Oskar a Růžová paní

Ve středu 9.11.2011 se několik našich farníků zúčastnilo avízovaného divadelního představení „Oskar a Růžová paní“.

Herci Klicperova divadla v Hradci Králové Jan Sklenář a Martina Eliášová představili příběh francouzského dramatika Erica Emmanuela Schmitta pojednávající o hlubokém přátelství desetiletého Oskara a jeho ošetřovatelky babi Růži.

Divadelní hra byla velmi zajímavá a podnětná. Není divu. Vždyť příběh „Oskar a Růžová paní“ o umění žít i umírat je skutečně slavný (i když ne moc známý u nás). Autor za něj získal několik literárních cen. Tím nejcennějším bylo pro Schmitta neoficiální ocenění jeho čtenářů. Ti v roce 2004 v literárním magazínu Lire v anketě o knihách, které „změnily jejich život“, zařadily Oskara a Růžovou paní vedle Bible, Tří mušketýrů a Malého prince.

Režisér Ivan Balada o inscenaci

„... Stvořitel stvořil svět, jak známe z pohádkově krásné Genesis, za šest dní, když odečteme den sedmý, kdy odpočinul, z člověčího pohledu však k tomu bylo zapotřebí miliony let. Podobný princip zvolil autor pohádkově nepohádkové novely o chlapci, který během posledních dvanácti dnů prožije celý dlouhověký život. Stejný princip se odráží i v jevištní verzi, kterou právě zhlédnete. Život je dlouhý a zároveň krátký a krátký a zároveň dlouhý, tak jak ho prožívá náš hrdina, jediný rozdíl u každého z nás je definován v dialogu mezi babi Růžou a Oskarem: „Všichni zemřeme, ty i já i tvoji rodiče. Ale já dřív,“ - říká Oskar. A překonat tuhle disproporci lidské existence, pomáhá jedině víra, jak to učí Oskara jeho moudré přítelkyně. Ale tahle hra o umírajícím chlapci (a je to především hra), není jen o křesťanské víře. Co když někdo nechce nebo nemůže nebo nedokáže být věřící? Pro toho je vírou naděje. Byl bych rád, kdyby diváci odcházeli z představení ne jen pobaveni a dojati, ale i s kousíčkem pocitu naděje v srdci, nebo v hlavě, jak se komu líbí.“

Desetiletý Oskar „má“ 70 let a píše Bohu

(úryvek z knihy)

Milý Bože,

dnes mi bylo od sedmdesáti do osmdesáti a hodně jsem přemýšlel. Použil jsem dárek, co mi dala babi Růženka k Vánocům. Ani nevím, jestli jsem Ti o něm vyprávěl. Je to květina ze Sahary, která prožije celý živo za jediný den. Jakmile semínko zalije, vypučí, pak vyraší stonek, listy, květ, semínka, kytka uvadne, uschne a šup, večer je s ní konec. Je to bezva dárek, dík, žes ho vymyslel. Dnes ráno kolem sedmý jsme semínko zalili s babi Růženkou a mými rodiči (nevím, jestli jsem Ti to už řekl, oni teď bydlí u Růženky, protože je to blíž) a sledoval jsem celý život rostliny. Dojalo mě to. Je to spíš drobná vyzáblá křehotinka, žádnej baobab, ale celou tu dřinu s klíčením, rašením a zráním zvládla statečně jako velká kytka, za jediný den a bez přestávky.

A s Peggy Blue jsme si hodně četli v Lékařském slovníku. To je teď její nejoblíbenější kniha. Vášnivě se zajímá o všemožné nemoci a uvažuje, jaké ještě bude moct dostat. Já jsem se díval na slova, která zajímají mě? „Život“, „Smrt“, “Víra“, „Bůh“. Možná mi nebudeš věřit, ale nejsou tam! Dá se to taky brát jako důkaz toho, že život, smrt, víra ani Ty nejsou nemoci. To je spíš dobrá zpráva. Ale stejně si myslím, že v tak seriózní knize by měly být odpovědi i na nejzávažnější otázky, nemáš pocit?

