Depeše do dálav aneb Dialogy se skladatelem Zdeňkem Pololáníkem

Dva měsíce chodím po svém panelovém bytu, zvykám si na samotu a čím dál víc si uvědomuji, že má paní nenávratně odešla, protože smrt je napořád, navždy, nafurt! Poslední otázkou mé paní bylo: „K čemu je život?“

Sedám k počítači, píši a napsaná sdělení posílám do celého světa, jako kdysi Robinson. Snad láhve s mými vzkazy někdo odšpuntuje a přečte…

Ano, a jsou lidé, kteří mé litanie čtou a odpovídají na ně. Asi mají podobnou zkušenost, nebo jsou taktní, soucítí se mnou, jsou ovšem i jiní, kteří dávají najevo, že mají svých starostí sami dost a sdělují, že zavaluji jejich hoře nánosy dalších běd. Nevadí, má poselství přesto přeslabikují, - snad jim jednou přijdou vhod.

Mezi laskavé příjemce mých depeší patří i hudební skladatel, dlouholetý mistr varhanický z Ostrovačic, přítel Zdeněk Pololáník. Odpovídá pravidelně, dovede potěšit, povzbudit, mé příběhy doplňuje vzpomínkami svými. Vždy jsem pro něj „milým Jarouškem“.

Čtu jeho odpovědi a představuji si dlouhý bílý domek na rušné křižovatce Ostrovačic, milou paní Pololáníkovou, jejich dceru, syna, kostelík s varhanami na kůru i ostrovačickou faru. Vybavují se mi scény z Mrštíkovy Pohádky máje. Helenka v doprovodu tatínka jde polní cestičkou, uprostřed návsi poslouchá tlukot svého srdce, z kostela zní velebný hlas varhan, na faře vidí Ríšu…

Zdeňka Pololáníka jsem poznal v šedesátých letech minulého století na společných hodinách vysokoškolské výuky brněnské JAMU. Byl to student jako lusk. Urostlý, slušivě oblékaný, upravený, v pohledné tváři dobrácký úsměv. Idol mnoha mladých dívek a žen.
Za ženu si vzal krásnou dívku, sestru mého dalšího studentského kolegy, klavíristy a skladatele Arne Linky. S nadšením poslouchával geniální klavírní improvizace svého švagra. Samozřejmě bez komentářů…

Po absolutoriu a převzetí vysokoškolských diplomů se naše cesty setkávaly sporadicky. V DJF na brněnském Výstavišti jsem hrál Romea, nádhernou hudbu k inscenaci komponoval Zdeněk. V ostravském Divadle Petra Bezruče jsem Zdeňkovy písničky na Halasovy texty zpíval v inscenaci Kuba Kubula a Kuba Kubikula. Dodnes mi zní hlavou – jedna malá nožička, má to taky ráda…

Zavalen šéfovskými starostmi jsem bloumal kolem „Řecké vily“, nakukoval přes plot na Janáčkův domeček. Z jeho dveří vyšel Zdeněk: „Jaroušku, co tady děláš?“
„To víš, Zdeňku, Brno! Hledám u Janáčka sílu k výdrži…“ Zdeněk se usmál: „Jsme na správné adrese. Píšu muziku k Jirešovu filmu o Janáčkovi, tak ji tady hledám taky.“
Když se podařilo přebudovat plesnivé sklepení v moderní divadelní Studio Marta a jeho provoz obohatit o mezinárodní festival vysokých škol, požádal jsem Zdeňka, aby pro něj napsal festivalovou znělku. Napsal, nahrál, dva ročníky byla slyšet před každou festivalovou produkcí. Zapamatovatelnou melodii si hvízdali a prozpěvovali mnozí. Potom však znělka začala vadit. Prý je příliš budovatelská, poplatná… Brno, ach, Brno!

Mlčenlivý Zdeněk působil na Hudební fakultě, náhle však odešel. Jako já ze Studia Marta. Několikrát si jen povzdechnul. Zrovna jako já…

Pozval jsem Zdeňka pod trám Jiřího Mahena na autorské čtení z připravovaných Vzpomínek antihrdiny, Zdeněk přijel i se svou manželkou a dvě hodiny poslouchal mé životní příběhy. Pak mně upřímně stisknul pravici: „Jaroušku, tvé čtení bylo úchvatné! Člověče, co ty jsi prožil, toho by bylo na román…“.

V jedné odpovědi jsi mi, Zdeňku, napsal: „Dnes večer jedeme na brněnskou konzervatoř, hrají tam moji skladbu a k tomu ještě poslední dílo švagra Arne Linky Podzimní slunce, se zřetelnou citací lidové písně „Aby nás Pánbůh miloval, hříchy odpustil, nebe dal, nic nežádáme, jenom to samé, aby nás Pánbůh miloval…“ Arne opus dopsal a čtyři hodiny nato zemřel. Krásná smrt…“    

Tak, tak, Zdeňku a život bude pryč…

Jaroslav Tuček, Brno, 23. 11. 2012