Mlýn a kříž

Die Mühle und das Kreuz

Obraz Pietra Brueghela, film režiséra Lecha Majewského

Když přijedete do Vídně s úmyslem navštívit její muzea či galerie, zavítáte určitě i tam, kde sídlí Kunsthistorisches Museum, které je takovým klasickým národním muzeem. V prostorách jeho ohromné budovy najdete směs všeho možného. V jednom ze sálů visí také několik obrazů známého vlámského malíře Pietra Brueghela staršího (1525–1569), které hýří barvitými scénami z každodenního života Vlámska umělcovy doby. Před jedním z nich jsem dosud pokaždé postával déle, nějak jsem ho neuměl pořádně pochopit: má název Kreuztragung Christi – Kristovo nesení kříže.

Je to pár dní, co jsem zhlédl umělecky perfektně ztvárněný film, který se snaží o rekonstrukci faktů tvořících scénu tohoto obrazu, na první pohled nepochopitelnou, a musel jsem konstatovat: „Buďme rádi, že nežijeme ve středověku“. Následně jsem v rozhlase vyslechl rozhovor s jeho režisérem, pořídil jsem si i nahrávku, a nyní předávám jeho i své postřehy dál.

Film je zasazen do druhé poloviny 16. století, kdy ve Vlámsku vládli všudypřítomní zástupci španělské inkvizice. Kristovo nesení kříže je prezentováno jako zrcadlový obraz přenesený do reálií konkrétního života na konkrétním místě. Polský režisér, odvolávaje se na všeobecně známá fakta, jak nám utkvěla v paměti z hodin dějepisu na střední škole, se snaží o oživení do obrazu zmrazeného děje. Kristovo utrpení je tak představeno neobvyklým způsobem, je znovuoživeno v kontextu doby. Biblický novozákonní text informující o ukřižovaní Krista je totiž zabarvený atmosférou brutality, kterou ve filmu znázorňují španělští vojáci a posluhovači inkvizitorů oblečení do rudých oděvů. Film Mlýn a kříž je možné chápat jako umělecké dílo informující o vzniku jiného uměleckého díla.

Obraz i film jsou bohaté na pestrost barev a dějů. Idylické scény zobrazují každodenní výjevy: děti, které si spolu vesele hrají, ženu drhnoucí kartáčem práh svého domu, rodinu při jídle. Ale při stále hlubším a detailnějším vstupování do zobrazovaného života je zřejmé, že tu nevládne jen pokoj a radost, že se jen nenacházíme v překrásné krajině, ale že je také všude cítit strach a hrůzu, kterou tu španělská inkvizice šíří. Tento moment je ve filmu výmluvně zachycený v ozvěně kopyt koní, kteří cválají po kamenné dlažbě ulic, a diváci dokážou odhadnout, co přijde. Cílem jezdců je vyčenichat tzv. kacíře a okamžitě je brutálně potrestat.

„Je historický fakt, že v časech inkvizice týrali španělští vojáci lidi k smrti, a brutální paradox, že tak jednali ve jménu Ježíše Krista, jenž byl sám utýraný na kříži k smrti – tuto skutečnost používali jako odůvodnění a ospravedlnění toho, co dělají. Je to totálně perverzní představa o náboženství – konat něco takového ve jménu Ježíše Krista, jen proto, aby přinutili druhé v něho věřit. Tento absurdní cynismus pranýřuje Pieter Brueghel tím, že vlastní Kristovo utrpení projektuje do konkrétní dobové situace. Muži týrající Krista k smrti nosí ve filmu rudý oděv španělských vojáků. Brueghel byl katolík a svatbu měl v katolickém kostele, zatímco lidé okolo něho byli většinou evangelíci. Z jeho obrazů je zjevné, že byl velmi otevřeným, tolerantním člověkem, zcela určitě proti tomu, aby byli pronásledováni lidé vyznávající jiné náboženství. Určitě by řekl: Každý ať si věří v to, co sám považuje za důležité. Jediné co má význam je, aby byli lidé poctiví a slušní, a aby respektovali svého boha, v něhož věří,“ míní Lech Majewski.

