Osobní vzpomínka na Václava Renče

„Chcete-li krásné verše, obraťte se na básníka Renče. Nedávno ho pustili z vězení“. Ve stručné informaci profesora Války, který mne žádal o zkomponování písňového cyklu pro svého absolventa, jsem poprvé uslyšel jméno našeho předního katolického básníka Václava Renče, který se po jedenácti letech vrátil z vězení. Bez viny, nespravedlivě odsouzen na 20 let. Zákaz jakékoliv publikace a vymazání jeho jména ze všech slovníků a učebnic. Zavolal jsem mu a byl jsem vyzván, abych si k němu zajel do Fryštáku vybrat. Rozjel jsem se za ním první neděli postní a zamířil do kostela. Výrazná postava muže v první lavici. Byl to Václav Renč. Vycházel z kostela s výrazným popelcovým křížkem na čele. Šel přímo ke mně s jistotou, jako by mne odjakživa znal. Odjížděl jsem s jeho staršími sbírkami básní, z nichž jsem vybral čtyři, a zhudebnil pro baryton a varhany. Svitu jsem nazval „Tiché světlo“. Tím začala naše spolupráce.

Další byla píseň k svaté Anně „Jak červánky ohlašují ráno“ uvedená v kancionále. I když šlo o jednohlasou chrámovou píseň s doprovodem, překvapil mne V. Renč nečekaně návštěvou v Ostrovačicích u nás. Přijel ještě se svým starším synem Ivanem a hned mne požádal, abych mu píseň přehrál. V té době vznikal Jednotný kancionál. Na pozvání jeho tvůrců rozjel jsem se s manželkou za nimi. Bylo to v Čechách, Hory Matky Boží. Shromážděni na chalupě prof. M. Venhody nás uvítali a než jsem se nadál, měl jsem v ruce text V. Renče „Veleb má duše Hospodina“. „Tady máte notový papír a tužku a nahoře volnou místnost. Napište píseň. A vezměte si sklenici s vodou, jistě máte po cestě žízeň“. Bylo to v létě.

Zhudebňovat Renčovy verše je radost. Jako by v nich byla hudba skryta. Stačí je několikrát přečíst a jejich melodie vystoupí napovrch. Tak tomu bylo i u této písně. Během kratičké doby jsem přinesl píseň dolů, kde byla společnost tvůrců kancionálu a hlavně harmonium. Seskupeni kolem prof. Venhody, který se ujal harmonia, přezpívali jsme všechny sloky. Přijato. A V. Renč žertem dodal: “Máte zaplacenou cestu, půjdeme se projít“. Vodil nás krásnou krajinou, lesem, polem, nahoru, dolů. Věděl, že chceme večer odjet domů. Dělal, že sám neví, kudy zpět. Začalo se stmívat. Odjíždět v noci neznámými polními cestami by nebylo rozumné. Zůstali jsme a prožili ve společnosti krásný večer plný zpěvu a přátelských hovorů. Byl tam i P. Simajchl, který se celou dobu Renčovy internace staral o jeho rodinu, která s ním bydlela na faře.

Když se Renč dověděl, že jsem napsal oratorium na hebrejský text, navrhl mi, že do meziher mezi zpěvem napíše svoje verše informující posluchače o obsahu zpívaných hebrejských slov. Přijel za tím účelem k nám. Posadil se vedle mne u klavíru. Začal jsem hrát a během hry vysvětloval děj. Básník si před sebe postavil skleničku červeného, do ruky vzal poznámkový blok s tužkou a hned začal psát. „Kolik tam máte taktů předehry nástupu zpěvu krále Šalomouna?“ „Jak máte dlouhou mezihru, než začne zpěv Sulamit?“ Podobně se básník stále dotazoval během mé hry. Jeho tužka kmitala po papíře bloku a popsaných  stránek přibývalo. Soustředěn zůstal básník, i když moje předvádění po několika hodinách skončilo. Krátce se rozloučil a oznámil, že se během několika dní ozve. Ozval se však nečekaně hned druhého dne kolem poledne: „Právě jsem dopsal text. Než přijedete, bude hotov i jeho přepis. Zbývají mně dvě, tři věty.“ Napsal ho však tolik, že se do meziher nevešel a musel být při provedeních samostatně odrecitován, než dirigent zvedl taktovku a zazněl zvuk orchestru. Václav Renč byl tím poněkud zaskočen, ale nakonec toto vyřešení přijal, neboť jeho verše tam zůstaly. Po provedení se naše přátelství ještě zvětšilo.

Chtěl, abych zhudebnil jeho veršovanou frašku s názvem „Funus bláznů“ jako operu. Podivný název však skrýval myšlenkově závažnou lidskou parabolu. Tvořil usilovně. Psal denně. Jako by chtěl dohnat léta strávená v internaci. Ale i tam nezahálel. Vznikla tam dvě nádherná díla - Popelka Nazaretská a Loretánské litanie. Zapsány pouze v paměti básníkově a jeho spoluvězňů. Byly vyneseny z temného vězení na světlo boží, až jejich nositelé byli propuštění. Tato a další díla  začala vycházet tiskem. Básník na nás s těmito výtisky vždy pamatoval a posílal nám je s osobitým věnováním. (V Popelce Nazaretské připomněl: “Tento ohlas jiné Velepísně přátelsky a rád Václav Renč.“) Přesto, že věděl o svém ve vězení narušeném zdravotním stavu, zmínil se o něm jen jednou při nějaké naší spolupráci na činohře, jejíž text byl jeho překladem. „Zbývá mi pět let. Musím spěchat.“ Překládal nově veršované hymny z liturgie. Měl denní penzum, kolik veršů napíše, a toto svoje předsevzetí důsledně plnil.

Léta plynula. Život básníka skončil.

K jeho dílu jsem se vrátil po letech, kdy mě o jeho zhudebnění požádal herec Miroslav Částek.

Byly to zrovna tři celovečerní pořady: Popelka Nazaretská, Císařův mim a Pražská legenda. Zazněly a zaznívají doposud na mnoha místech, živě i v nahrávkách, a dostaly se k našim českým krajanům až do zámoří.

Dojde ještě na další společná díla?

Pán Bůh ví!