Babí léto v západních Čechách

V září loňského roku jsem se poprvé v životě (a kdoví, jestli ne naposledy) dostala na léčebný pobyt v Mariánských Lázních. Byť posílena duchovní vzpruhou z pouti na posvátný Velehrad z konce srpna jsem přece jen s těžkým srdcem zanechala celou rodinu jejímu osudu a vydala se na cestu do kouta naší republiky, který byl pro mne velkou neznámou.

Cesta byla dlouhá, zavazadla velká a těžká, tak jsem v předstihu pečlivě hledala to nejlepší spojení, abych nemusela přesedat vícekrát než jednou a přesun aby byl co nejkratší. Ideální se zdála cesta vlakem. Z Brna do Prahy vyšlo vše zcela podle představ. Ale jak říkal otec Ludvík v jednom ze svých kázání – musíme se naučit přijímat Boží vůli bez ohledu na své plány, ať již má jakoukoli podobu. A pro mne to byla změna v podobě výluky na železniční trati, korunovaná polámanou lokomotivou. Zkrátka, nakonec se ukázalo, že budu muset přesedat pětkrát. Při přípravě na biřmování jsem si při modlitbách vytáhla sv. obrázek s textem „Bůh je věrný, nenaloží Vám víc, než unesete“. Snažím se mít tato slova na paměti hlavně ve chvílích duševní námahy, ale tentokrát se to vyplnilo materiálně v podobě mladého kněze, který nastoupil v Praze do stejného kupé se mnou a dalšími cestujícími. Uklidňoval vzrušenou atmosféru nepohodlného cestování a mně pomáhal při přestupech s obrovským, těžkým kufrem. Sám cestoval z Polska s malým batůžkem a na moje omluvy a děkování opakoval, že cestuje dva dny a rád si trošku zacvičí. Nicméně když jsme se rozcházeli, naklonil se ke mně a řekl: „Paní, příště si ty věci pošlete poštou, ať to nemáte tak těžké!“ Nakonec jsem šťastně dosáhla cíle své cesty a prožila krásné tři týdny slunného babího léta v západních Čechách.

Léčebnou kúru v Mariánských Lázních jsem si zpestřovala výlety do blízkého okolí. Společně s rodinou, která mne přijela potěšit na víkend, a posléze s rodiči, kteří se rozhodli strávit týden dovolené v tomto kraji ve stejné době, také výlety do vzdálenějších míst. Při nich jsme navštívili i celou řadu církevních památek. Některá navštívená místa se pokusím v následujícím povídání přiblížit. O těch ostatních zajímavostech (historických, přírodních atd.) psát nebudu, ale přesto si už úvodem dovoluji navrhnout, že by tento kraj mohl být cílem některého z našich budoucích farních zájezdů. Posuďte sami.

Cheb je známé historické město spjaté s osobou Albrechta z Valdštejna. Na náměstí poutá zájem každého návštěvníka známý komplex budov Špalíček.

Hlavní chebský chrám je zasvěcen sv. Mikuláši, stejně jako kostel u nás ve Veverských Knínicích. Jde o monumentální gotickou trojlodní halu se 14 oltáři, pocházející ze 13. st. 

Navštívili jsme i bývalý Františkánský klášter a křížovou chodbu. Nebyl to však příliš radostný zážitek. Klášter svého času patřil čs. armádě, která v něm zřídila sklad, a objekt je uvnitř zničený. Jen některá vitrážová okna zůstala zachována, u bočních dveří kropenka…. Jak silná a velká církevní obec v tomto městě v minulosti byla, svědčí i to, že jsou tu další tři kostely.

Státní hrad a zámek Bečov nad Teplou je místem, kde se pod složitým bezpečnostním systémem nachází památka prý srovnávaná s korunovačními klenoty českých králů – relikviář sv. Maura. Je bohatě zdobený drahými kameny a polodrahokamy, sedmi desítkami antických gem (drahokamy a polodrahokamy s rytým nebo řezaným obrazem). V roce 1483 do něj byla vložena autentika potvrzující pravost ostatků.

Poslední majitel zámku Bečov n. T., který musel na základě výsledků II. světové války opustit republiku, ukryl před svým odchodem relikviář pod podlahu hradní kaple. Po složitém pátrání kriminalistů byl relikviář objeven v roce 1985, převezen do Prahy a celých 11 let od roku 1991 do r. 2002 náročně restaurován.