 Takový názor však byl v tehdejší době podezřelý, a každý kdo věřil jinak, nebo dokonce vůbec nevěřil, musel počítat s nejbrutálnějšími sankcemi. Ženy – alespoň podle jedné filmové scény – byly zaživa pohřbívány, zatímco muži byli přivazováni na velká dřevěná kola vztyčovaná do výše na vysoké dřevěné sloupy, kde pomalu umírali, vystavení vlivům počasí a útokům dravých ptáků. A do tohoto prostředí násilí a nenávisti je postavena biblická událost Kristova ukřižování. Ježíš sám ke slovu nepřichází, jen jeho matka. V dojemné scéně, v níž ji ztvárňuje herečka Carlotte Rampling, se rozvzpomíná na jeho narození, na hlasy, které patřily bytostem, které se v zářící podobě objevily na obloze („Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle“, Lk 2, 14 – pozn. autora textu), naplňujíce touhu a radost lidí, očekávajících příchod Mesiáše.

„Člověk ve své nejhlubší krizi. Toto téma znázornil Brueghel na obraze i my ve scénách filmu vícekrát,” pokračuje režisér Majewski a dodává: „Kristus padající pod křížem, Saul, který padá z koně, a Ikarův boj o život. Tři motivy, které vystihují to samé. Všichni padli, už nemohli dál. Zabořili se pod nesnesitelnou tíhou do prachu země, klesli na samé, absolutní dno. Hlouběji se už padnout nedá. Je to extrémní situace. Navzdory tomu však musíme konstatovat, že tyto tři osobnosti – Ježíš, Pavel a Ikarus – jsou symboly dynamiky směrem nahoru. Směrem k životu. To je skutečné, jedinečné a pozitivní poselství, které chce Brueghel zprostředkovat. Je možné, že jsi na dně, že trpíš, že jsi velmi hluboko klesl, že jsi na konci. Ale to ještě neznamená, že už je konec. Podívej se nahoru, pohlédni na tyto tři muže; oni na tom byli mnohem hůře, a přece zakusili dynamiku směrem vzhůru, tu dynamiku síly života, zakusili transcendenci...“

Avšak tato dynamika směrem vzhůru nebyla přijata všemi. Mnozí a mnozí v dějinách lidstva nadále kráčejí i po Kristově smrti ve svých starých, vyšlapaných chodnících a cestách, jako by se Kristovým příchodem na svět vůbec nic nebylo změnilo, a potkávají se, jak to dokumentuje závěrečná scéna filmu, při tanci.

„Svým filmem jsem se chtěl dotknout mnoha životních témat. Přál bych si, aby si diváci při sledování filmu uvědomili, že i v jejich vlastních životech jsou světci. Nejsem kněz, jsem umělec, avšak velmi mi záleží na tom, aby všechno to co je náboženské nebylo vytlačeno z dnešního moderního způsobu života. Nepovažuji se ani náhodou za zbožného křesťana, avšak denně se zamýšlím nad náboženstvím a jeho potřebou pro můj osobní život. Vždy mi šlo o to, abych nebyl jen slepým či hluchým přijímatelem jakýchkoli teorií, ale abych měl odvahu a touhu ptát se, co je za tím. A tak se v pozitivním i v negativním smyslu zamýšlím i nad lidskostí, lépe řečeno nad tím lidským prvkem, který je součástí kteréhokoli náboženství. Mám velký respekt před všemi náboženstvími, ale bez ohledu na to existuje i tento můj kritický přístup k tomu, co hlásají. Když například vidím, s jakým násilím prosazují někteří členové kteréhokoli náboženství religiózní zákony do života občanské společnosti, začíná se mě zmocňovat stále větší strach. Zde totiž vystupuje na povrch temná stránka lidského aspektu náboženství do reality všedního dne.“

Mnohovrstevné, obrazově monumentální umělecké dílo Lecha Majewského trvá 92 minut, intenzivních jako život sám. Roli vlámského malíře ztvárnil holandský herec Rutger Hauer. Film stojí za to vidět, i když vám nemohu zaručit, že budete odcházet domů nadšení a plní radosti...

Peter Žaloudek

P.S. Při psaní tohoto textu jsem si pomohl vysíláním relace v rádiu Ö1, z 10. 3. 2012, 7:00 – 8:00 hod.