Za P. Josefem Veselým

V našem  farním zpravodaji jsme několikrát uveřejnili básně od Josefa Veselého. I v tomto čísle můžete jednu číst hned na úvodních stránkách. Mnozí třeba ani nevědí, o koho vlastně jde. Právě na počátku tohoto roku umlkl hlas kněze, básníka a milého člověka.

Mons. Josef Veselý, papežský prelát a emeritní děkan opavský, po osmdesáti letech pozemského života odešel tam, kam směřoval „pomalu den co den … a hloubil tunel k věčnosti“.

Jaký byl život Mons. J. Veselého?

Jeho „putování vedlo přes hory Proměnění i přes údolí slz.“

Narozen 1929 ve Zlámance u Kroměříže vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a začal studovat teologii v Olomouci. Když byla fakulta r. 1950 zrušena, nastoupil jako student na vojenskou službu a byl přidělen k PTP útvaru. Po propuštění pracoval v Oblastní galerii v tehdejším Gottwaldově. V r. 1961 byl STB nezákonně zatčen, nařčen z vlastizrady a vězněn v Ostravě a ve Valdicích (1961–1965). Kolem 60. let, kdy se politické poměry načas uvolnily, dostudoval teologii v Litoměřicích. Nastoupil do pastorace v r. 1970 do Ludgeřovic u Ostravy, pak působil 10 let v Budišově nad Budišovkou, naposledy jako farář a děkan v Opavě. 

R. 1991 byl jmenován čestným papežským prelátem, r. 2001 dostal Cenu Petra Bezruče za dlouholetý duchovní a kulturní přínos Opavě. Česká  biskupská konference mu na Velehradě r. 2005  udělila Děkovné uznání za básnické dílo odrážející poselství evangelia a křesťanské spirituality.

Posledního ocenění 28. října loňského roku se nemohl účastnit pro zdravotní důvody, a tak mu za vynikající zásluhy a rozvoj demokracie a lidská práva byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy v Ostravě, kde mu ho letos předal prezident Václav Klaus. Pět dní poté v pátek 5. února Mons. Josef Veselý zemřel.

Poprvé jsme se s Mons. J. Veselým setkali v Opavě, letmo pozdravili a za nějaký čas pak obdrželi jeho útlou sbírku básní Magnificat s věnováním na poslední straně „Pololáníkům upřímně – P. J. Veselý“. Od té doby pak přicházela přání  do nového roku a k Velikonocům. Po letech bylo naše setkání opět v Opavě, kde se s mým mužem domlouvali na uvedení duchovního programu s hudbou a jeho verši v konkatedrále P. Marie v Opavě. U oběda jsme pak měli možnost Mons. Veselého blíže poznat. Byl vlídný a laskavý, otevřený podnětům a názorům ze strany diskutujících, kteří byli na jeho pohoštění přizváni. Když se společnost rozešla a my zůstali jen ve třech, Mons. Veselý hovořil o svých básních, kdy je začal psát, a  skromně poznamenal, zda budou mít nějakou odezvu. Byl očividně překvapen, když jsem mu z jeho první, nám darované sbírky, odříkala několik slok veršů, které mne tehdy oslovily. To bylo také naše poslední setkání s tímto niterným člověkem, s osobností, kterou si dnes znovu oživuji četbou jeho hluboce prožitých veršů.

A přemýšlím i nad jeho úvahami:

„Na šachovnici minulosti přehrávám si partie zdánlivě prohrané s vítězným koncem. A stále se učím vyhrávat i prohrávat, protože i to je cesta k pravé moudrosti. Snažím se být vděčný za každý lidský i Boží doprovod, protože vím, že sám o sobě nejsem nic. A prosím o společenství lásky, lásky upřímné a opravdové, aby i  ze mne na všechny vyzařovala láska a pokoj“.