Zachraňte fundamenty

Publik – Forum

Zachraňte fundamenty!

Překlad z  časopisu kritických křesťanů - Zeitung kritischer Christen  -

10. července 2009, číslo  13, str. 36 - 39, Německo

Prof. Dr. Hans Küng

Židé, křesťané a muslimové by měli objasnit své stanovisko

 k vlastnímu středověku a k modernímu světu

Před nedávnem obdržel katolický teolog Hans Küng cenu Abrahama Geigera za rok 2009 za své celoživotní dílo. Byla dotována 10.000 €. Zde dokumentujeme tu část jeho děkovací řeči, která se zabývá nutnými reformními aktivitami v židovství, křesťanství a islámu. Prestižní cenu daroval Hans Küng studijnímu fondu pro kandidáty rabínství na kolegiu Abrahama Geigera v Berlíně.

Tváří  v tvář před nutnými a naléhavými reformami 3 našich prorockých náboženství stojíme dnes, tak jako vždycky, před otázkou: co má v takové reformě zůstat a čeho se smíme zbavit? Ve všech 3 náboženstvích jsou ostře akcentovatelné jak pozitivní, tak i negativní odpovědi. Jedni říkají: “Nic se nemá zachovat”, ti druzí ale namítají: “Vše se musí zachovat”.

- “Nic” se nemá zachovat (zakonzervovat) říkají plně sekularizovaní křesťané. Tito často nevěří ani v Boha a ani v Syna Božího, ignorují církev a zříkají se kazatelství a svátostí. V lepším případě si cení kulturního dědictví křesťanství jako jsou: gotické katedrály, či hudba Johanna Sebastiana Bacha, příjemné tóny ortodoxní liturgie, anebo – paradoxně – instituce papežství jako garanta etablovaného řádu. Věří v papeže jako faktor pořádku, nezajímají se však o to, co papež hlásá o sexuální morálce či dogmatice.

-“Nic” nemá být zachováno říkají taky plně sekularizování židé. Nezajímá je nic o Bohu Abrahamovi a Otcích, nevěří v jeho přísliby a svazek s izraleským lidem, ignorují synagogální modlitby a rity a dělají si legraci z ultraortodoxních. Pro své nábožensky zpustlé židovství vynalezli však moderní nahrážkové náboženství – izraelský stát a poselství holocaustu. Toto nové náboženství může i sekuralizovaným židům zabezpečit identitu a solidaritu v židovství. Jak je ale patrno, toto nové, nahrážkové náboženství může taky obhajovat brutalitu židovské armády páchané na Palestíncích v obsazených pásmech.

-“Nic” nemá být zachováno říkají taky sekularizování islamisté. V Boha nevěří, Korán nečtou. Mohamed není pro ně prorokem, pět pilířů islámu pro ně nemá žádný význam, šariu obratně odmítají. V lepším případě je takový zpustlý, vyprahlý islamismus vhodný jako instrument pro politický islamismus, či arabismus nebo nacionalismus.

Je zřejmé, že jako protireakce ma toto “nic nemá být zachováno” zaznívá silný protihlas: “Všechno musí být zachováno. Všechno má zůstat tak, jak to je a prý i vždy bylo.

-“Žádný kámen velkolepé katolické budovy a jejích dogmat nesmí být narušen či vyndán ze zdi, protože by se celá budova mohla začít otřásat” - prohlašují římští integralisté a diskvalifikují reformaci a osvícenství jako “zradu na tradici”.

-“žádné slovo Halacha nesmí být zlehčeno. Za každým výrazem se skrývá vůle Pána – Adonaj” - protestují ultraortodoxní židé.

-“Žádný verš Koránu nesmí být ignorován, každý verš je totiž přísným Božím slovem” - zdůrazňují islámšti muslimové.

Zde všude jsou naprogramované konflikty, nejen mezi těmi třemi, ale především uvnitř každého náboženství, všude tam, kde jsou tyto pozice bojovně a agresivně zastoupeny. Tyto pozice se, žel,  často vzájemným hecováním mnohonásobně zesilují... Tyto extrémní pozice netvoří naštěstí většinový názor. Když jsou však politicky, hospodářsky, sociálně nabité, mohou být velice nebezpečné. Existuje však nezanedbatelně velká část židů, křesťanů i muslimů, která je v různých dobách a v různých zemích  podle specifických zvláštností jednou silnější, jindy slabší, která se v žádném případě nechce zříct všeho důležitého a podstatného v přesvědčení židů, křesťanů či muslimů. Tito lidé však, na straně druhé, nechtějí taky vše za každou cenu zachovat. Jako katolíci nejsou ochotni za každou cenu polykat hellenistická dogmata, či římské morální učení. Jako protestanté nejsou zase ochotni brát každou větu z Bible doslovně. Jako židé nejsou zase ochotni ve všem dodržovat Halachu, jako muslimové nejsou ochotni zachovávat všechny příkazy šarii.

Každé z těchto tří abrahamových náboženství prodělalo pět nebo šest epochálních revolučních, paradigmálních změn. A tak žijí dnes lidé toho stejného náboženství mentálně v různých paradigmatech, v rozličných časově historických konstelacích, jejichž základní podmínky je ovlivnily a zformovaly.

-Mezi křesťany se dodnes nacházejí katolíci, žijící duchovně ve 13. století: na jedné úrovni s Tomášem Akvinským, středověkým papežstvím a absolutistickým církevním řádem. Nebude možné pochopit a porozumět papeži Benediktu XVI., Josefu Ratzingerovi, jestli přehlédneme, že žije vlastně ve středověkém římsko-katolickém paradigmatu, v jehož světle, zcela konsekventně, vnímá osvícenství především jako “odhelenizování”, abychom to nemuseli kvalifikovat jako “odpad” od pravého křesťanství.

