Vychovávej jako Don Bosco

V některých chvílích bychom nejraději naložili s dětmi tak, jako s nevyžádanou zásilkou – vrátili bychom je zpět odesílateli.
Děti totiž někdy jsou nespoutané, mimořádně náročné, nedovedou být ani trochu vděčné. Mimo to bývají neposlušné, nevšímavé a zbrklé. Toto počínání rodiče unavuje a hněvá. V takových chvílích se pak často zablýská a zahřmí.
Kázeň bývá oporou výchovného procesu a je jednou ze základních činností rodičovské lásky. Napomínání je při tom účinnou pomůckou. Ale – umět pokárat tak, aby se docílilo pozitivního a trvalého výsledku, patří k umění být rodičem.
Dokud jste nevyčerpali všechny ostatní prostředky, nikdy netrestejte. Jistě, je snadnější se rozhněvat než zůstat trpělivý, je snadnější vyhrožovat, než dítě přesvědčit.

Je bezprostřední. Neodkládat je.
Je důsledné. Důslednost chrání řád a dává jistotu.
Je jisté. Pravidla musí být jasně daná (např. hodina návratu apod.).
Je spravedlivé. Kárejme pouze za špatné chování.
Je pozitivní. Dítě napomínáme proto, že se dopustilo chyby. Pokáráním není dítě odsouzeno ani pokořeno.
Je přiměřené. Citlivým dětem stačí jemné pokárání, těm, které si už vybudovaly ochranné bariéry, bude třeba zvýšit intenzitu.
Je účinné. Ukázněnosti musíme učit.
Posledním kritériem každého pokárání je, zda učí nebo neučí správnému chování.
Předpokladem pro dobrou práci pro učitele je pedagogický takt, pro rodiče rodičovský takt. Břitká, netaktní poznámka dítě ponižuje, ničí vztah dítěte mezi učitelem či rodičem.

Pomoc v domácnosti dětem nepřikazovat, ale požádat o každou službu jako o pomoc slůvkem prosím (udělej, podej…) a pak za ni poděkovat.
Nepouštět se s dětmi do konfliktu, protože v tom okamžiku prohráváme. Konflikt je naše prohra.

Podle knihy Bruna Ferrera zpracovala Ludmila Franzová

Uživatelé