Loreta ve Starém Hrozňatově u Chebu byla jako poutní místo vybudovaná v letech 1664 – 1689 s přispěním členů rodu blahoslaveného Hroznaty, zakladatele kláštera v Teplé. Svatá chýše na kopci nad vsí je obklopena ambitem s rohovými kaplemi, zvonicí v průčelí a kostelem sv. Ducha, který byl svého času farním kostelem pro okolní vesnice. Po r. 1945 a vysídlení většiny obyvatel německé národnosti a uzavření pohraniční oblasti, areál Lorety zpustl, částečně vyhořel, oltář rozstříleli příslušníci čs. armády. Po r. 1989 však nastal zlom. Místní rodáci, kteří žili na německé straně hranice v městečku Waldsassen, založili Spolek pro obnovu a podporu Lorety, získali první finanční dotace a iniciovali začátek záchranných prací. Na základě spolupráce a příspěvků z české i německé strany se podařilo celý areál od r. 1992 obnovit. Duchovní oporou byl všem plzeňský biskup Mons. František Radkovský, který také postupně vysvětil všechna obnovená památná místa. Od r. 1993 se tak na Loretě setkávají čeští a němečtí katolíci na společných mších sv., konají se zde pravidelně české i německé bohoslužby. Iniciátor obnovy Lorety ing. Anton Hart obdržel za mimořádné zásluhy o záchranu poutního místa a o utužování přátelské spolupráce obou národů v r. 2003 od papeže Jana Pavla II. rytířský řád sv. Silvestra.

Chlum sv. Máří je historické poutní místo na Sokolovsku, založené ve 13. stol. V 17. stol. bylo přestavěno do barokní podoby řádem Křížovníků a vznikl rozsáhlý komplex budov, které v podobě věnce ambitů a kaplí obklopují kostel Nanebevzetí Panny Marie s půdorysem latinského kříže. Středem areálu je Milostná kaple se zázračnou souškou Panny Marie v Ořeší z doby kolem r. 1300. Tak jako většina památek v tomto kraji, chátral po odsunu německy mluvícího obyvatelstva. Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou zahájil v roce 2009 celkovou obnovu tohoto významného poutního místa za finanční pomoci německých rodáků a přátel Chlumu a také tzv. Norských fondů. O tom, že tyto peníze byly vynaloženy skutečně účelně, svědčí nádherně obnovená fresková výzdoba kopule kostela i celé chrámové lodi.

Asi 5 km od Chebu na německé straně hranice se nachází „klášterní“ městečko Waldsassen. V jeho okolí se po II. světové válce usídlila početná skupina obyvatel odsunutých z Chebska. Ve městě je barokní bazilika, roku 1969 povýšená na baziliku minor. Zvenčí nepůsobí až tak mohutným dojmem, ovšem po příchodu dovnitř každého ohromí. Mohutná barokní stavba (velikosti baziliky na Velehradě) s bohatou výzdobou vytvořenou českými, bavorskými a italskými umělci. My jsme se tam dostali během nedělní mše sv. a dojem v nás jistě přetrvá dlouhou dobu.

Klášter premonstrátů v Teplé je jedním z největších klášterních areálů v Čechách. Založen byl v r. 1193 blahoslaveným Hroznatou, který sem povolal řeholníky z pražského Strahova. Dominantou areálu je poutní chrám Zvěstování Panny Marie ve tvaru románského trojlodí z tesaných kvádrů. Klášter prošel ve své historii obdobími rozkvětu i úpadku, zaviněného válkami, loupežemi, požáry. Lékař kláštera Dr. Johann Josef Nehr se zasloužil o soustavné využívání pramenů v Mariánských Lázních a opat kláštera Karel Kašpar Reitenberger je považován za zakladatele města Mariánské Lázně. Pohnutou kapitolou v dějinách tepelského kláštera je období po r. 1950, kdy byl klášter zrušen a sloužil jako kasárna čs. armády. V roce 1990 byl těžce poničený klášter vrácen řádu premonstrátů a byl obnoven církevní život. Za zmínku stojí klášterní knihovna, druhá největší tohoto druhu v našem státě, s bohatou barokní výzdobou a více než 100 000 svazky.

