Cyrilometodějská výročí

Ačkoli se nám to nezdá, pomalu ale jistě se blíží významné cyrilometodějské výročí. Za dva roky touto dobou budeme stát na prahu oslav, které slibují být velkou vzpruhou pro křesťanskou víru v naší zemi. Jak to můžeme vědět? Vždyť jistého není nic. Ano, není. Ale přísliby z minulosti a nasazení církve v současnosti jsou skutečně slibné.

S cyrilometodějskými oslavami mají naše země mnohou zkušenost. Dnes nám silný cyrilometodějský kult připadá odvěký, tisíciletý. Zdá se, jako by přinejmenším k Moravě patřil odjakživa.

Úcta k oběma slovanským věrozvěstům ale procházela mnoha vlnami, tím spíš je životaschopná, když dokázala po dlouhých dobách útlumu opakovaně znovu rozkvést. Po středověkém kolísání a útlumu 16. století dochází od 17. století postupně k obnově úcty.

Prozatím největší rozmach nastává v druhé polovině 19. století a je symbolizován třemi velkými výročími, třemi velkými oslavami – v roce 1863, 1869 a 1885: tisíc let od příchodu misie, tisíc let od smrti sv. Cyrila a tisíc let od smrti sv. Metoděje. Všechny tři se vedle náboženských staly velkými oslavami národními a všeslovanskými, kdy historikové na jejich příkladu dokládají, jak rychle se vyvíjelo české národní uvědomění Moravanů. Vrchol představovaly velkolepé oslavy v roce 1885, které dokládaly velké sebevědomí česky hovořících katolíků Moravy a Čech.

Z Velehradu se stalo na několik desítek let ústřední místo úsilí o křesťanskou jednotu – dobově řečeno snahy o unii mezi křesťanským Západem a Východem. Nelze nezmínit jednu z čelných postav tohoto snažení a obnovené úcty k oběma Soluňanům - pozdějšího velkého olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Tato idea silně rezonovala ještě v době druhého vatikánského koncilu v postavě tehdejšího biskupa, pozdějšího kardinála Františka Tomáška. Ten právě s odkazem na velehradskou unionistickou tradici vystoupil na druhém jednání koncilu s příspěvkem o spolupráci pravoslaví a katolické církve, za což byl pravoslavnými jako třetí v Evropě odměněn výroční medailí.

Od oněch velkých oslav 19. století, jichž se účastnily statisíce poutníků a které se nekonaly pouze na Velehradě, ale po celé Moravě, se jejich svátek slaví začátkem července, a ne v březnu, jako původně. Teprve od té doby je cyrilometodějský svátek rozšířen na celou církev. A teprve od tehdy také vroucně zpíváme nádherné písně „Ejhle, oltář“ a „Bože, cos ráčil“, od té doby prosíme o zachování „dědictví otců“, věříme, že „Maria za nás prosit neustane“ a slibujeme, že „víře vždy věrní budou Moravané“.

Prozatím poslední velká slavnost spojená s cyrilometodějským kultem proběhla v roce 1985, v jubilejním roce sv. Metoděje, 1100 let od jeho úmrtí. Stala se jedním z nejvýraznějších mezníků v životě katolické církve v komunistickém Československu. Ačkoli se státní orgány snažily již při přípravách pouti maximálním způsobem omezit její rozsah, přesto jí nezabránily. A přitom se komunistická státní moc činila. Zakázala účast zahraničních biskupů. Nepovolila plánovanou účast papeže Jana Pavla II. Pokusila se prezentovat pouť jako mírovou slavnost, jako připomínku soluňských bratří nikoli jako věrozvěstů, ale pouze zakladatelů slovanské kultury. Z prostředí slovenské církve vzešel nápad, aby se pouť neodbyla tak, jak to v oněch letech bylo v českých zemích obvyklé – pouhou návštěvou bohoslužby, ale aby měla i předchozí program, celonoční adoraci a následný vrchol slavnostní bohoslužby.

Údaje o počtu poutníků se liší – státní správa udávala 100.000, odhady církve hovořily o 150–200 000. Až šedesát procent účastníků tvořili lidé mladší 25 let, což bylo v té době nepředstavitelné; velká část z nich ovšem přišla ze Slovenska. V každém případě šlo o největší protirežimní shromáždění až do listopadových událostí roku 1989. Věřící vypískali předsedu ONV Uherské Hradiště, stejně jako ministra kultury. Komunistická moc byla zaskočena – jak statisícovými zástupy převážně mladých věřících, úctou projevovanou papeži a kardinálu Tomáškovi, tak opakovaně skandovanými hesly typu: „Papež do Prahy“, „Náboženskou svobodu“ apod. Kardinál Tomášek byl nadšen, když prohlásil: „To není skutečnost, to je sen.“ Přesně opačně tomu bylo u církevních kolaborantů – olomoucký generální vikář Vymětal spolu s olomouckým administrátorem Vranou se měli vyjádřit na adresu Slováků: „To jste se zase vycajchnovali.“ V každém případě byl Velehrad předělem, předzvěstí nové doby.

A teď před námi stojí výzva oslav 1150. výročí příchodu moravských apoštolů. Naši biskupové tuto výzvu, zdá se, přijali. Již probíhá tříletá duchovní příprava, která má zajímavou podobu a je o ni zájem. Je zformována velká přípravná komise, v níž vedle lidí církve a historiků zasedají představitelé vrcholných státních orgánů. Snad dokonce na bleskovou návštěvu zavítá i papež, a aby toho nebylo málo, pozvání přijal také konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I.

Našlápnuto je dobře. Snad se nezopakuje nedávný propadák s rokem sv. Václava, který minul téměř bez zájmu nejen širší veřejnosti, ale i věřících. Působí to, že by se v roce 2013 mohlo skutečně jednat o velkolepé oslavy církve, státu a celé společnosti. Stát má o oslavy velký zájem. Nechtěně tak ukazuje, že chce-li se ve své minulosti odkazovat k něčemu, co bude mít celospolečenský dopad a zájem, nepůjde to bez vazby na křesťanství. Že jen to dodává společenský tmel, smysl a důstojnost.

Církve stojí před velkou výzvou – měly by se i dnes inspirovat dvěma soluňskými bratřími. Ti zcela převrátili svůj tehdejší život. Odešli k pohanům ve vzdálené, neznámé zemi, kteří žili ve všech představitelných hříších, a hlásali jim evangelium. Ne svým jazykem, ne svou učeností, tak jak by velela a dodnes velí pohodlnost. Hlásali Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého jazykem, jemuž místní rozuměli. A přitom, vlastně jako vedlejší produkt, vznikla slovanská písemná kultura. Podaří se nám to vše zopakovat tisíc sto padesát let po nich?

Stanislav Balík, převzato z www.radiovaticana.cz, 3. 7. 2011
Autor je docentem na FSS MU Brno, kde působí jako vedoucí katedry politologie.
Přispívá do novin a časopisů, často publikuje v Lidových novinách.