Negativní svět

U příležitosti nedožitých stých narozenin britského spisovatele Williama Goldinga, který obdržel v roce 1983 Nobelovu cenu za literaturu, vysílal rakouský rozhlas v září letošního roku obsáhlé pásmo o jeho životě a díle. Některé myšlenky autora relace, jímž je Michael Krassnitzer, mne zaujaly natolik, že jsem si dělal poznámky, které mě inspirovaly k napsání tohoto textu.

Za nejznámější Goldingovo dílo je považována kniha Pán much. Přívlastek „autor-pesimista“ získal zřejmě po svých zkušenostech za II. světové války. Známou se stala jeho věta: “Člověk produkuje zlo tak jako produkují včely med.” A také tato: “Když spadne z lidí nátěr civilizace, vrátí se lidstvo k barbarství.“  Při přebírání Nobelovy ceny v roce 1983 však označil člověka za korunu tvorstva.  „Je ale pravda, že pesimismus je v životě mnohem zjevnější. Když stáčíte modré a červené nitě v klubko, bude převládat červená barva,“ řekl při jiné příležitosti. Zlo bije do očí mnohem silněji než dobro, protože v nás vyvolává nepředstavitelně silnou fascinaci. Avšak není tomu tak proto, že my sami jsme zlí. Člověk je často přitahován právě tím, čemu odporuje. Kdybychom byli opravdu zlí až do morku kostí, nebyl by to sám o sobě důvod nechat se fascinovat dobrem?

Přestože mnozí považují Goldingovy knihy za díla plná pesimismu, je ve všech jeho třinácti románech, včetně Pána much, patrná dávka spirituality. Sám Golding kdysi řekl, že „příběh bez duchovní hloubky je bezcenný a nestojí za to, aby o něm někdo cokoliv psal“.

V knize Pán much uvázne po letecké katastrofě skupina šesti- až dvanáctiletých chlapců na ostrově. Zvolí si vůdce, určují si zákony. Nechci zde vyprávět obsah knihy, ale jen krátce poukázat na fenomén, který by mohl souviset i se situací v dnešním světě. Tato skupina chlapců se snaží vytvořit civilizovaný společenský systém, jejich pokus však ztroskotá. Jeden mocí posedlý kluk prohlásí sám sebe za vůdce a nastolí barbarskou diktaturu. Ti z hochů, kteří vsadili na rozum a demokracii, jsou krutě pronásledováni a dokonce zavražděni. Člověk je od přírody špatný a všechny jeho snahy po potlačení zla v sobě samém jsou odsouzeny k neúspěchu – činí si úsudek mnoho čtenářů. V knize je ale také popsána postava spasitele.  Chlapec jménem Simon nachází uklidňující pravdu o zdánlivém netvoru, který dětem nahání hrůzu. Než ale stihne tuto radostnou zvěst sdělit ostatním, je zavražděn. Tento příběh je nám všem tak trochu známý, ne? Touto kristologickou metaforou jako by chtěl Golding vzkázat, že vždy a v každé i té nejsmutnější a nejtěžší situaci existuje naděje. Ta naděje, o které již řecký filozof Theognis z Megary kdysi napsal: „Naděje přebývá u lidí jako jediné potěšující božství.“ Nepochybuji o tom, že Golding, který působil mnoho let jako učitel a znalec antické řecké literatury, tento citát znal.

William Golding jako autor románů byl však úplně někdo jiný než William Golding člověk. Jeho knihy jsou skvostným příkladem bohatosti jazyka a právem jim patří světový obdiv a ocenění – vzdor času neztratily nic na své kráse a poselství. Jako člověk však byl plachý, náladový a podivínský, plný pochybností a nejistot, jestli to, co píše, má smysl. A to i v době, kdy už byl slavným spisovatelem. Pamětníci vzpomínají, jak mu bylo těžko, když jako obyčejný vesnický učitel posílal rukopis své později tak slavné knihy Pán much od jednoho nakladatelství k druhému, a žádné z nich nemělo zájem jej vytisknout.  Anebo jak si při třídních schůzkách s rodiči svých žáků oblékal vojenskou uniformu z II. světové války, aby tak kompenzoval svou nejistotu až bojácnost vůči rodičům. Také jeho neupravená brada a celkový zevnějšek byly prý jakýmsi ochranným štítem proti okolí. Měl by někdo takový šanci dnes? Asi těžko. Samochvála a ohánění ostrými lokty hlava nehlava ve všech odvětvích dnešní společnosti, v politice, v podnikatelské sféře, v umění a tedy i v literární branži jsou víc než zřetelné.