-Existují však taky zastánci východní ortodoxie, kteří zůstali duchovně ve 4. a 5. století, žijí s řeckými církevními otci a helenistickými koncily a jakýkoliv vývoj v liturgii, teologii a církevní disciplíně odmítají.

-Existují taky evangelikální protestanté, především v USA, kteří pořád ještě zůstali zaseklí v pre-moderní konstelaci 16. století. Proto jsou zuřiví odpůrci evoluční teorie a moderní exegéze a snaží se o doslovný biblický výklad stvoření světa, který prosadili do výuky biologie na školách.

-Podobně existují taky ortodoxní židé, kteří vidí pořád svůj ideál ve středověkém židovství a odmítají moderní izraelský stát. Jejich opakem  jsou sionisté, kteří vnímají izraelský stát jako příliš moderní a sekulární. Přitom ale touží za pomoci násilí po vybudování velkého Izraele na způsob někdejšího davidovsko-šalamounského království. Tato jejich vize má však hrůzostrašné následky pro mírové spolužití s Palestinci, ze kterých pak někteří v aktu bezradnosti sahají po sabevražedných bombových útocích.

-Podobným způsobem sní někteří muslimové o návratu někdejšího velkého arabského království a přejí si sjednocení arabských národů v jeden jediný arabský stát (Panarabismus). Jiní zase, např. Írán, vidí sjednocení ne v arabském, ale v islámském světě (Panislamismus) s nadvládou šíitského islámu.

Je nad slunko jasnější: v setrvávání této perzistence a konkurence někdejších paradigmat z historie plodí dnes konflikty zvnitř náboženství. Zde tkví hlavní důvod těch různých cest (směrů), partajnosti, napětí, hádek a válek.

Ptám se tedy: Co bylo v době Abrahama Geigera a co je dnes tou hlavní, konfliktní otázkou při provádění reforem v náboženství? Odpovídám: Jak se staví to či ono náboženství ke svému vlastnímu středověku (především v křesťanství a islámu je toto období považováno za velké) a jak se staví následně k období moderny, ve které byla všechna 3 náboženství zatlačena do defenzívy.

-Křesťanství má v reformaci alespoň v protestantismu další změnu paradigmatu, který v období osvícenství umožnil přechod k moderně.

-Židovství však udělalo nejdřív osvícenství (v osobě Mojžíše Mendelsohna jako velikého iniciátora) a teprve pak, jako konsekvenci zažilo v různých zemích, hlavně v Německu a USA v části reformovaného židovství.

-Ale islám, který se ve 12. století zřekl filosofie a každé nové formy myšlení ve prospěch ortodoxie, neprošel žádnou religiózní reformací. Od té doby, přes období moderny až dodnes se neustále potýká se závažnými problémy, které jsou srovnatelné s problémy středověky orientovaného katolicismu, kterému se však díky II. Vatikánskému koncilu podařilo akceptovat závažné požadavky reformace a moderny. Mnoho židů, křesťanů a muslimů, kteří přijímají moderní paradigmata si mezi sebou navzájem rozumí neporovnatelně líp, než si rozumí s vlastními soukmenovci své víry, kteří žijí v úplně odlišných paradigmatech. Na druhé straně si rozumí středověce orientovaní římští křesťané např. v otázce sexuální morálky bezvadně se středověkem svázanými muslimy. (Tak se tomu stalo konec-konců v roce 1994 na konferenci OSN v Káhiře).

Kdo hledá smíření a pokoj, ten se nemůže vyhnout kriticky sebekritické analýze paradigmat. Jen v takovém duchu bude možné zodpovědět otázky typu: V čem jsou v dějinách křesťanství, židovství a islámu konstanty – pilíře – a v čem jsou variace? V čem spočívá kontinuita a v čem je potřebné ji přetrhnout, přelomit? V čem je potřebná shoda a v čem je potřebný spor? Zachovat je třeba v první řadě podstatu, základ, jádro náboženství a to od samého počátku daných konstant. Naopak by se nemělo trvat na zachovávání něčeho, co od samého počátku nebylo podstatné, co je nadstavbou a ne fundamentem. Tak napomáhá analýza paradigmat tváří v tvář náboženskému chaosu dnešní globalizace k větší globální orientaci, která je důležitá především pro tvorbu nových mezinárodních vztahů, ale i vztahů mezi Západem a islámem a v neposlední řadě i vztahů mezi třemi abrahamovskými náboženstvími – židovstvím, křesťanstvím a islámem. Opce jsou jasné a zřetelné: anebo dojde ke stupňující rivalitě náboženství, explozivnímu nárazu různých kultur, válek mezi národy, anebo dojde k dialogu kultur, ke klidu mezi náboženstvími jako předpoklad pokoje mezi národy! V předobrazu smrtelného nebezpečí celého lidstva neměli bychom raději místo budování nových hrází nenávisti, odplat a nepřátelství odnášet kámen za kamenem ze zdi předsudků a používat je ke stavbě mostů dialogů, mostů k islámu?

P.S.

Ve dnech 5.11.2009 – 9.11.2009 se konalo v Madridu za účasti 90 účastníků kapucínů z celého světa setkání s předními novináři renomovaných mezinárodních médií o sekularismu v církvi a prognózách vývoje katolicismu v budoucnosti. Referující se shodli na tom, že katolická církev je rozdělená na dva tábory: tzv. Talibanské (konzervativně-fundamentální) křídlo a křídlo otevřených názorů a ochoty o dialog nejen s jinými náboženstvími, ale i se “světem” a hlavně uvnitř katolické církve. Tento kongres nepřímo potvrdil názory Prof. Hanse Künga, které ve své řeči nastínil.

Překlad z němčiny

Peter Žaloudek, říjen 2009