Vzpomínka na pana ředitele Vladimíra Malacku

Dne 14. listopadu 2010 v 15 hodin se ve společenském sále nově otevřeného Zámeckého kulturního centra v Rosicích konal slavnostní koncert. Současně se vzpomínalo na rosického rodáka, učitele, varhaníka v kostele a hudebního skladatele Vladimíra Malacku.

Jako host vystoupil MgA. Zdeněk Pololáník s touto svou vzpomínkou na Vladimíra Malacku:

Bylo mi šest let, kdy jsem stál se svým tatínkem na chodbě před učebnou pana ředitele v 1. poschodí jeho domu, odkud zněl klavír a hlas. Hodina výuky skončila a pan ředitel zvučným hlasem při odchodu žáka nás vyzval, abychom vstoupili.

Měl tam jen potřebné vybavení pro vyučování hudbě: krátké křídlo, pulty na noty, stůl, tabule a nějaké židle.

Usměvavý pan ředitel ztišil hlas, zeptal se, zda již na něco hraji, znám-li noty a jestli budu k němu rád docházet. Hrál jsem už rok na housle, ale k němu jsem přišel, aby mne jako první seznámil s klavírem. Ještě mi dal pár instrukcí, doporučil noty klavírní školy a další týden mi nastalo vyučování. Bývalo vždy ve čtvrtek, kdy jsme měli ve škole volný den. Chodil se mnou ještě o rok starší kamarád Bohuš Kučera, jehož tatínek byl v Ostrovačicích varhaníkem. Chodili jsme za každého počasí po prašné nebo blátivé silnici a zkratkou kolem potoka.

Pan ředitel byl na nás přísný v tom, že nepustil dál, dokud jsme zadaná cvičení nezahráli bezchybně a v rytmu. Nevedl žádný index, žádnou žákovskou knížku, jen přímo v notách značí místa, kam jsme dospěli. Z Bohušem jsme čekávali, až oba skončíme vyučování, abychom nastoupili společně zpáteční cestu.

Doma jsem měl klavír, Bohuš harmonium a svoje úkoly jsme přehrávali na obou nástrojích. Rodiče nás svým zájmem povzbuzovali, takže výsledky se projevovaly i ve vyučovacích hodinách a pan ředitel nám mohl zadávat další a další úkoly. Před zpáteční cestou byla zastávka v cukrárně, kde jsme si dopřávali cukrového indiána za korunu padesát.

Po válce se Kučerovi odstěhovali do Troubska a já jsem za panem ředitele Malackou dojížděl do hraní dál sám, na kole a navíc s houslemi na zádech. Když jsem se totiž dověděl, že pan ředitel učí hrát i na housle, s radostí jsem přijal tuto možnost. Obdivoval jsem pana ředitele, s jakou samozřejmostí mění ve svých rukou housle s klavírem a ještě více jsem byl překvapen, když jsem se dověděl, že hraje v kostele na varhany.

Při nástupu do gymnázia při denním dojíždění do Brna jsem musel třídu pana ředitele opustit a pokračovat u učitelů hudby, kteří docházeli do budovy gymnázia.

Po reformě školství a tím i po mém návratu do sjednocené školy v Ostrovačicích jsem setrval u dosavadních učitelů obou nástrojů v Brně, kam pro mne bylo snadnější dojíždění..

S panem ředitelem Malackou jsem se setkal, až jsem byl na konzervatoři. Pozval mě do bytu a s velkým zájmem se vyptával na léta, kdy jsme se neviděli. V místnosti, kde jsme spolu seděli, bylo krásné černé pianino a nad ním visela fotografie Leoše Janáčka. Pana ředitele překvapilo, že jsem si hudbu zvolil za svoje životní povolání. Když se dověděl, že mě ke zkoušce připravoval profesor Pukl, vzpomněl, jak mu kdysi tento šikovný chlapec doprovázel na varhany jeden z prvních přímých přenosů mše sv. do rozhlasu. Vyprávěl mi, jak přišel ze Slavkova do Rosic, o varhanické službě a založení soukromé hudební školy. Po válce se jeho škola stala státní, on jejím prvním ředitelem. Nadále zastával místo ředitele kůru rosického kostela.

Jeho hudební činnost byla mnohostranná. Z jeho školy vycházela řada žáků, kteří se věnovali nadále hudbě a působili většinou v brněnských orchestrech, někteří se věnovali pěvecké dráze. S chrámovým sborem zpíval především v kostele a při církevních slavnostech. Když bylo třeba, využil jej i na svých koncertech, kde ho doprovázel orchestr z jeho žáků. Na repertoáru se vyskytly i tak náročná díla, jako Dvořákovy Slovanské tance, nebo Smetanova Česká píseň. Jevištně provedl Blodkovu operu V studni, na vokálních koncertech zpívali sólisté i sbor, árie i scény z oper doprovázel sám nebo řídil orchestr, který si podle možností sám upravoval. Ke spolupráci dovedl svou laskavostí získat každého, koho o to požádal. Při jednom takovém koncertě jsem ho jako dirigenta viděl na nádvoří hradu Veveří při nějaké letní slavnosti.

