Reformní hnutí v rakouské katolické církvi

„Člověk dnešní doby si uvědomuje svou svobodu. Domáhání se po autoritě, vynucování poslušnost zde nic nezmůže. Časy vyzývající autority jsou nenávratně pryč. Doba shody, partnerství a svobodného, odpovědného dávání se začala.“

Franz Kardinal König: Gedanken für ein erfülltes Leben – Myšlenky pro naplněný život, Annemarie Fenzl a Heinz Nußbaumer, Wien 2004

Každá událost, každý fakt či konkrétní situace má svou historii, své pozadí, svou minulost, vývoj a průběh.

Mluvit dnes o reformních hnutích v Rakousku bez onoho dějinného kontextu by bylo příliš jednoduché a laciné. Než se tedy dostanu k těm již snad všude známým čtyřem reformním hnutím, dovolte mi vrátit se nejdříve několik desítek let zpět a připomenout si tu dlouhou cestu časem, než to ovoce ze stromu, na kterém teď dozrálo, vezmeme do svých rukou.

Rakousko je tradičně katolická země. Více než 600 let zde vládl rod Habsburků, který bedlivě dbal na zachovávání katolické víry. A když i tu hrozilo vyrojení protestantských myšlenek, tak jak se to stalo v Německu, Švýcarsku, v Čechách nebo jinde, byli to opět Habsburkové, kteří udělali všechno možné pro to, aby zde převládl katolicismus. A Habsburkové se s protestanty nijak nepárali. Ještě z dob Marie Terezie (1717 – 1780) je známo, jak vysídlovala skoro celé dnešní Horní Rakousko (Oberösterreich) – země kolem Lince, a protestanty nemilosrdně “přesázela” do oblasti dnešního Rumunska i jinam. Už  jen tyto akce, vládní nařízení, jakási vládní propagace a šíření onoho jedině správného náboženství, by samy o sobě mohly stačit – a historikové se k nim stále vracejí – k vysvětlení dnešní  náboženské situace, především fenoménu odchodu z katolické církve. Protože když budete někomu servírovat k obědu a k večeři pořád to samé jídlo a vykládat o tom, jak je zdravé, jednou se vám to jídlo zprotiví, začnete ho odmítat a budete se domáhat něčeho jiného. Podobný jev, vyvolaný  zpětnou reakcí, v Rakousku nastal.

Rakousko je však zemí lidí dbajících na kulturu a určité tradice, jejichž součástí, jakýmsi druhem náboženského folklóru, se stal i tradiční katolicismus. Snad nikde jinde v Evropě nebylo kdysi tolik klášterů jako právě zde, nikde nestojí tolik kostelů, převážně barokních, a nekomponovala se duchovní hudba za takové podpory panovnického dvora. Dnes je Rakousko vzorem země, která dokáže perfektně prodat svou kulturu i své tradice umocněné nádhernou přírodou, především  horami s nepřebernými možnostmi pro zimní sporty. “Žít z cestovního ruchu” – to je fenomén, charakterizující dnešní Rakousko. A tak vydává rakouský stát nemalé finanční částky na opravy kostelů, klášterů i jiných církevních budov. Ano, i to je turistická atrakce a umění je prodat. V Čechách by možná nikoho nenapadlo shánět peníze na opravy kostelů v oblastech, kde již věřící “vymřeli”, kde je po vysídlení sudetských Němců, kteří je tam postavili a po staletí udržovali, přestali noví osadníci navštěvovat. V Rakousku je přitom dodnes běžné, že stát poskytne peníze na rekonstrukci církevních objektů, třebaže již nefunkčních. Financování oprav nefunkčních kostelů ovšem samo o sobě nemá na vznik reformních hnutí žádný přímý vliv, a tak nyní přejděme k takovým momentům, které se na vzniku dnešních reformních hnutí přímo podílely.

V zemích západní Evropy nastal již v šedesátých letech 20. století velice čilý náboženský ruch. Nový duch začal vát dávno před začátkem II. vatikánského koncilu. Ve Francii se objevili Arbeiterpriester, kněží pracující jako dělníci a úředníci; v německy mluvících oblastech se k diskusím scházeli teologové,  kteří byli ochotni měnit taková “dogmata” jako třeba celibát – vzpomeňme např. Memorandum německých teologů z 9. února 1970, které podepsal i Josef Ratzinger, tehdy mladý profesor teologie z Regensburgu. (Dnes už zřejmě zapomněl, za jaké reformy byl ochoten bojovat.) Jen o pár měsíců později (7. listopadu 1970) se teologové sešli znovu, aby Memorandum doplnili a upřesnili – připomeňme si stručně šest nejzajímavějších požadavků:

  1. Knězem je možno být i při jiném, hlavním zaměstnání. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně hlavním pracovním poměrem.
  2. Knězem je možno být jen na určitou dobu. Kněžská služba se nemusí nezbytně vykonávat do konce života.
  3. I světský člověk může být duchovním. Kněžská služba se nemusí nutně spojovat se sociálním stavem.
  4. Člověk může být knězem i bez akademického titulu. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně orientována vědeckým směrem.
  5. Kněz nemusí žít v celibátu, může být i ženatý.
  6. Knězem může být nejenom muž. Kněžská služba nemusí být nezbytně rezervována jenom mužům (Hans Küng: Zradené proroctvo,  str. 44–47).

