Je jedno, jaké boty nosí papež...

Pod tímto názvem vyšel den po inauguraci papeže Františka článek v rakouských novinách DER STANDARD (20.3.2013, str. 12). Autorem rozhovoru je prof. Dr. Clemens Sedmak – jeden z nejmladších rakouských univerzitních profesorů, je mu teprve 41 let. Doktorát absolvoval z filozofie, teologie a sociálních věd. Tyto obory učí na prestižní londýnské univerzitě Kings College a v rodném Rakousku vede zároveň Centrum pro etiku a zkoumání příčin chudoby na salcburské univerzitě.

Z rozhovoru s nim vybírám myšlenky, které nejenom silně synchronizují s mým názorem, ale i s názory většiny znalců papežství. Rozhovor s profesorem Sedmakem volně doplňuji mými postřehy.

Prvních deset minut nově zvoleného papeže Františka bylo velice zásadních.  Papež imponoval svou pokorou, tak jako málokdo: tím jeho oslovením “dobrý večer”, pak modlitbou za svého předchůdce a na závěr tím, jak velký důraz kladl na to, nechat se nejdříve požehnat davem, než davu sám udělil své požehnání. Právě tímto gestem tak jasně naznačil, že primát své služby vnímá v požehnání Božím. To, že se představil veřejnosti v jednoduché bílé reverendě, bez hermelínově-červené těžké pompézní peleríny, jak to udělali jeho dva předchůdci, vtipně dokresluje jeho komentář, který pronesl v okamžiku, když mu ji chtěli ceremoniáři nasadit: “Karneval již skončil”. Jeho opce pro chudé, jeho jednoduchý styl v oblékání a vystupování – to je zažitý program a bez toho, aby působil navenek moralizujíce, udělal prostě to, co je mu bytostně vlastní. Zde nejde o to, že by Ratzinger či Wojtyla nebyli dostatečně skromní a pokorní, když tuto pelerínu, či červené boty nosili. Byli. Jen se nad tím nezamýšleli, nepovažovali to (snad) za nutné.

Když ale Clemens Sedmak říká, že je jedno, jaké boty bude nový papež nosit, nebo či odmítne brokátovou pelerínu a namísto zlatého si navlékne prsten stříbrný, chce tím říct mnohem víc, než jen poukázat na navenek působící znaky. Říká: “František není samolibý člověk, který rád stojí v záři teatrálních světlometů, někdo, kdo čerpá energii z davu. Nepůsobí taky ani jako člověk, z kterého jde strach, že se pod tíhou svého úřadu sklátí. Za tímto jeho lidským, jednoduchým, skromným vystupováním možno dešifrovat některé zásadní črty jeho budoucího pontifikátu. Řečeno teologicky: František klade důraz na primát požehnání Božího před udělením svého vlastního požehnání. Klade důraz na to, čemu se říká všeobecné kněžství. Na deklerikalizaci kléru. A já k tomu dodávám citát, který jsem našel v rozhovoru s ním, uveřejněném v roce 2007 v časopise „30 giorni“. Tehdy jako kardinál Bergoglio kromě jiného řekl: “Vaše klerikálnost je problém. Kněží klerikalizují laiky a laici nás pak prosí, abychom je my klerikalizovali... Hříšné kamarádství. Stačí si jen připomenout, že křest sám o sobě by již měl stačit. V mysli se mi vybavují křesťanská společenství v Japonsku, který neměla víc než 200 let žádného kněze. Přesto přežila...”.

Řečeno z pohledu vůdcovsko-sekulární etiky: František klade důraz na vazbu osoby s odpovědností před lidmi, kteří jsou na této osobě závislé. Vyvstává však otázka, jakého papeže potřebuje dnešní doba? Na jedné straně je dobré, že se na papežský stolec vrací pokora, skromnost, zaměření se na chudé, diskriminované, trpící, že se tam vrací člověk, z kterého sála hluboká víra, osobní přátelství s Bohem. Církev v minulosti byla vždy silná hlavně tehdy, když stála na straně chudých a sama byla chudá. Pompa a moc ji vždy jen škodily. Na druhé straně je dnes, tak jako snad ještě nikdy, nutná reforma přemocné vatikánské kurie. Ale nejen to, taky navázání dialogu se světem, naučit se naslouchat, co tento svět říká, co chce říct... Benedikt XVI. naznačil ve své odstupující řeči, že mu právě na realizaci těchto úkolů chybí síly.

