mezi stálé ministranty.

Panu Františku Cvrkalovi přejeme k jeho dvěma sedmičkám (8. 5. 2008) dobré zdraví, radost, pohodu, Boží ochranu a požehnání do dalších let.

Jarmila Pololáníková

Každý z nás máme jistě možnost zapojit se určitým způsobem do služby církvi. Někdo ve své farnosti přímo v kostele, nebo mimo něj v obci, v zaměstnání, a prostě všude tam, kde je možné přiložit ruku k dílu ke cti a slávě Boží. Každý - podle svých schopností a možností.

SLUŽME TEDY PÁNU S RADOSTÍ !