Ale nepředbíhejme dobu a místo, vraťme se do Rakouska. Jak nedávno vzpomenul prof. Walter Kirchschläger v rozhovoru pro rakouskou televizi, hlavní hybnou silou byla na začátku II. vatikánského koncilu čtveřice osob: kardinál Franz König z Rakouska (1905 – 2004), kardinál Julius Döpfner z Bavorska (1913 – 1976), kardinál Josef Frings z Kolína nad Rýnem (1887 – 1978) a teolog Karl Rahner (1904 – 1984), kterého si Franz König vzal s sebou jako poradce, přestože v té době již měl Rahner zákaz publikovat a sám se divil tomu, že ho König chce mít u sebe. Této čtveřici se podařilo hned na úplném začátku koncilu změnit jeho tok. Konciloví otcové totiž chtěli začít svým starým, osvědčeným způsobem, tedy poukazem na to, co všechno je v církci dobré a potřebné, co je potřeba za každou cenu zachovat. Nato vystoupili oni čtyři mužové s kritickými přípomínkami a důrazem na to, že nadešel čas věci změnit, oživit, znovunastartovat. Aggiornamento Jana XXIII. tak nejenomže podpořili, ale přímo vyprovokovali celé koncilové shromáždění k tomu, aby začalo otevřeně diskutovat o skutečných problémech církve a o tom, kde a v čem je potřebné, aby se církev změnila.

Kardinál König byl po návratu do Vídně oslavován téměř jako hrdina a Rahner opět dostal povolení k publikaci. Rakouská církev byla nadšená. Začaly se konat místní, diecézní synody, diskutovalo se, a začala se realizovat koncilová usnesení. Lidé byli opravdu zapálení; v té době se stali známými a populárními mnozí kněží – faráři, kteří prosazovali reformy radikálním způsobem. Jedním z nich byl např. dodnes žijící Helmut Blasche ze Schwechatu u Vídně. V plánu bylo zřízení tzv. živých komunit, Basisgemeinden, ve kterých by se lidé navzájem znali, věděli jeden o druhém, takže pokud by měl někdo problémy, Gemeinde, církevní společenství, by mu pomáhalo. Kněží měli jen cosi jakoby zastřešovat, hlavní úkoly měly být rozděleny mezi členy společenství. V té době určité euforie dostali zelenou všichni ti, kdo se cítili být povoláni v církvi něco dělat či říkat.  Tak se začaly aktivovat nejen dynamické, polootevřené skupiny věřících, ale i takové, které se dodnes označují štemplem “konzervativní”,  např. Hnutí Legio Mariae anebo společenství Opus Dei, které začalo působit na území Rakouska právě v době kardinála Königa. Když mu tehdy chtěl někdo vyčítat neschopnost udržet si přehled a to že dal dovolení působit takovým hnutím, automaticky dostal odpověď, kterou kardinál vyslovil už dříve: “To, co nechal Bůh růst ve své zahradě, já nemám právo zničit.” Byla v tom jeho tolerance a velkorysost, se kterou přijímal vše nové.

Euforická situace se vyvíjela dál a v roce 1977 se již otevřeně mluvilo o Basisgemeinden v Rakousku – o základních společenstvích. Takové společenství se zásadně odlišovalo od farnosti. Zatímco farnosti se rozkládaly na velké ploše a zahrnovaly možná stovky lidí, v základních komunitách šlo o geograficky ohraničenou oblast a společenství omezené počtem členů. Nemělo jich být více než 70, tak aby každý z nich měl přehled o druhých, znali se jménem; když někdo onemocněl, ostatní ho navštěvovali, když ztratil práci, pomáhali mu najít novou. Kněz byl ve společenství jen takovým katalyzátorem, přinášel Eucharistii, avšak jinak nebyl nad ostatní vyvýšen. Rozdíly mezi klerikem a laikem byly zredukovány na minimum, hlavními tahouny komunity byli aktivní laici. V roce 1977 působilo ve Vídni takových fungujících základních společenství deset, dnes existují snad ještě dvě. (Jiné jsou ve městech: Dornbirn, Landeck, Innsbruck a na jiných místech).

V roce 1983 se uskutečnil rakouský národní katolický den – Katholikentag. Bylo definováno nejenom to, co tvoří podstatu křesťanského společenství, ale taky kladen důraz na šíření Basisgemeinden:

  • respektovat tradici, ale zároveň ochota přizpůsobit se moderní době.
  • rozdělení pracovních  úkonů mezi více lidí, aby již nebyl  za všechno zodpovědný jen kněz.
  • hledání nových forem existence – bázových společenství.

Od jiných, velkých farností se takové společenství liší tím, že je to taková velká rodina, ve které se všichni znají a žijí podle vzoru prvních křesťanů, kteří si navzájem pomáhali a všechno patřilo všem. Jedním z vnějších znaků takového společenství je to, co se dodnes praktikuje téměř ve všech amerických kostelích a semtam i v Evropě, že před slavením bohoslužby přivítá u vchodu do kostela kněz anebo někdo z věřících každého příchozího, a když přijde někdo nový, je přívítán zvlášť a  dotázán, odkud je a co ho do kostela a společenství  přivedlo.

