Za Vladislavem Dvořákem

Téměř na den přesně půl roku po smrti našeho zatím posledního faráře Mons. P. Ing. Bedřicha Provazníka přišla nenadálá zpráva o úmrtí jeho předchůdce v kněžské službě ve farnostech Ostrovačice a Veverské Knínice P. Vladislava Dvořáka.

Otec Dvořák se narodil v nedalekých Chudčicích 21. května 1943, na kněze byl vysvěcen 29. června 1974 v Brně. Jako kněz prošel dlouhou řadou farností. Naše dvě farnosti spravoval v létech 1985 až 1992.

P. Vladislav dovedl nadchnout lidi k činnosti ve farním společenství. Např. ve Veverských Knínicích zahájil rozsáhlou rekonstrukci kostela sv. Mikuláše. Za jeho působení zde byla opravena kostelní věž, kostelní hodiny, v kostele byla provedena kompletní oprava elektrické instalace. To vše s nízkými finančními náklady pouze za materiál, většina prací byla z jeho popudu provedena svépomocně místními farníky. Zorganizoval první veřejnou sbírku na provedení expertního posudku stávajícího stavu a vypracování navazujícího projektu generální opravy celého kostela. Tu pak po jeho odchodu do Poštorné postupně prováděl a dokončil až jeho nástupce otec Bedřich. Všechny uvedené kroky probíral a diskutoval na farní radě, kterou iniciativně ustanovil.

Otec Vladislav Dvořák byl velmi dobrým řečníkem, jeho kázání bývala zřetelná, jasná a srozumitelná jak po stránce obsahu, tak formou. Často vypomáhal v sousední farnosti Veverská Bítýška tamějšímu faráři a děkanovi, stárnoucímu P. Vídeňskému, kterého měl ještě z dob svého mládí velmi rád. Z té doby (před rokem 1989) vzpomínám na jeho plamennou řeč při mši sv. o pouti k Matce Boží v kapli u hradu Veveří, kterou spolu celebrovali. Pravidelně také vodíval procesí poutníků po trase křížové cesty ve svazích zalesněného kopce nad Chudčicemi při pouti ke Třem křížům.

Rodné Chudčice doslova miloval. Považoval je, jak sám někdy s humorem říkával, za nejhezčí místo v celé Boskovické brázdě. Často tam z Ostrovačic zajížděl a opravoval domek po rodičích. Jako by tušil, že toto místo bude ve stáří a v nemoci velmi potřebovat. Někteří z farníků mu tam chodili s pracemi pomáhat. V přestávkách mezi prací se i tam řešily otázky vín a jejího praktického naplňování v současném světě.

V Chudčicích jako invalidní důchodce prožíval závěr svého života. Denně slavil Eucharistii, modlil se a trpělivě snášel obtíže nemoci. Zemřel 10. srpna 2007 v Brně.

Na jiném místě tohoto čísla FZ je pojednání o osobnosti sv. K. M. Hofbauera. Tento světec se narodil v národnostně smíšené rodině, matka byla Němka, otec Cech. Jeho příjmení bylo Dvořák, teprve později se přejmenoval na Hofbauer. Otec Vladislav znal osudy sv. K. M. Hofbauera a obdivoval jeho celoživotní dílo. Proto, a také asi z důvodu shody svého příjmení s původní českou podobou příjmení K. M. Hofbauera, považoval a ctil ho jako svého osobního patrona. Přejme mu nyní pravé synovské setkání s ním v přítomnosti Otcově. 

Slavnost rozloučení se zesnulým otcem Vladislavem se konala v pátek 17. srpna 2007. Na jeho přání proběhla v chrámu Páně sv. Markéty v Příměticích u Znojma, kde byl po mši sv. uložen do kněžského hrobu. Hlavním celebrantem rozloučení a díkůvzdání za jeho život byl brněnský děkan P. Václav Slouk. Na poslední cestě přišlo otce Vladislava doprovodit velké množství kněží a jáhnů z brněnské diecéze, kteří se s ním u hrobu naposledy rozloučili jímavým zpěvem. Vedle příslušníků rodiny bylo přítomno mnoho farníků z Přímětic a okolí, ale i z dalších farností, kde působil. Také z našich tří obcí byl vypraven autobus, mnozí farníci přijeli na pohřeb individuálně svými osobními auty. 

Ještě v kostele, předtím než se průvod vydal na cestu ke hřbitovu, se s otcem Vladislavem vřelými a uznalými slovy rozloučil současný správce přímětické farnosti P. Pavel Sobotka a jeden z jeho bývalých spolužáků v kněžském semináři P. Alois Pemička, nyní děkan v Telči. Hlavní projev na rozloučenou přednesl P.Jindřich Bartoš, který v současné době stojí v čele znojemského děkanství, kam přímětická farnost územně spadá. Pan děkan nám projev poskytl a souhlasil sjeho otištěním v plném znění v tomto FZ:

„Dnes ožívají vzpomínky na dobu před 30 lety, kdy P. Dvořák působil jako farář v přímětické farnosti. Přinesl sem skutečné duchovní oživení. Měl dobré organizační schopnosti a tak se mu podařilo zangažovat mnoho lidí do farního života.

Dokázal mnohým vlít takové zdravé sebevědomí víry v situaci, kdy se mnoho lidí za víru stydělo. Vzpomínám si, jak třeba i děti, když pochodovaly po ulici ve školním útvaru a potkaly kněze, zdaleka křičely Chvála Kristu - bez starostí, co na to říkají nevěřící spolužáci nebo tehdejší učitelé.

Mnoho lidí se angažovalo ve farní radě a při svépomocných pracích na opravách církevních objektů v rozlehlé farnosti i na zahradě. Setkáváním na faře vytvářeli opravdové společenství. Otec Dvořák oživil také vztah farnosti k pouti v Hlubokých Mašůvkách, kde vždy odvážně kázal. Chci vzpomenout i na nadšeného varhaníka pana Duchoně, který otce Dvořáka doprovázel a dbal o úroveň hudby a zpěvu. V Příměticích také měli stále otevřené dveře mnozí přátelé otce Dvořáka a nezištné mu pomáhali. Mnozí z těchto mladých už odrostli a rozešli se do světa, ale věřím, že jim to pomohlo v životě se dobře zorientovat.

Mnozí z těch starších už odešli na věčnost a doufáme, že se tam nyní spolu v radosti setkali. Otec Dvořák byl v Příměticích rád (1977 - 83) a nebylo pro něj jednoduché, když kvůli nepřízni doby musel po 6 letech práce odejít. Napsal si proto do poslední vůle, že chce být v Příměticích pohřben v kněžském hrobě, který během svého působení upravil. Spoléhá se tedy také na přímětické farníky, že ho budou modlitbou doprovázet jako jeho milá farní rodina.

Pokud svou vrozenou impulsivností někoho zarmoutil, prosím, abyste mu to odpustili.

Všechno, co po něm zůstalo z hmotných věcí, i svůj rodný dům, ve kterém v posledních letech bydlel v invalidním důchodu a konal soukromě s bratrem každodenní bohoslužbu, odporučil církvi - brněnskému biskupství, aby se z toho podporovaly potřeby diecéze. Za to jménem diecéze, vyslovuji velké Pán Bůh zaplať.

O svátcích mnohým známým posílal pozdravy a vzpomínku a na konci vždycky psal stejná slova, která také vyjadřovala to, čím žil. Těmito slovy chci také tuto vzpomínku ukončit.

„Život z víry v Krista s Pannou Marií, Matkou křesťanské jednoty, a skálopevnou Petrovu víru v úctě, lásce a poslušnosti k Sv. otci a celému Magisteriu církve. Žehná Vám o. Vladislav.“

Ještě na konci nedělní mše sv. vždy říkal: „Přeji radostnou Boží neděli, jděte ve jménu Páně.“

Přeji tedy za nás všecky: Radostnou Boží nekonečnou neděli ve věčnosti a zůstávej ve jménu Páně.