  • „Babi Růženko, připadá mi, že v Lékařském slovníku jsou jenom jednotlivosti  a podivnosti, potíže, jaké může mít možná někdo někdy. Ale nejsou tam věci, které se nás týkají všech: život, smrt, víra, Bůh.“
  • „To najdeš ve Filozofickém slovníku, Oskare. Ale i když ta slova najdeš, pravděpodobně tě zklamou. Nabídnou ti ke každému pojmu několik velmi různých odpovědí.“
  •  „ Jak je to možné?“
  • „Nejzajímavější otázky vždycky zůstanou otázkami. Obsahují tajemství. Ke každé odpovědi bychom měli přidat ,možná´. Definitivní odpověď dostaneš jenom na nezajímavou otázku.“
  • „Chcete říct, že pojem ,život´ nemá řešení?“
  • „Chci říct, že v pojmu ,život´ najdeš řešení několik, tudíž žádné řešení.“
  • „To já si myslím už dávno, babi Růženko, že život žádný řešení nemá, prostě se musí prožít.“

Přišel se na nás podívat doktor Düsseldorf. Pořád se tváří jako zpráskaný pes, a když k tomu připočtete husté černé obočí, vypadá náramně.

  • „Pane doktore, češete si obočí?“ zeptal jsem se ho.
  • Překvapeně se rozhlédl, jako kdyby se chtěl zeptat mých rodičů a babi Růženky, jestli dobře slyšel. Nakonec zastřeným hlasem odpověděl, že ano.
  • „Netvařte se pořád tak zpráskaně, pane doktore Düsseldorfe. Něco vám řeknu, ale fakt upřímně: já jsem vždycky vzorně bral předepsané léky a vy jste zase bezchybně udělal všechno, co se proti té mojí nemoci udělat dalo. Tak se přestaňte tvářit, jako kdyby to byla vaše vina. Není vaše chyba, že musíte lidem oznamovat špatné zprávy, zahrnovat je všemi těmi latinskými názvy nemocí a ještě jim říkat, že uzdravení není možné. Uvolněte se. Trochu víc pohody. Nejste Bůh Otec. Přírodě neporučíte. Jenom ji někdy můžete opravit. Buďte víc v pohodě, pane doktore, jste pořád pod tlakem, berete to moc vážně, jestli to takhle půjde dál, dlouho nevydržíte. Podívejte se na sebe, jak vypadáte.“
  • Doktor Düsseldorf při mém proslovu neměl ani čas zavřít pusu. Jako kdyby v ní měl vajíčko natvrdo. Pak se usmál opravdovým úsměvem a dal mi pusu na tvář.
  • „Máš pravdu, Oskare. Děkuju, že jsi mi to řekl.“
  • „Není zač, pane doktore. Jsme vám k službám. Přijďte zas.“

To je pro dnešek všechno, Bože. Ale na Tvou návštěvu čekám pořád! Přijď. Neváhej. Přijď, i když se tady teď u mě dveře netrhnou. Udělalo by mi to radost.

Na shledanou zítra, pusu,

Oskar

Autor knihy

Eric-Emmanuel Schmitt, v současnosti asi nejúspěšnější francouzský dramatik se narodil v roce 1960 na předměstí Lyonu v ateistické rodině. Původně se chtěl věnovat hudbě, rozhodl se však pro psaní. Vystudoval filozofii a po mystickém zážitku v alžírské poušti, kdy pocítil, že je „zaplaven vírou“ se rozhodl napsat cyklus novel „O neviditelném“, zabývajících se koexistencí různých světových kultur a náboženství (Oskar a růžová paní - křesťanství, Noemovo dítě – židovství, Otec Ibrahim a květy koránu – islám, Miralepa – buddhismus). Jeho hry – např. Noc ve Valognes, Návštěvník, Libertain mají úspěch po celém světě a získaly několik prestižních francouzských cen „Moliérů“. Kromě psaní pro divadlo se věnuje také románové tvorbě – Evangelium podle Piláta, Sekta Egoistů… Žije v Belgii.