Rok 1983 byl důležitý ještě z jiného důvodu: poprvé přijel do Rakouska papež. Kardinálu Königovi bylo již 78 let, a protože již dříve požádal papeže o možnost odstoupení z úřadu – podle kanonického práva musí každý biskup dosahnuvší věku 75 let požádat o uvolnění z funkce – a papež jeho žádosti zatím nevyhověl,  očekával, že se tak stane alespoň nyní, při papežově návštěvě Vídně. Jako vzdělaný, dialogu otevřený člověk předpokládal, že si o tom ve vhodném okamžiku s papežem promluví, a že řeč přijde i na jeho možného nástupce. Papež však rozhovor s kardinálem odkládal na pozdější dobu. Když pak takový moment nastal a kardinál měl dojem, že by mohl s papežem mluvit, ten jej odbyl slovy: “Netrapte se tím, všechno bude brzy vyřešeno.” Kardinál již dále nenaléhal a čekal, až se papež nebo někdo z vatikánské kurie sám ozve. (Je veřejným tajemstvím, že to byl právě kardinál König, kdo navrhl a prosazoval volbu kardinála Wojtyly za papeže).

Uběhly další dva roky, nic se nedělo, a tak v roce 1985 znovu požádal papeže o možnost odstoupení z funkce. Mezitím odjel na přednáškovou cestu do USA. Při návratu, ještě během cesty z Ameriky, se z rádia dověděl, že papež jmenoval nového vídeňského biskupa, benediktinského mnicha Hermanna Groera. Pro Königa to byl dvojnásobný  šok.  On, člověk usilující celý život o komunikaci a transparentnost v církvi, se musí z druhé ruky dovědět o jmenování svého nástupce, aniž by byl sám požádán o rozhovor a možnost vyjádření. Zadruhé, Groer byl zcela neznámý člověk, a to málo, co se o něm vědělo, bylo, že z každé dosavadní funkce utekl a vzdal se jí. Kdysi působil jako světský kněz, této funkce byl na vlastní žádost zproštěn a stal se vychovatelem v přípravném semináři pro budoucí adepty kněžství v Hollabrunnu. Tam také  došlo ke zneužívaní studentů, což ale na veřejnost proniklo až později. Ostatně odtamtud Groer také odešel a vstoupil, již v pokročilém věku, k benediktinům do Götweigu.  A zde si jej papež sám vybral jako nástupce na arcibiskupský stolec do Vídně.  Přitom z toho, co proniklo na veřejnost, je známo, že jméno Groer na žádné listině možných kandidátů pro jmenování biskupem nefigurovalo. (V 80-tých letech se ve věcech církevních hodně angažovala rakouská Lidová strana – ÖVP – bohužel někdy až víc než moc a kriticky se vyjadřovala na adresu kardinála Königa a jiných reformně – koncilu oddaných – kněží. Proslýchá se, že toto její stanovisko mohlo nepřímo vyvolat potřebu světit za biskupy Římu oddané a zbožné kněze).

Teprve nyní, po tolika letech, se veřejnost dozvídá nové informace o tom, jak volba Groera proběhla. V nedávno vydané knize Helmuta Krätzla, Königova bývalého pomocného biskupa, Mein Leben für eine Kirche, die den Menschen dient  (Můj život pro církev, která slouží lidem) je poprvé uveřejněn list, který Krätzl napsal papeži a v němž líčí situaci v Rakousku a také zklamání věřících z jmenování Groera vídeňským biskupem a Krenna jeho pomocným biskupem (str. 71–76). O existenci tohoto listu se prakticky nevědělo, a jak sám biskup Krätzl řekl, dlouze zvažoval, jestli ho má nyní vůbec uveřejnit. Nakonec se rozhodl pro publikaci, aby na sklonku svého života ukázal, že tehdy nemlčel, že byli i jiní, kteří nemlčeli, ale jejich hlasy byly z Říma umlčeny. Na list, který byl napsán v přátelském duchu, mu papež stručně odpověděl prostřednictvím státního sekretáře kardinála Casaroliho až za čtyři měsíce, ubezpečuje ho, že Svatý otec bere jeho list v úvahu a modlí se za něho.