Klášter Nový Dvůr – objekt byl původně postaven tepelským klášterem, ovšem celý soubor budov byl do konce 90. let minulého století silně zdevastován. V letech 2000 – 2004 zde trapisté obnovili a fakticky nově vybudovali klášter Matky Boží. I když klášter leží mimo námi zamýšlených tras, za každou cenu jsme se tam chtěli podívat. Mj. proto, že o svém působení v něm se zmiňoval P. Karel Satoria v přednášce o cisterciácké spiritualitě, kterou měl před dvěma léty v Knínicích. S několika dalšími návštěvníky jsme se dokonce mohli zúčastnit odpolední modlitby mnichů, která probíhala formou zpívaných žalmů. Zanechalo to v nás nezapomenutelný dojem.

Farním kostelem lázeňského města Mariánské Lázně je chrám Nanebevzetí P. Marie, nezvyklá osmiboká novobyzantská stavba z let 1844 - 1848. Většinu účastníků mší sv. tu však tvoří německy mluvící lázeňští hosté.

V Mariánských Lázních jsme také navštívili pravoslavný kostel sv. Vladimíra z roku 1901. S úžasem jsme stáli před unikátním ikonostasem vyrobeným z majoliky v Dulovu u Moskvy pro světovou výstavu v Paříži konanou v roce 1900. V kostele se konají pravidelné bohoslužby navštěvované ruskou menšinou a lázeňskými hosty.

V blízkosti obce Prameny ve Slavkovském lese se nachází skalnatá vyvřelina Křížky, dnes národní přírodní památka. Hadcová skalka je porostlá vzácnou květenou. Na jejím vrcholu byly kolem r. 1859 postaveny v podobě Kalvárie tři kamenné kříže, jako výraz poděkování Bohu za uzdravení.

Asi 3 km od státní hranice s Německem se nachází malá osada Vysoká. V ní jsme navštívili pietně udržovanou ruinu kostela sv. Jana Křtitele, která slouží jako památník vysídlení. Přímo tam jsme se nechali oslovit následujícím vyznáním: „Jsem svědomím těch, kteří ztratili víru a úctu k člověku. Jsem varováním těm, kteří by je následovali. Jsem nadějí všem, kteří hledají poznání, sblížení a usmíření“.

Dolní Žandov je městečko při hlavní silnici v půli cesty mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi. Náleží do farnosti Cheb (v současnosti ji tvoří celkem devět obcí), která je velmi živá. Podle farního zpravodaje (měsíčník!) pořádají mše sv., poutě, koncerty, přednášky, farní výlety.

Bývalá fara v D. Žandově byla zrekonstruována do podoby penzionu, kde byli moji rodiče týden ubytovaní. Hned u fary stojí kostel sv. Michaela, pocházející ze středověku. Navštívili jsme ho při nedělní mši sv.

A ještě nakonec malá zmínka o městečku Úterý. Obecní kronika naší obce s odvoláním na Vlastivědu moravskou (z r. 1904) uvádí, že první zmínka o Knínicích se nachází v listině královny Konstancie z roku 1233. Před dvěma roky při oslavách 750 let ŘKF Veverské Knínice se můj otec jménem přípravného výboru obrátil s dotazem na odborné pracoviště AV ČR. Z odpovědi, která byla tehdy v plném znění zveřejněna mezi dalšími exponáty na výstavě v ZŠ, vyplynulo, že v této listině Knínice vůbec jmenovány nejsou. Královna Konstancie v ní řeší otázky držav Vidžín a Úterý v západních Čechách, které prodává premonstrátské kanonii v Teplé. (K chybě tenkrát došlo zřejmě ze strany editorů Vlastivědy moravské, z níž se pak mylný údaj dostal i do naší obecní kroniky). Obě obce Úterý i Vidžín leží blízko vedle sebe, a lze je s ohledem na uvedené souvislosti považovat za jakési „nevlastní sestry“ Knínic.

Proto jsme je také ze zvědavosti navštívili. Městečko Úterý je doslova zaklesnuté v hlubokém údolí mezi okolními kopci. Je v něm řada hrázděných domů, nejhezčí je radnice. Dominantou je barokní kostel sv. Jana Křtitele. Nejvýznamnějším rodákem je už zmíněný K. K. Reitenberger. Vesnička Vidžín se pyšní kostelem sv. Jakuba ze 14. století. 

Autoři článků: