Ohlédnutí za farním zájezdem do Ostřihomi

Mozaika postřehů a vzpomínek pro účastníky i pro ty, co zůstali doma

V rámci letošního farního zájezdu jsme se v sobotu 4. června vydali na východ. Cílem bylo zhruba 300 km vzdálené maďarské město Esztergom (česky Ostřihom) ležící na pravém břehu Dunaje v místech, kde tato řeka opouští svůj dosavadní převážně východní směr a téměř v pravém úhlu se ve dvou navazujících velkých obloucích obrací k jihu. Pro úplnost nutno dodat, že Dunaj už od Bratislavy tvoří přirozenou hranici mezi Maďarskem a Slovenskem, na protilehlém břehu se zde rozkládá slovenské město Štúrovo.

Vzhledem ke značné vzdálenosti cílového města zájezdový autobus z Veverských Knínic vyjížděl už ve ¾ na čtyři a po nalodění poutníků v Říčanech a Ostrovačicích zamířil po dálnici k Bratislavě. Poutníci byli většinou pohodlně uvelebeni v měkkých sedačkách a v první fázi cesty spokojeně pospávali. Jejich spánek brzy přerušil otec Ludvík a zahájil ranní modlitby s prosbou o šťastný a bezpečný průběh zájezdu.

Okolní krajinu a města, kterými jsme projížděli, zejména jejich historii, nevtíravým a zasvěceným způsobem popisovala průvodkyně brněnské CK, její ředitelka J. Hladká. Ani jsme se nenadáli a před půl desátou jsme mohli z autobusu vystoupit na parkovišti na hradním návrší Ostřihomi přímo pod tamější bazilikou. Ta se samozřejmě stala prvním objektem našeho zájmu.

Velkolepá bazilika sv. Štěpána je postavena v klasicistním slohu a je největší církevní stavbou v Maďarsku. Je vysoká 100 m, zájemci mohou vystoupit až do ochozů hlavní kopule, což mnozí z účastníků zájezdu udělali. Impozantnost stavby podtrhuje její průčelí, které je osazeno řadou mohutných sloupů v antickém stylu. Interiér je vedle rozsáhlé hlavní lodi členěn do několika kaplí a uchovává sbírku nejcennějších církevních klenotů.

V kryptě pod bazilikou jsou uloženy sarkofágy ostřihomských arcibiskupů, relikvie dalších významných církevních hodnostářů a pamětní desky maďarských velikánů. Vzhledem k tomu, že území dnešního Slovenska ve své valné části patřilo tehdy k Uhrám, nepřekvapí, že se zde návštěvník setkává s typicky slovenskými jmény. Např. jedním z arcibiskupů, který se zasloužil o postavení baziliky, byl Janos Csernoch, Slovák ze Skalice.

Čestné místo v centrální části krypty zaujímá hrobka kardinála Józsefa Mindszentyho. O jeho osudech a životních postojích se dají najít podrobnosti v nejrůznějších publikacích, také na wikipedii, z níž přinášíme nejdůležitější informace k této osobnosti (některé jsou vzaty i z článku Josefa Beníčka na webu ChristNet).

József kardinál Mindszenty (1892 – 1975) byl maďarský katolický duchovní, arcibiskup ostřihomský a primas Maďarska v letech 1945 – 1973. Byl politickým vězněm nacismu a komunismu, v letech komunistického režimu se stal symbolem maďarského odporu vůči komunistickému zřízení.

Pro svůj boj za obranu náboženských svobod se stal od roku 1947 terčem rozsáhlé propagandistické kampaně, v níž byl označen za „hlavu klerikální reakce“ a v prosinci 1948 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotnímu vězení.

Z vězení byl propuštěn teprve 30. října 1956 během maďarského povstání (důstojník, který jej z internace přivezl do Budapešti, byl později za Kádárova režimu popraven). Ve známém rozhlasovém projevu vyzval k odporu proti komunistickému režimu. Po porážce povstání se kardinál uchýlil na americké velvyslanectví v Budapešti, kde nuceně strávil v politickém azylu následujících 15 let. Teprve v roce 1971 mu bylo umožněno vycestovat do zahraničí.

Nejprve odjel do Vídně a odtud odletěl do Říma. Tam u brány sv. Jana došlo k historickému objetí se Svatým otcem. Pavel VI. tenkrát sundal svůj pektorál, pověsil ho na krk Mindszentymu a uvedl ho do svého paláce.

Kardinál tehdy na prosbu papeže Pavla VI. rezignoval na úřad ostřihomského arcibiskupa. Tím umožnil Vatikánu, aby s maďarskou komunistickou vládou v duchu tehdejší vatikánské východní politiky uzavřel kompromisní dohodu o znovuobsazení tohoto úřadu.

Kardinál Mindszenty zemřel v roce 1975 v exilu v Rakousku a pohřben byl v maďarské kapli v klášteře Mariazell. V roce 1991 bylo jeho tělo přeneseno do katedrály v Ostřihomi a slavnostně tam uloženo.

U příležitosti 100. výročí narození kardinála Mindszentyho navštívil jeho hrob Jan Pavel II. a jeho život označil za „vzácné svědectví věrnosti Kristu, církvi a lásky k vlasti. Jeho jméno a jeho památka zůstanou navždy požehnáním“.

Po skončení prohlídky baziliky paní průvodkyně domluvila se správou chrámu konání bohoslužby pro naši skupinu. Přesně ve 12.00 hodin otec Ludvík přistoupil k hlavnímu oltáři baziliky a zahájil mši sv. Účastníci zájezdu ji prožívali na čestném místě v chórových lavicích umístěných v rozsáhlém presbyteriu.

Během další části prohlídky, která pokračovala na venkovním prostranství, jsme se od paní Hladké a od její místní mladé kolegyně (Slovenky ze Štúrova) dověděli a uvědomili řadu dalších zajímavostí i nečekaných souvislostí:

* Ostřihom v současné době je malé asi třicetitisícové městečko. V maďarských dějinách však sehrálo důležitou roli. V prvním období existence Uherského království (mezi 10. a 14. stoletím) bylo jeho hlavním městem. V té době se stalo sídlem arcibiskupa, který byl a dodnes je hlavním představitelem (primasem) maďarské katolické církve.

* Za zakladatele uherského státu je považován sv. Štěpán Uherský (maďarsky István) z rodu Arpádovců (narozen 968 či 969). Po smrti svého otce v roce 997 se stal knížetem, o tři roky později mu papež udělil královskou hodnost. O Vánocích v roce 1000 se nechal právě v Ostřihomi korunovat se souhlasem císaře korunou, kterou mu údajně poslal sám papež.

Jeho původní pohanské jméno bylo Vajk, podle legendy byl pokřtěn v roce 994 svatým Vojtěchem (českým biskupem z rodu Slavníkovců - snad proto bylo jméno Béla, maďarská obdoba českého Vojtěch, tak oblíbené, mezi jeho nositeli byla i řada uherských králů). Jméno Štěpán přijal na památku křesťanského prvomučedníka.

Během vlády se mu podařilo sjednotit uherské kmeny, zavést župní zřízení, a přivést do té doby kočovný a poměrně divoký národ k usedlému životu. Podporoval zakládání klášterů a dalších církevních institucí, čímž se zasloužil o rozšíření křesťanství v Uhrách. Zemřel v roce 1038 ve věku sedmdesáti let. Maďaři jej začali brzy uctívat jako svatého a svého národního patrona. V roce 1083 byl církví oficiálně prohlášen za svatého. Obelisk připomínající korunovaci sv. Štěpána jsme mohli vidět na ostrohu, jímž hradní návrší končí.

* Na návrší nad městečkem stával hrad prvních uherských panovníků. Jeho zrekonstruovaná podoba se nabízí zájemcům k návštěvě. K předním budovatelům hradu patřil další z významných uherských králů Béla III., který zde dal postavit královský palác. Béla III. vládl Uhrám v letech 1172 – 1196. Položil základy státní správy, v jeho době např. začalo užívání dvojitého kříže, jenž zůstal v maďarském státním znaku dodnes. Vymanil zemi z byzantského vlivu a podmanil si Chorvatsko a Dalmácii. Ze dvou manželství měl sedm dětí.

* Jednou z dcer Bély III. byla princezna Konstancie, která se narodila kolem roku 1181 pravděpodobně na ostřihomském hradě. Popustíme-li uzdu historizující fantazii, můžeme počítat s tím, že tam vyrůstala. Chodili jsme tedy asi po místech, kde si hrávala a se svými vrstevníky pobíhala (i když to mohlo být i jinak – královští rodiče ji třeba mohli dát na vychování na některý spřátelený dvůr nebo do kláštera, jak to tehdy bývalo v těchto kruzích zvykem).

V roce 1198 si ji do Prahy jako svou druhou manželku odvezl český král Přemysl Otakar I. Počátek jejich společného života procházel řadou peripetií, protože Přemyslův rozvod s první manželkou nebyl dlouho církevně ani politicky uznán. Teprve v roce 1206 byl jeho sňatek s Konstancií definitivně potvrzen. Ta se mu odvděčila tím, že mu povila devět dětí. Mezi nimi následníka českého trůnu krále Václava I., moravského markraběte Přemysla a sv. Anežku. (Ta se stala zakladatelkou Řádu křížovníků s červenou hvězdou, zakladatelkou a první abatyší kláštera klarisek v Praze. 12. listopadu 1989 byla v Římě svatořečena. Její 800. výročí narození si letos česká církev a společnost připomíná.)