Kardinál König byl touto novou situací a hlavně způsobem, jak se o jmenování Groera dověděl, hluboce zasažen. Z jeho nejbližších kruhů proniklo na veřejnost, jak trpěl. Přesto si až do smrti zachoval velikost a charakter. Nikdy na veřejnosti nekritizoval ani papeže, ani nově jmenovaného biskupa. Za zmínku stojí jedna zdánlivá maličkost. Když slavil v kruhu přátel, kněží i laiků, své 90. narozeniny, jedním z hostů, kteří pronesli slavnostní přípitek, byl i jeho bývalý spolužák ze semináře, kněz Jantsch. Všechny šokoval, když řekl: “Franzi, přeji ti brzkou a hlavně dobrou smrt.” Mohli bychom  říci,  jaká je to nehoráznost,  a pochybovat, jestli je ten člověk při zdravém rozumu, když při oslavě narozenin pronáší takovou větu. Každý však tehdy věděl, co tím myslí. Jak těžce kardinál König trpí tím, co všechno musel ve svém pokročilém věku zažít.  Nikdo v Rakousku s takovouto nominací nepočítal a bylo evidentní, že Groer se ani svým způsobem jednání, ani promluvami, ani ničím jiným Königovi nevyrovná. Věřící začali dávat stále více najevo svou nespokojenost s tím, co se stalo. Podotýkám, že se to událo ještě před propuknutím aféry se sexuálním zneužíváním studentů Groerem. Když pak ale v roce 1987 došlo k dalšímu jmenování nového pomocného biskupa pro Groera, jímž se měl stát Kurt Krenn ze St. Pöltenu,  všechna v té době aktivní hnutí uvnitř rakouské církve – mládežnická skupina Jungschar, Cursilio, Aktion 365, kněží, Männerbewegung, Basisgemeinden i všech 23 děkanů z Vídně se pokoušelo Krenna přemluvit, aby svěcení na biskupa nepřijal. Proti jeho jmenování se psaly petice. Nic nepomohlo, papež jej jmenoval proti vůli lidu.

To, co se přihodilo v den svěcení ve vídeňském Stephansdomu, již vešlo do dějin, ale málo lidí o tom ví, protože se o tom nemluví. Toho dne se konal Schweigemarsch – od Heldenplatzu před Stephansdom šel tichý protestní průvod asi dvou tisíc katolíků proti svěcení Krenna. Průvod doprovázela jako při každé demonstraci policie. Pak se stalo něco, co nemá obdoby. Lidé si lehli před vchod do katedrály, aby do ní Krenn nemohl vstoupit. Když policisté viděli, že vchod je zatarasen ležícími těly, zvedli Krena nad hlavu a přenesli ho opatrně nad těly protestujících dovnitř.

Tady se musím pozastavit a ještě jednou zopakovat, co jsem řekl, abych si byl jistý, že rozumíte, co říkám: Policie – proti vůli věřících, nad jejich těly – přenesla budoucího biskupa do katedrály. Kdysi, na počátku křesťanství, se stávali biskupy adepti per exclamation – aklamací, svobodnou volbou lidu, a zde byl někdo vysvěcen na biskupa proti vůli lidu. Jistě si dovedete představit, co tato skutečnost v Rakousku a v celém světě způsobila. Od tohoto okamžiku začala být vůči hierarchii vnímavá a kritická i ta část rakouských věřících a občanů, které až doposud bylo jedno, co se zde děje. Při každé další nominaci na úřad se již děly podobné protestní akce běžně: ať to bylo při jmenování biskupa Klause Künga ve Vorarlbergu  tam již tenkrát křičeli lidé: I my jsme církev, i my máme právo, aby bylo slyšet náš hlas, nebo při jmenování Georga Edera v Salzburgu, kdy se šířily hlasy za otevřenou církev – offene Kirche – ve které je možno říci svou věc nahlas, nebo Weg der Hoffnung – touha po cestě naděje, jak skandovali lidé v St. Pöltenu.

Tyto biskupské nominace lidi podráždily natolik, že se začali v různých zemích Rakouska spojovat a vytvářet kritické skupiny. Sice počtem malé, neměly žádnou speciální platformu, ale existovaly. Vytvořilo se Forum – sdružení různých seskupení: Kirche ist Gemeinschaft (Církev je společenství), 9. Mai (v Holandsku vzniklo hnutí 8. květen, tak aby se ta čísla nepletla),  Regenswurm (dešťovka) – alespoň smysl tohoto hnutí vysvětlím: Wir sind die, die im Dreck, im Abfall leben, wir machen den Humus für die neue Kirche, tj. My jsme ti, co žijí v hovně (omlouvám se za tento výraz, ale je to doslovný překlad slova Dreck) a v odpadcích, my tvoříme humus, ze kterého vyroste nová církev. Všechna tato hnutí se pak sjednotila a vytvořila jakýsi Sammelbegriff – společný titul pro všechny své aktivity a nazvala se Offene Kirche Österreich – Otevřená rakouská církev. Od osmdesátých let se hnutí začalo šířit za rakouské hranice do Německa, Belgie, Holandska, Francie, Španělska, Portugalska, dokonce i do komunistického Maďarska – zde byl hnacím motorem piaristický kněz Bulanyi Györgi v katolické akci Bokor – hořící keř (desetičlenná rodina přepisovala na psacím stroji s kopírákem překlady teologických knih. Pak vše naložili do trabanta a jeli to odevzdat na dohodnuté místo. Sledovala a chytla je policie, vše zhabala. Po výsleších se vrátili domů a znovu pokračovali v této samizdatové činnosti) a Československa, kde tuto novou, otevřenou církev šířil dosud žijící, někdejší tajně svěcený biskup Fridolín Zahradník. Nové hnutí sílilo a rozšiřovalo se nejenom co do počtu členů, ale i zemí.

Wir sind Kirche!

Pak ale přišel rok 1995, kdy jako bomba zapůsobila zpráva, která se objevila v týdeníku Profil (26. 3. 1995), kde jakýsi Josef Hartmann hovořil v interview o tom, že byl před lety zneužíván nynějším arcibiskupem Groerem, který v té době působil v semináři jako duchovní. Reakce církve byly samozřejmě radikálně odmítavé, avšak bomba již byla hozena a zkázu, kterou šířila, nebylo možné zastavit. Kardinál Groer (1919 – 2003) mlčel, a i když odstoupil, nikdy se k ničemu nepřiznal a své tajemství si odnesl do hrobu.

Z té doby si pamatuji jednu veřejnou diskusi v televizi, které se zúčastnil pomocný biskup Kurt Krenn a tehdejší generální vikář Helmut Schüller, který veřejně, před kamerou a před celým rakouským národem Kurta Krenna vyzval, aby také odstoupil.  Něco takového se v Rakousku ještě nestalo. Jenže konsekvencí tohoto vysílání nebylo to, že by odstoupil Krenn, ale že Helmut Schüller byl zbaven funkce generálního vikáře. Situace uvnitř církve se tím vyhrocovala stále víc. Na tuto dobu mají snad nejhorší vzpomínky bývalí učitelé náboženství na školách (jak známo, v Rakousku se náboženství vyučuje i na středních školách). Tři z nich – Dr. Thomas Plankensteiner, (dnes krajský školní inspektor v Tyrolsku)  Dr. Marta Heizerová (dnes penzistka a zástupkyně představeného WSK,  bývalá asistentka na teologické fakultě ve Vídni)  a Mag. Bernadette Wagnleitnerová, (dnes žije v ústraní, již není aktivistkou) kteří  se znali z různých protestních akcí, tlak již nevydrželi a o neúnosném stavu  katolické církve začali mluvit i s jinými  lidmi. Podnětem k tomu byla celkem banální reakce manželky Thomase Plankensteinera, když po vypuknutí skandálů se zneužívaním mládeže přicházel domů znechucený a  frustrovaný, že nemůže ve výuce náboženství pokračovat, protože mu třída neustále klade otázky, jak je možné, že kněz zneužíval mladé studenty: “Jammere nicht mehr, tu etwas!” (Nenaříkej pořád, začni něco dělat!) A on opravdu začal. Při setkání s Martou Heizerovou a  Bernadettou Wagnleitnerovou si připomněli, jak v roce 1989 při pádu komunismu ve Východním Berlíně lidé  křičeli: “Wir sind das Volk!” (My jsme národ!  Jinými slovy: Nejen komunističtí představitelé moci mají právo užívat si svobody, to samé právo máme i my, lid tohoto národa.) Inspirováni touto akcí, rozhodli se založit podobné hnutí uvnitř církve, právně fungující společenství, a dali mu název Wir sind Kirche!  Prvním krokem v historii tohoto nového právního seskupení bylo zavedení církevního referenda – Kirchenvolksbegehren. Výraz “begehren” má však dvojí význam: muž, kterému se líbí určitá žena a on by ji rád získal – er begehrt die Frau –, po ní touží, ale zároveň ji také žádá o ruku. Kirchenvolksbegehren tedy znamená, že církevní neboli Boží lid po něčem touží – po svobodě Božích dětí, po větší svobodě,  která je stejná pro všechny, nejenom pro biskupy a hierarchii.

Referendum proběhlo ve dnech 3. až  25. června 1995 a podepsalo jej více než 500 tisíc katolíků, téměř 10 procent všech rakouských věřících. Šlo tehdy o pět požadavků:  

  • právo spolurozhodovat při volbě biskupa, větší právo žen při liturgiích
  •  zrušení povinného celibátu
  • zavedení humánnější sexuální morálky
  • zrušení přísných antikoncepčních opatření, povolení potratu
  • navrácení původního smyslu slovu Evangelium;  (Evangelium = Radostná zvěst, tedy Frohe Botschaft,  nikoliv Drohbotschaft - /hrozící, snúškou příkazů a zákazů zdeformované poselství Evangelia/ pozn. přednášejícího)

K tomu několik poznámek: I když v té době již existovaly počítače, začínali členové hnutí z ničeho – rozesílali programy protestních akcí poštou, používali obyčejný papír, lepili známky. Ze strachu před možnými represemi ze strany církevní hierarchie –referendum podepsalo také mnoho kněží, řeholníků i řeholnic – byly všechny vyplněné formuláře uloženy v sejfu jistého notáře v Innsbrucku.