Jednou jsem přišel za ním na kůr kostela, když hrál při mši sv. a poslouchal jeho osobitou invenční improvizaci. Na závěr mše sv. mne vyzval, abych zahrál závěrečné postludium. Přidával mi při mé improvizaci rejstříky až do maximálního pléna a měl z výsledku očividnou radost i uspokojení, jak se nám společně finále podařilo.

Hrál jsem v té době stále někde v kostele, což on poznal, když viděl že mám jistou praxi. A najednou se objevil u nás doma. Požádal mne, abych mu pomohl při slavnosti Božího Těla. Přijal jsem nabídku a hrál i zpíval ve sboru a capella venku před kostelem. Obracel se pak na mne stále častěji. Ve sboru jsem slyšel i jeho sbory. Vzpomínám na jeho krásně zhudebněné TE DEUM, ale i jiné sbory. Komponoval, když měl nápad nebo něco potřeboval do kostela. V hudbě byl náročný a vybíravý. Když nenašel očekávanou hodnotu, napsal si skladbu sám. Invence mu nechyběla. Napsal krásnou píseň na zakončení svátostného požehnání, která se ujala a zpívala ve všech chrámech. Omylem dostala jiného autora, který ji jen přepsal.

Měl velký smysl pro humor i jemnou ironii, ale vždy s elegancí. Byl vždy nad věcí a osobností známou a uznávanou. Šel-li po náměstí, nestačil na obě strany odpovídat na pozdravy. Vzpomínal na léta, kdy byl Janáčkovým žákem, i na svoje spolužáky roztroušené po světě.

V době mého studia na JAMU jsem s ním spolupracoval stále častěji. Vždy měl zájem, co nového skládám, a ptal se mne na nové hudební proudy. K naším rozhovorům zvával svou ženu. Napovídala jména, když si nemohl vzpomenout, a připomínala, co mi chtěl říct. Doplňovala jeho vyprávění a byla velmi dobře informovaná v celém hudebním dění v Rosicích. Zpívala v jeho sboru a pamatovala si všechno, na co by se mohlo zapomenout. Dnes velmi oceňuji a chápu podobnou pomoc mé ženy.

Pan ředitel mi jednoho dne po nějaké výpomoci řekl: “Vím, že si ode mne nikdy nic nevezmete. Já mám nyní spoustu času a rád Vám pomohu s opisem vašich skladeb. “Při kompozici jsem psal tužkou. Měl jsem v té době právě hotovou partituru Sinfonietty pro symfonicky orchestr. Pan ředitel nedal jinak, než že mi ji přepíše perem. Dal se do toho, ale poslední větu již nedopsal.

Na pohřbu se zpívala jeho skladba. Měl ji přichystanou pro sebe, dokonce vydanou tiskem. Zazněla tam také poprvé.

Protože byl člověkem stále usměvavým a veselým, jistě by souhlasil s uvedením několika veselých příhod.

Pan ředitel dosti silný kuřák, stále namáhající hlasivky, měl potíže s dechem. Dověděl se, že znám věhlasného lékaře, který byl zároveň farářem v Roubaníně a který by mu bylinami mohl pomoci. Říkal mi, že se k němu vypraví s panem děkanem Navrkalem, který trpěl stejné potíže... Druhý den mi sdělil, že pan děkan nabídku odmítl, s tím, že raději pije pivo, a čaje, zvláště bylinkové, si klidně odpustí... Nejeli tedy nikam.

 Ve Zbýšově učil na hudební škole Aleš Rybka. V Klimkovicích, odkud pocházel, připravil a nahrál Mozartovu Vrabčí mši (Spatzenmesse) a chtěl ji panu řediteli Malackovi přehrát. Ten hned souhlasil a pozval nás oba s Rybkovým magneťáčkem k němu do bytu. Venku však bylo sněhu, doma chladno. Pan ředitel usoudil, že nejtepleji bude v ložnici. Magnetofon byl připraven a pan ředitel nás vyzval: „Posaďte se na postel, blechy tam nejsou“.

No a poslední: Přijel jsem na motorce. Vidím pana ředitele vycházet z domu. Zastavím se, abych se s ním alespoň pozdravil. Řekl mi: Jedu do Brna, ale mám spoustu času. Chodím na vlak vždy nejméně hodinu napřed. Půjdeme ještě k nám, a vy mě pak na nádraží na motorce hodíte. Stalo se. Jen jsme vešli do chodby, ucítili jsme velmi příjemnou vůni. Pan ředitel dostal za úkol sušit švestky, na elektrických kamnech. Kamna byla zapnutá na nejvyšší stupeň a švestky se pomalu proměňovaly v uhlí. V okamžiku byla kamna vypnutá a švestky z nich odstraněny. Pak už jen pan ředitel podotknul: no to bych to byl schytal a ještě jsme mohli vyhořet! Ale vzápětí se opět spokojeně usmíval, že to tak dobře dopadlo. Švestky zachráněné, vlak se stihl a ještě jsme si hodinku pěkně poklábosili.