* Po manželově smrti v roce 1230 získává Konstancie jako vdovské věno několik měst na Moravě - Břeclav, Hodonín, Bzenec, Přibyslavice, Moravské Budějovice. Není proto divu, že sem častěji zajíždí, také za synem Přemyslem do Brna. Brzy potom zakládá v této oblasti nedaleko Tišnova (tehdy Tišňovice) ženský cisterciácký klášter Porta coeli. Některé ze svých statků dává klášteru darem. Zápis o tom obsahuje listina vydaná jejím synem markrabětem Přemyslem ve Znojmě 31. 10. 1234, v níž jsou potvrzena i další práva a výsady, kterých mohl klášter užívat. Jak známo, mezi darovanými statky jsou písemně poprvé pod jménem Knenich uvedeny i Veverské Knínice. A tak zásluhou královny Konstancie, která jako mladičká princezna přišla do Čech až z Ostřihomi, se naše obec vynořila z hlubin historického neznáma.

* Na návrší v blízkosti ostřihomského hradu se v oněch dávných dobách nacházel malý kostelík, kde se asi odehrávala Štěpánova korunovace, možná už i jeho křest. Na jeho místě je nyní park a v něm je kostelík připomenut pamětní deskou. V období rozmachu uherských vlasteneckých tužeb ve 20. letech 19. století byla, na tomto pro Maďary posvátném místě, zahájena stavba monumentální baziliky. V rovinatém kraji podél Dunaje je vidět opravdu z daleka, o čemž jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči při jízdě autobusem.

* Z ostřihomského návrší jsme se pak těšili pohledem na nádherné okolí baziliky, především na Dunaj a „naše = slovenské“ kraje na sever od něho. Dunaj je zde krásný a modrý, stejně jako ve Vídni, navíc daleko mohutnější. Při své pouti od Vídně k Ostřihomi Dunaj už přijal vody Moravy (u Bratislavy), Váhu (Komárno), Hronu (právě u Ostřihomi). Po Volze je to druhá nejdelší řeka Evropy (2.857 km). Vzniká soutokem dvou menších řek Breg a Brigach ve Schwarzwaldu v Německu, protéká několika státy. Ústí do Černého moře velkou močálovitou deltou, jejíž území je z valné části chráněno UNESCO.

* Ostřihom a Štúrovo byly v době rakousko-uherské monarchie propojeny silničním mostem s názvem most Mária Valéria. Most byl postaven v roce 1895, při ústupu německých vojsk na konci války v roce 1944 byl však zničen. Přes padesát let zde bylo spojení obou měst a tedy i zemí zabezpečováno pouze trajektem. Nový most stejného jména byl postaven v roce 2001 z prostředků EU. Dobře nám posloužil při cestě tam i zpět.

* Asi 15 km na jih od Ostřihomi leží malé starobylé městečko Visegrád (dnes necelé 2000 obyvatel). Také ono se může pochlubit tím, že kdysi dávno skoro 100 roků bylo (po Ostřihomi) hlavním městem Uher. Svůj dvůr tam přesídlil král Karel Robert z rodu Anjouovců. Pro ten účel tam postavil královský palác, později ještě zvelebený králem Matyášem Korvínem (zeť Jiřího z Poděbrad, s nímž přes uvedený příbuzenský vztah sváděl mnohé bitvy o území a politický vliv). Město později dobyli a zcela rozvrátili Turci, z paláce nezbylo nic, částečně zachován a později opraven zůstal pouze Horní hrad.

Wikipedie připomíná, že se ve Visegrádu nadvakrát v roce 1335 a 1339 sešli uherský král Karel Robert, polský král Kazimír a český král Jan Lucemburský a dohodli se na vzájemné spolupráci. Po mnoha staletích je v roce 1991 napodobili maďarský, polský a československý prezident, aby společně jako tzv. visegrádská trojka koordinovali vstup svých zemí do EU. (Po rozdělení Československa se „trojka“ přetransformovala ve „čtyřku“).

* Naproti Visegrádu na druhém břehu řeky leží město Nagymaros. V této oblasti měla stát na Dunaji přehrada, která ve dvojici s přehradou v Gabčíkovu u Bratislavy měla vytvořit monumentální vodní dílo společné našim dvěma bratrským socialistickým státům. Maďaři od výstavby té „své“ přehrady odstoupili.

* Závěrem nezbývá než za krásný pobyt v Ostřihomi poděkovat Bohu. Maďarsky se můžeme rozloučit nějak takto:

HÁLÁS KŐSZŐNŐM – VISZONTLÁTÁSRA ESZTERGOM

* Ale konec našeho zájezdu to zdaleka nebyl. Účastníky čekala ještě pověstná závěrečná „třešnička na dortu.“ Při zpáteční cestě jsme zcela plánovitě navštívili známé termální lázně ve slovenském Čalovu. V několika otevřených a krytých bazénech mohli velcí, malí, staří i mladí dovádět po celé 3 hodiny podle libosti a gusta.

Krásná atmosféra se přenesla do autobusu, jímž pak po celý zbytek cesty domů zněl zpěv a smích. Zasloužili se o to všichni účastníci, především však Markéta Ondráčková a pan Luďa Polanský z Říčan, jimž obětavě s kytarou pomáhala Dana Cardová z Veverských Knínic. Srdečné díky!

Při zpáteční cestě se také přemítalo, kam vyrazit v příštím roce? Prý na sever do Polska. Padly také už 2 tipy – Krakov nebo Vambeřice!?