Velice stručně shrnuto – k založení hnutí “Wir sind Kirche!” přispěly tři fenomény:

  • pohyb, proud, vše co se v církvi dělo od dob II. vatikánského koncilu
  • propuknutí aféry kardinála Groera
  • svěcení biskupa Krenna, od něhož nejpozději dochází již k aktivní revoltě

Církevní reformy nelze delegovat. Touha po reformě vzniká na konkrétním místě jako reakce na stagnující nebo zpátečnickou  situaci. Wir sind Kirche jde o vytvoření celkově nového obrazu církvi, jako společenství plnoletých, svéprávnych, nezávislých osob. Slovy jejiho představeného Hanse Petra Hurky: „Potřebujeme najít nový výraz pro naši víru - vrátit se k tomu, co je pro církev bytostní: být živým a funkčním společenstvem bez rozdílu sexu, nebo homosexuality, naučit se přijímat mínění jiných, ať jsou konzervativní nebo progresivní, nedělat žádné rozdíly mezi muži a ženami, všem dát možnost zastávat funkce, pokuď se na ně cítí a jsou schopni je zastávat.“

Někdo může namítnout: ale vždyť o toto jde i nynější církvi. Hans Peter Hurka však říká: „Když jí o to jde, tak ať to dělá, my jí v tom nebudeme bránit, právě naopak, budeme se z toho těšit, protože to je i náš – Wir sind Kirche – cíl.“ (Wir sind Kirche má v Rakousku asi 1.500 členů, z toho je asi stovka kněží. Prvním představeným byl novinář Dr. Hubert Feichtelbauer: 1998-2004, od té doby je představeným Hans Peter Hurka. WSK vydává vlastní časopis, je řízeno grémiem. Za každou rakouskou diecézi je jeden člen + kronikář a představený.)

Nyní pár slov k ostatním reformním hnutím, které “Wir sind Kirche!” zastřešuje, i když podle Hanse Petra Hurky tomu tak přesně není. Je dokonce trochu skeptický.  Z množství reformních hnutí velkou radost nemá a spíše si myslí, že by se všechna tato hnutí měla spojit v jedno jediné, protože čím více jich bude, tím více bude narůstat tlak ze strany hierarchie rozdělit je, rozbít… Jmenuji:

Priester ohne Amt (POA) – kněží bez úřadu (70 léta)

Laien Initiative – Laická iniciativa 2009, (Dr. Peter Pawlowsky)

Pfarrer Initiative (PI) Helmuta Schüllera, založená teprve v roce 2006

Priester ohne Amt

V Rakousku žije kolem 700 kněží suspendovaných kvůli rozhodnutí oženit se. Celkově zde působí kolem 3200 kněží. Ne všichni ze suspendovaných jsou členy tohoto dobrovolného sdružení. Je mnoho takových, kteří po odchodu z kněžství nechtějí mít s církví a biskupy nic společného. Ti, kteří členy jsou, se na různých místech Rakouska občas setkávají, ve Vídni pravidelně každé druhé úterý večer. Setkání začíná společným sloužením mše, pokaždé jiný kněz připraví texty ke čtení, zpěvy, homilii a navrhne nebo vede liturgii. Po mši následuje dlouhé, někdy až do půlnoci trvající agapé. Ve skupině, do níž chodím já, je mnoho vzdělaných kněží, kteří kdysi působili jako profesoři teologie, později vystudovali jiný obor, většinou psychologii, a dnes pracují jako psychoterapeuti. Tito kněží, toužící po oficiální kněžské službě, se vyjadřují k různým situacím v církvi, jejich hlavní cíl je však prostý: poukázat na nesmyslnost povinného celibátu.

Laická iniciativa

Laickou iniciativu tvoří neklerikální členové církve – ať již muži, nebo ženy. Jejich hlavní touhou je “deklerikizace” církve a podstatně širší zapojení laiků do liturgicko-eucharistické činnosti: příprava bohoslužeb slova, kázání, vedení liturgie tam, kde nejsou kněží, rozdávání svátostí. Když 19. června minulého roku vyhlásili “Neposlušnost vůči papeži”,  provedli to tímto prohlášením:

1) V každé bohoslužbě vyslovíme ve společných modlitbách prosbu  za realizaci církevní reformy. Bereme vážně slova Písma: Proste a bude vám dáno. Před Bohem platí právo svobody slova.

2) Lidem dobré vůle nebudeme bránit v tom, aby přijali eucharistii. To platí především pro rozvedené a znovu vdané či znovu ženaté, rovněž pro členy jiných křesťanských církví, a v některých případech i pro ty, kteří z církve vystoupili.

3) V neděli a ve svátky nebudeme celebrovat vícero mší a nebudeme povolovat sloužení mší kněžím na cestách nebo kněžím, kteří jsou pro místní shromáždění cizí. Je lepší samostatně zorganizovaná a slavená bohoslužba slova než liturgické divadelní hry.

4) V budoucnu budeme označovat slavení liturgie Božího slova s rozdáváním hostií jako “nekněžskou eucharistickou slavnost”. Takovým způsobem naplníme neděli v této době nedostatku kněží.

5) Zákaz kázání pro kompetentně vzdělané laiky a učitele či učitelky náboženství budeme ignorovat. Právě v těžkých dobách je potřebné ohlašovat slovo Boží.

6) Budeme se zasazovat za to, aby každá farnost měla svého vůdce: muže nebo ženu, ženatého nebo svobodného, ve funkci úřední – na plný úvazek, nebo jako dobrovolník. Nebudeme podporovat slučování farností, ale zasazovat se za nový kněžský obraz.

7) Budeme využívat každou možnost k tomu, abychom se veřejně zasazovali za připuštění žen ke svěcení, stejně jako za povolení, aby ženatí kněží mohli sloužit mši. Považujeme je totiž za dar – za kolegyně a kolegy v duchovní službě lidem.