O potřebě reformy kurie mluví dnes leckdo. Potřebu navázaní dialogu církve se světem vnímají různí lidé různě. Erwin Kräutler, rakouský biskup působící v Brazílii, již mnoho let říká, že primát papežství v Římě musí ustoupit do služebního vztahu k biskupským konferencím světa. Ne římský papež má diktovat, co mají kde dělat, ale místní konference biskupů mají papeže informovat o tom, co je potřebné z jejich pohledů změnit. Svět je tak komplikovaný, odlišný a jiný, že již není možné, tak jako kdysi ve středověku, aby jeden muž v Římě rozhodoval o tom, co bude či nebude všude stejným způsobem závazné. Do toho patří otázka povinného celibátu, otázka svěcení ženatých mužů, otázka svěcení žen. Jestli je eucharistie centrem a základem křesťanského života, tak již není možné ji podřizovat  úkonům celibátně žijících kněží!

Patří k tomu i problematika rozvedených, znovusezdaných, a jejich možnost přistupovat ke svátosti Eucharistie. Papež František imponoval ve svých prvních příhovorech výroky o milosrdenství, lásce a něžnosti. Vyvstává tedy otázka, jak dalece to myslí s milosrdenstvím právě k těmto marginalizovaným – rozvedeným křesťanům. Dokáže ji dotáhnout alespoň k takovému rozhodnutí, jaké udělali v roce 1993 němečtí biskupové hornorýnské provincie, když v roce 1993 vyzvali k “duchovnímu doprovázení lidí z rozbitých manželství, rozvedených a znovusezdaných?” Anebo bude mít odvahu jít ještě dále?

Volba Františka mi silně připomíná volbu někdejšího papeže Jana XXIII. Bylo mu tehdy tolik let, jako je nyní Františkovi. Mnozí říkali, že je to jen přechodný papež po velkém intelektuálovi Piu XII. Byl to dobrák, byl skromný a pokorný, zrušil tiáru, v mnohém se opravdu podobal Františkovi. Přesto udělal něco, co nikdo nečekal, čím se zapsal nesmazatelně do dějin – svolal II. vatikánský koncil, který tak výrazně a radikálně změnil církev. A troufám si říct, že něco podobného očekávám i od tohoto papeže. Těším se z obrovských sympatií věřících, žurnalistů a lidi všech vyznání. Nedobrý pocit mám jen, když čtu nebo slyším slova chvály od kněží, biskupů a kardinálů. Ty mnohokrát již opakované výroky: “Konečně se něco děje”, “nastal čas reformovat vatikánskou kurii...” - dráždí můj sluch a srdce. Najednou to vědí všichni, že je potřeba reformovat kurii! Již celá desetiletí říkají to stejné všichni reformně smýšlející křesťané, hnutí:  “We are the Church” - “Wir sind Kirche”, Farářská Iniciativa Helmuta Schüllera, věřící Jižní Ameriky – Teologie Osvobození. Jejich hlasy však byly až dodnes ignorovány a iniciátorům těchto hnutí bylo doporučováno, aby změnili církev či konfesi, odešli k protestantům, protože prý jejich názory nejsou konformní s učením hierarchické církve. Tyto hlasy nikdy nikdo z Vatikánu nepochválil. Naopak!

Chci tedy pevně doufat, že zvolením papeže Františka nastoupil na papežský stolec nejen nový styl, ale že duch tak přepotřebné reformy církve již konečně zavládl a zvítězí!

Peter Žaloudek, Vídeň, 22.3.2013