Ježíšovo zmrtvýchvstání

„Brzy ráno prvního dne po sobotě,“ tak píše Marek, „sotva vyšlo slunce, šly [ženy] k hrobu“ (Mk 16,2). Jsou to tytéž ženy, které v pátek odpoledne zažily pod křížem Ježíšovu smrt: Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova a Josefova, a Salome. Tyto ženy se zúčastnily i pohřbu, na vlastní oči viděly, kam bylo Ježíšovo mrtvé tělo položeno.

Sobotní klid byl pro ně velmi těžký. Celý den musely nečinně čekat. Sotva však večer zapadlo slunce, nechtěly ztrácet už ani minutu. Spěchaly ihned do obchodů - jak to Marek výslovně poznamenává -, aby nakoupily olej a vonné masti. Lukáš navíc doplňuje, že pak ještě večer začaly s přípravou mastí. Po velmi krátké noci stály před východem slunce u městské brány. Cestou měly jen jednu velkou starost: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ (Mk 16,3). Ano, můžeme jen říci: ty dobré, nic netušící ženy! Kdyby se totiž dověděly něco o bezpečnostních opatřeních velerady, šly by cestou ke hrobu s ještě většími starostmi. Ale všechno to mělo být docela jinak. Tuto spíše souhrnnou zprávu o návštěvě žen u hrobu doplňuje Jan několika podrobnostmi.

Marie Magdalská se již za tmy vydala sama na cestu. Ke svému překvapení nalezla kámen od vchodu odstraněný a hrob prázdný. Ihned běžela zpátky do města. Mezitím přišly ke hrobu ostatní ženy. Sotva vstoupily do zahrady, zpozorovaly otevřený vchod do hrobu. Kámen byl odvalen. Marek zdůrazňuje: „Kámen ... byl velmi veliký“ (Mk 16,4). Musíme se obdivovat odvaze žen, že se odhodlaly vstoupit dovnitř do hrobu. A pak následovalo jedno překvapení za druhým. Mrtvý tu už nebyl. Zatímco tu tak bezradně stály, zpozorovaly najednou bělostně zářící postavu, jak sedí u hrobu. Anděl je uklidnil a pak střízlivě konstatoval: „Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde.“ Anděl pak pokračoval: „Hle, místo, kam ho položili“ (Mk 16,5n.). Anděl nechtěl, aby ženy byly ponechány v nejistotě. Kde však byl mrtvý? Posel Boží jim to oznámil: „Byl vzkříšen!“ (Mk 16,6). Ženám pak uložil, aby tuto radostnou zvěst oznámily apoštolům. S radostným překvapením, ale současně také vyděšené z tohoto dosud nepochopitelného obratu událostí, opustily hrob a spěchaly za učedníky do města.

Následující události jako by se řítily jedna za druhou. Mezitím přiběhla Marie Magdalská zpátky do města, a to k Šimonu Petrovi. I když Petr nedávno Pána zapřel, byl pro apoštolskou obec rozhodujícím mužem. Marie mu oznámila „ Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili“ (1 20.2). Další pozoruhodné zjištění! Marie viděla prázdný hrob a její logický závěr zněl: Odnesli mrtvého a nevíme, kam ho položili. Ani pomyšlení na nějaké zmrtvýchvstání! Proč ne? Poněvadž zmrtvýchvstání se nedá vyvodit z lidské zkušenosti. Odpověď na to, kde je mrtvý, dal Bůh.

Petr a Jan se ihned vydali na cestu ke hrobu - „běželi“ (J 20,4). A nyní následoval menší výjev, který však byl víc než pouhou zdvořilostí. Jan, který byl přece jen mnohem mladší než Petr, přiběhl k hrobu první. „Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel“ (J 20,5). Čekal, až přijde Petr. Jan dal Šimonovi přednost, která Petrovi příslušela, aby viděl a jednal.

Připomeňme si ještě jednou popis vnitřku hrobové komory. Vidíme hrobovou komoru o rozměrech asi 2x2 m, po pravé straně asi 60 cm vysoké sedátko ve skále, jehož rovná plocha je vyhloubena. Očitý svědek teď píše: „Petr vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě“ (J 20,6n.). Proč popisuje evangelista tyto nepodstatné věci tak přesně? Jan se chce o nastalé situaci ubezpečit: hrob byl prázdný a mrtvý tu nebyl. Jan ještě dodal: „Spatřil vše a uvěřil“ (J 20,8). Jan vyznává, že v tomto okamžiku nalezl víru. Jeho vyznání nám však odhaluje ještě něco víc. Tato víra nebyla pouhou lidskou jistotou víry spočívající na čistě pozemských představách. Bez lidské jistoty se sice obejít nelze, ale Jan dává najevo, že víra mu byla darována. Lidská jistota víry se stává vírou božskou, která je absolutní a neklame, která nespočívá na lidských úvahách, nýbrž na svědectví Božím.

Vybráno z:
KROLL, Po stopách Ježíšových,
Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří,
str. 403.