Nevím, co bych ještě k těmto bodům dodal. Nedávno jsem napsal text, který byl také uveřejněn v časopise Getsemany: “Rakousko píše církevní dějiny. To malé Rakousko je opravdu zdrojem naděje pro mnohé.“ Když jsem se na Štědrý den potkal na jedné vídeňské ulici s Dr. Richardem Pickerem, ženatým knězem, kdysi profesorem teologie, nyní dosud činným psychoterapeutem, i když je mu již 80 let, řekl mi: “Petře, jsem tak rád, že jsem se na stará kolena dožil toho všeho, co se teď v Rakousku děje. Kdyby mi někdo řekl – podívejte, církev umírá, tak mu odpovím, že neumírá. Právě všechna ta hnutí dobrovolníků, laiků, lidí bez privilegií usilujících o reformy jsou pro mne znamením, že církev žije...”

Farářská iniciatíva

Prečo existuje  naša Farárska iniciatíva?

Z týchto dôvodov: Vo farnostiach cítime čoraz väčší rozkol medzi tým, čo prežívajú veriaci a tým, čo po nás žiada hierarchia. Vo farnostiach stretávame úprimných hľadajúcich ľudí, nevyberáme si ich – všetci majú svoje vlastné problémy a otázky na adresu cirkvi.  Tie chceme s nimi riešiť. Ak vôbec ešte niekde žije duch II. vatikánskeho koncilu,  tak  je to myslím,  práve vo farnostiach.

1- Dokument II. Vatikánskeho koncilu Gaudium et spes (Radosť a nádej) hovorí o troch bodoch:

  1. Impulz comunia  – cirkev je spoločenstvo všetkých veriacich bez rozdielu. Toto spoločenstvo má byť charakterizované  kolegiálnosťou – nielen medzi biskupmi a pápežom, ale hlavne kolegiálnosťou laikov s biskupmi a laikov s hierarchiou.
  2. Impulz pastoračnej blízkosti. Jedná sa o pastoračné priblíženie sa človeku  dnešných doby. Už na samom začiatku Gaudium et spes sa píše: Radosť a nádej, ale i utrpenie ľudí by mali byť radosťou, nádejou, ale i utrpením cirkvi.
  3. Impulz pokrstených – povolanie pokrstených. Je to akoby znovuobjavenie II. vatikánskeho koncilu, ktorý dlhé roky pripravovali pionieri laického apoštolátu – tisíce a tisíce neznámych, avšak aktívnych laikov. II. vatikánsky koncil jasne povedal, že pokrstení majú samostatné vlastné a  plnohodnotné postavenie. Na laikoch stojí celá cirkev. Avšak všetky tieto tri impulzy sú dnes vo veľkom nebezpečenstve.

1.

Ak comunio máme správne chápať  ako spoločenstvo zhromažďujúce   sa okolo Eucharistie -  centrom spoločenstva je Eucharistia – práve tento stred je v nebezpečenstve, pretože máme nedostatok kňazov. Nejde len o communio jednotlivca, tak ako hovoria biskupi, že  ľudia majú nasadnúť do auta a ísť tam, kde je omša, či kňaz. Aký to len  strašne úbohý obraz o eucharistii. Pre nás je eucharistia duchovným modelom spoločenstva – spoločenstvo s Kristom, spoločenstvo medzi nami, delenie sa medzi sebou a hlavne rozdeľovanie sa s chudobnými. Eucharistia nie je len slávnosť spoločenstva, Eucharistia je zároveň i program spoločenstva.

2.

Pastoračná blízkosť je tiež v nebezpečenstve, lebo kňazov je málo a majú čoraz väčšie územie na pôsobenie. Len raz za čas sa tam slúži omša – ako môže kňaz či farár poznať problémy ľudí, ich radosti, ich nádeje, ale tiež ich starosti a trápenia, keď tam nežije a zakaždým slúži omšu niekde inde. Z farára sa stal šofér z povolania. Ja  som sa nestal  kňazom preto, aby som bol aktívnym členom rakúskeho automobilového klubu, ale aby som bol čo najbližšie s ľuďmi. Hovorím to ako humorný príklad, ale vec je veľmi vážna. Pastorácia blízkosti, pastorácia solidarity, pastorácia spolunažívajúcich je vo veľkom nebezpečenstve. A takto sa vzďaľujeme čoraz viacej od obrazu Krista, ktorý chcel byť s ľuďmi a chcel im pomáhať riešiť ich situačné problémy.

3.

Činnosť pokrstených je v nebezpečenstve – moc v cirkvi majú len konsekrovaní, ako keby hierarchia mala z pokrstených strach a videla v nich len nepriateľov. Nevidia v nich nosičov božieho Ducha, ale len nosičov ducha doby a sveta. Ak by sa mali pokrstení laici viacej spolupodieľať,  spolurozhodovať s klérom videla by v tom hierarchia nebezpečenstvo  preniknutia ducha sveta do toho, čo je podľa nej božím svetom. Príklad: farské rady: i keď sa schádzajú s farárom, nikdy nemôžu prevalcovať farára, farár má proste stále pravdu, i keď je v absolútnej menšine.

Vedenie cirkvi sa bojí dať pokrsteným laikom väčšiu moc, pretože sa bojí, že by mohli na zasadaniach farských rád  prehlasovať farára. Keď som  ešte spolupracoval s kardinálom Schönbornom, chceli sme tieto praktiky zmeniť a pokúšali sme sa vytvoriť koncept novej spolupráce farárov s farskými radami na princípe rovnocennosti, aby farár už nemal také veľké kompetencie, ako doposiaľ.  Lenže tento náš úmysel sa dostal do uší pápežskej nunciatúry vo Viedni, náš koncept nebol ešte ani len napísaný a pápežský nuncius považoval za nutné zareagovať. Dva a pol riadkami dlhou odpoveďou zakázali publikovať tento náš ešte ani len nenapísaný koncept. Jednou z dodnes nezodpovedaných otázok zostala, ako sa vôbec táto informácia dostala k ušiam pápežského nuncia. Na tomto príklade však vidieť, že tí čo majú zodpovednosť a moc v cirkvi majú obrovský strach už i len z malých možných zmien. Z pohľadu do seba uzavretého systému je však logické a konsekventné takto konať -  udusiť na samom začiatku akýkoľvek pokus, ktorý by mohol spochybniť existenciu tohto systému. Ako vieme,  takéto systémy  majú stáročné skúsenosti. Akékoľvek snahy nahradiť farára  laikom stroskotávajú na paragrafe č. 517 cirkevného zákona, podľa ktorého ten, kto riadi, moderuje a vysluhuje sviatosti môže byť len a len  konsekrovaný kňaz. A práve v takejto situácii potrebujeme nutne charizmu pokrstených, ktorí sa ako takí osvedčili vo svete a mohli by byť nielen skvelými vodcami spoločenstiev, ale i vysluhovateľmi sviatostí. Veľmi nutne ich potrebujeme!  To je tak trochu teologické pozadie existencie našej PI.

Následuje text Výzvy k neposlušnosti:

Výzva k neposlušnosti

Dlhodobá ignorácia požiadaviek na realizáciu cirkevných reforiem rímskou kúriou, ako i nečinnosť biskupov, nám nielen dovoľuje, ale v našom svedomí nás priam vyzýva k samostatnému konaniu. 

1.

Počas každej bohoslužby vyslovíme v spoločných modlitbách prosbu za realizáciu cirkevnej reformy. Berieme vážne slová Písma: Proste a bude vám dané. Pred Bohom platí právo slobody slova.

2.

Ľuďom dobrého úmyslu nebudeme brániť v tom, aby prijali eucharistiu. To platí predovšetkým pre rozvedených a znovu zosobášených, ako i pre členov iných kresťanských cirkví a v niektorých prípadoch i pre tých, čo z cirkvi vystúpili.

3.

V nedeľu a vo sviatok nebudeme celebrovať viacero omší a nebudeme povoľovať slúženie omší kňazom, ktorí sú na cestách, ako ani tým kňazom, ktorí sú miestnemu spoločenstvu cudzí. Je lepšie sláviť samostatne zorganizovanú bohoslužbu slova, než konať liturgické divadelné hry.

4.

V budúcnosti budeme nazývať slávenie liturgie božieho slova s udeľovaním sv. prijímania ako „nekňazskú eucharistickú slávnosť.“ Takto budeme svätiť nedeľu v tejto dobe nedostatku kňazov.

5.

Zákaz kazateľskej činnosti pre kompetentne vzdelaných laikov a učiteľov či učiteľky náboženstva budeme ignorovať. Práve v ťažkých dobách je potrebné ohlasovať slovo Božie.

6.

Budeme sa zasadzovať o to, aby každá farnosť mala svojho duchovného vodcu: muža alebo ženu, ženatého alebo slobodného, či už vo funkcii úradnej, t.j na plný úväzok, alebo vo funkcii dobrovoľníka. Nebudeme podporovať zlučovanie farností, ale presadzovať nový kňazský obraz.

7.

Budeme využívať každú verejnú príležitosť k tomu, aby sme šírili myšlienku pripustenia žien ku sväteniu, ako i povolenie, aby ženatí kňazi mohli slúžiť omšu. Považujeme ich za Boží dar, za kolegyne a kolegov v duchovnej službe ľuďom.

Okrem toho solidarizujeme s tými kolegami, ktorí kvôli uzavretiu sobáša nemôžu vykonávať kňazskú službu. Solidarizujeme však i s tými, ktorí napriek vzťahu naďalej vykonávajú svoj kňazský úrad. Obidve skupiny počúvajú hlas svojho svedomia, tak ako to konáme i my týmto protestom. Vidíme v nich, podobne ako v pápežovi či v biskupoch, „našich bratov.“ Čo má znamenať výraz „spolubrat“ nevieme. Jeden je náš majster - my všetci sme bratia  a sestry. Medzi kresťankami a kresťanmi by sme sa mali len takto nazývať. Preto teraz povstávame, za to sa chceme zasadzovať, za to sa chceme modliť. Amen.

Nedeľa sv. Trojice, 19. júna 2011

Děkuji za pozornost!

ThLic. Peter Žaloudek, Rožmitál pod Třemšínem, 26. leden 2012