Kromě literární tvorby je ještě něco, co mě na Goldingovi fascinuje: Jeho nutkání nespokojit se s tím, co říká většina, s převládajícím míněním  jak všeobecně, tak i v církevním životě, a nebát se čelit většině nepříjemnými otázkami. Žijeme dnes ve společnosti, která se chlubí individualismem a svobodou mínění. Ale běda, kdybychom vymysleli falešné myšlenky nebo teorie! Myslím, že kdyby byl Golding ještě naživu, narazil by na samou hranici klatby. „Spisovatel musí zůstat neoblomný vůči všeobecnému mínění – ať již politicky, nábožensky nebo morálně,“ řekl kdysi. „V momentě, kdy spisovatel přijme převládající, samozřejmé názory za své, přestává mít pro společnost význam.“ Golding se nikdy netajil svou vírou v Boha. Tvrdohlavé lpění na bigotní víře  ale považoval v této souvislosti za neúnosné jařmo. „Věřit v Boha neznamená, že jsem automaticky lepším člověkem,“ řekl.

Tyto myšlenky – i jiné, které jsem zde nezachytil – ke mně přišly jako světlo shůry v době, kdy i mě, jak se mi zdá, již téměř drtí nadměrný pesimismus. Z toho, co se děje ve světě, co se děje v církvi a co i já sám prožívám v nejbližším okolí a práci. Ekonomická a ekologická krize ve světě zanechává každý den větší, bolestivější rány: globalizované hospodářství se stále více oddaluje od daných reálií a skutečného výkonu. Peníze se staly absolutní hodnotou; představa, že ekonomika by měla sloužit životu a potřebám lidí, přestala existovat. Zdravý rozum selhává, kde jen může, a člověk, namísto toho aby začal žít skromněji a jednodušeji, vymýšlí nové a nové možnosti výroby energie i za cenu ztráty přirozenosti – na výrobu bionafty a bioplynu se začínají ve velkém pěstovat miliony hektarů rýže, obilí, kukuřice, řepky olejky. Podle statistik končí v ekonomicky vyspělých zemích až 55 procent potravin na haldách odpadků, zatímco miliony lidí na jiných kontinentech trpí a umírají hladem. Zásahy do přírody již mají své konsekvence, lidstvu hrozí vymření jen v důsledku klimatických změn. Optimistické prognózy hovoří o všeobecném nárůstu teploty na Zemi o dva stupně, pesimistické až o šesti stupních. Bez ohledu na to, jestli se splní prognóza optimistů, či pesimistů, je dnes již jasné, že to bude mít na některé oblasti katastrofický dopad.

Církev je zmítána jedním skandálem za druhým, a to přímo z řad hierarchie a kleriků. Lidé – věřící i nevěřící –, hledající alespoň v církvi útočiště, jsou zklamaní a stále silněji volají po návratu k pramenům, po návratu k tomu, jak žil, co hlásal Kristus, jak žila po celá staletí prvotní církev. Nechtějí nic víc a nic míň, než jen věrnost Kristovu Evangeliu. Ale hierarchie všechny snahy o reformu blokuje, tutlá a neřeší nepravosti, a když se někdo z církevních řad pokusí o konstruktivní kritiku, jeho hlas je intrikami a dosud fungujícími mechanismy středověké cenzury umlčen.

