Setkání

Nedávno jsem měla možnost prožít večerní modlitbu s dětmi, které byly na táboře na faře. O ten zážitek se s vámi musím podělit.

Seděli jsme venku, všude byla tma, jen uprostřed stolu byla rozžatá svíce. Děvčata jedna po druhé vyslovila díky, poté prosbu a na závěr se svíce poslala dokola. Každý si ji mohl nechat u sebe pro osobní modlitbu.

Jelikož svíčka začala putovat od opačného konce a bylo už docela pozdě, začala jsem být netrpělivá. Kdybych ji tak mohla popohnat a nemusela čekat tak dlouho. Měla jsem pocit, že se čas strašně vleče a začala jsem se skoro až nudit. Rozhlížela jsem se dokola a nedokázala jsem se soustředit.

Vtom jsem si všimla, že se svíce blíží ke mně. Tma začala být pohlcována světlem a bylo ho čím dál více. Najednou to nebylo tak dlouhé, těšila jsem se. S přicházejícím světlem mě naplňovala radost. Konečně se dostalo i na mě. A aby té radosti nebylo málo, plamen svíce se začal naklánět ke mně, jako by mě chtěl pohladit.

Viděla jsem v tom nádhernou symboliku.

Ve chvíli, kdy se nám Ježíš ztrácí, pohlcuje nás tma, strach, samota, je nám zima. Stačí však jen otevřít srdce, nastavit ruku a nechat se vést. Čím blíž budeme, tím větší světlo a teplo nám bude. Docela jednoduché – přímá úměra!