Na pracovištích (i na tom mém) – alespoň zde v Rakousku, kde žiji – převládá strach, že lidé přijdou o práci. Politici však mluví jen o tom, že je třeba neustále dělat vše pro to, aby hospodářství bylo ještě výkonnější. Ale do jaké míry má výkonnost stoupat? Cožpak zde neexistuje nějaká hranice, vrchol, odkud již není možné jít dál? Zaměstnanci jsou ochotni strpět nižší výdělky, jen aby se nemuselo propouštět.  Kdo je nemocný či nestačí tempu, je “kripl”, jehož je třeba se zbavit. Leistungsgesellschaft – společnost založená na výkonu – to je výraz, kteří běží světem. Co na tom, že lékaři stále více varují před nárůstem stresových faktorů, psychických problémů, depresí, které jsou v přímé souvislosti s tímto do nepříčetnosti vybičovaným procesem. Když se to někomu nelíbí, ať jde, nebo bude jednoduše propuštěn. Bankéři a různí spekulanti na finančních trzích měli a stále ještě mají svá privilegia a výhody, navzdory krachům a špatně investovaným penězům si mezi sebou rozdělují dividendy a žijí si ve svém světě, jako by se vůbec nic nedělo. Až velmi dobře rozumím všem demonstracím po světě a schvaluji je – demonstracím, které začali organizovat mladí lidé, protože se už nemohou dívat na to, kam je vedou neschopní a zkorumpovaní politici a neschopní, zkorumpovaní a arogantní bankéři, myslící jen na svůj prospěch.

Kamkoliv se kolem sebe podívám, všude samý pesimismus a egoismus, jako by se všechno to dobro z naší planety někam odstěhovalo. Zdá se mi, jako by se úplně vytratily ty sice sporadické, ale přece jen ještě donedávna existující projevy altruismu či křesťanského optimismu a lásky. Někdo by možná řekl: ano, to je to, co viděl a o čem kdysi psal William Golding – pesimismus, protože člověk je ve své podstatě zlý.

V pátek 14. října jsem pak poslouchal v rakouském rozhlase rozhovor s Christiane  Nöstlinger, známou autorkou knih pro děti a mládež, který byl vysílán u příležitosti jejích 75. narozenin. Její optimisticky laděné knihy se vždy dobře prodávaly, a o to více mě překvapil pesimistický podtón jejích slov:  „Jsem smutná z dnešní mládeže. Je to mládež bez ideálů, bez smyslu života, jen počítač a zábava.“ Klidně si s její řečí polemizujte a vysvětlujte si ji, jak chcete. Kdybych tuto autorku optimistických textů, tohoto člověka, který celý život něco tvořil a vymýšlel, neznal, také bych si možná řekl: Je příliš pesimistická, když běduje, v jakémže podivném světě to žije...

Kdo si dá tu námahu a čte knihy Williama Goldinga anebo alespoň komentáře k nim, ví, že i v té nejpesimističtější z nich se vždy vyskytuje něco optimistického. V knize Fire down below je to postava anděla, ve Ztroskotání Christophera Martina námořník, který se dohaduje s Bohem. Protagonista knihy Věž se cítí být povolaný k tomu, aby vybudoval své víře bláznivý pomník. V knize Pán much je to kristovská figura spasitele...

A tak mě pořad o tomto autorovi inspiroval nejen k tomu, abych si od něho znova něco přečetl, ale zároveň mi připomněl to, co občas slýchám od lidí, kteří jsou mi blízcí, přestože je katolická církev zavrhla: Hledat oporu v Kristu – jak říká můj přítel Richard Picker, suspendovaný ženatý kněz, nebo Němec Eugen Drewermann, můj nejoblíbenější autor, který kvůli šikaně ze strany hierarchie a kléru vystoupil z církve. Připomínám si i myšlenky mnoha současných myslitelů, filozofů a teologů, kteří se shodují v jednom: v dobách krize hledat pomoc v zaběhnutých a staletími osvědčených institucích.

Kéž myšlenky Williama Goldinga povzbudí i vás, tak jako povzbudily mne.

Peter Žaloudek, říjen 2011, Wien