Molokai 2013

V roce 2006 vyšla na Slovensku má kniha o belgickém knězi Damianovi de Veuster: Aina hemolele – svätá zem Molokai. V roce 2007 vyšla také její zkrácená verze v jazyku českém: Otec malomocných a Molokai. V roce 2009 byl P. Damián prohlášený za svatého. Jako bych to jeho svatořečení předem tušil v morku mých kostí…

Vydání těchto knih předcházelo osm cest na havajský ostrov Molokai a mnoho  pracovních návštěv archivů: v rodném městě P. Damiána v belgickém Tremelu a Leuvenu, v generálním domě Kongregace Nejsvětějších Srdcí v Římě a  v Paříži, v archivu  řeholních sester Františkánek ze Syracuse v New Yorku a v různých státních, privátních a řeholních archivech v Honolulu a jinde na Hawaii. Letos po osmi letech od mé poslední cesty na Molokai v roce 2005 jsem se na tento ostrov znovu vydal. Byla to cesta nostalgická, odvážná, ale taky historická.  Nostalgická, protože  jsem chtěl ještě alespoň  jednou v životě navštívit místa, která mne kdysi tak inspirovala, nadchla, motivovala a  které patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy zažil. Odvážná, protože jsem již trochu zestárnul a zdravotně už dávno nejsem fit, jako kdysi. Historická, protože jsem poprvé doprovázel na tyto místa jako skutečné poutnice dvě osoby a to dokonce z České republiky: řeholní sestru Damiánu, (nesoucí jméno svého slavného patrona) pracující v kroměřížské nemocnici Milosrdných sester a její přítelkyni a kolegyni z práce paní Hanu. Kdysi, po vydání mých knih, mne oslovili a zároveň vyslovili prosbu, jestli bych je mohl někdy  doprovodit na tyto posvátná místa. Tehdy jsem jim odpověděl, že ne, že se už nikdy na Molokai nechystám, že má pouť a práce na knize je již skončená. Nikdy bych tehdy nebyl věřil, že se přece jen tato společná cesta  uskuteční. (Přitom touha, ukázat tyto místa někomu jinému, zvláště někomu, koho P. Damián fascinuje podobným způsobem jako mne, byla vždy jednou z mých největších tuh. Jen jsem si nikdy nemyslel, že se to taky uskuteční a že tam jednou budu doprovázet pravě lidi z mé rodné vlasti) Hawaii je nejen exotická, vzdálená destinace na opačné polokouli země, ale taky finančně, časově a fyzicky drahá záležitost. O řeholních sestrách z Čech už ani nemluvě. Cesta dopadla dobře a navzdory mnoha nepředvídaným trablům jsme ji zvládli dle všech organizačních plánů včetně  všech  letů, přestupů a domluvených termínů.  Nyní bych měl rekapitulovat, hodnotit. Je to však možné? A jestli ano, nebyla by to být spíše rekapitulace pro mne samého? Proč do toho zatahovat Vás, ctěné čtenáře?

Tento monolog kéž mi tedy pomůže napsat „zhodnocení“ tak, aby mohlo být v něčem zajímavé a snad i užitečné pro Vás. Své nejsilnější zážitky zredukuji do těchto stručných postřehů:

Kdysi jsem napsal, že jsem nikde na světě nepotkal tak krásné, tak jednoduché, tak duchovní lidi, jací žijí v bývalém leprosáriu na ostrově Molokai. Když jsem tam před léty přicházel, žilo na tomto místě ještě 40 malomocných. Dnes jich zůstalo na živu již pouze devět a  z těch žijí  na Molokai už jenom čtyři, protože ostatních pět je umístěno jako těžcí pacienti v honolulské nemocnici. V roce 1968 poskytli havajské úřady malomocným z Molokai možnost odejít z této kolonie a vrátit se buď ke svým příbuzným, rodinám, nebo začít nový život v normální, zdravé společnosti. Ani jeden z malomocných to však neudělal. A to ani navzdory tomu, že pořád měli jinde své manžely, manželky, bratry, sestry, děti, rodiče, příbuzné… Násilné odtržení od jejich nejbližších v době, kdy byli dětmi, či mladými lidmi je silně a natrvalo poznačilo. Na celý život. Přišli do společnosti lidí, kteří byli podobně jako oni stigmatizování a postižení malomocenstvím. V této společnosti nebylo slyšet dětský pláč ani smích a když tak jen na kratičkou dobu, než nově narozené dítě odebrali těm malomocným ženám, které si troufli navzdory zákazům počat dítě a otěhotnět. V této společnosti platí dodnes zákaz vstupu osobám mladších šestnácti let. Je to společnost nemocných. Přesto, že je zde fungující systém sociálních či ekonomicko-organizačních opatření, určité kulturní možnosti, kino, či občasné divadlo hostujících herců. Je to nezvyklá, totálně jiná společnost, na jaké jsme zvyklí.

Vzpomínám si na vyprávění řeholní sestry Dativy, která mi před léty takto popisovala její první dojmy z pobytu mezi malomocnými: “Jednou umírala zde žena a při jejím lůžku se sešlo několik malomocných, aby se s ní rozloučili. Všichni, kdo kolem ní stáli, ji hladili, nebo se jí dotýkali. Žádný z nich neplakal. Když pak žena umřela začala jsem plakat. Po chvilce jsem si uvědomila, že pláču sama a zeptala jsem se kolemstojících, proč nepláčou. Jeden z nich mi klidným hlasem řekl: Podívej se, jak zničené, nemocné je její tělo a jak trpěla. Nyní odešla k Bohu, utrpení pominulo, nyní se raduje. A my máme plakat? To je přece spíše důvod k radosti, než k pláči.

Toto vyprávění se mi silně vrylo do paměti a kdykoliv jsem se letos s někým z těch čtyř posledních malomocných sešel, tak  jsem si znovu uvědomoval, jak krásné, jak vyrovnané, jak duchovní osobnosti to jsou. Žijí zde se svým údělem, ale žiji pevně zakotvení ve vědomí, že patří Bohu a jednou se k němu vrátí...

Druhým silným momentem bylo pro mne setkání s americkým knězem, misionářem stejné kongregace, do které  patřil taky P. Damián, otcem Billem Petrie. Kdysi odešel na vlastní žádost do Indie a 25 let byl nejbližším spolupracovníkem a duchovním Matky Terezy, které sloužil mše, doprovázel ji po Indii, ale taky na zahraničních cestách. Na stará kolena se vrátil zpátky do USA a poslední léta působí jako kněz na Molokai. Ptal jsem se ho na jeho zážitky a osobní vzpomínky na Matku Terezu. Ochotně vyprávěl a já jsem s nadšením naslouchal, nic jsem si nezapisoval, protože  jsem chtěl vše nerušeně slyšet.  Všechno si však pamatuji, tak silné to bylo. S jednou historkou, kterou mi řekl,  se teď podělím. S Matkou Terezou navštěvoval pravidelně každý týden jedno leprosárium, ve kterém však leželi taky chudí a bezdomovci, které náhodně našli na ulici a přinesli sem nechat alespoň důstojně umřít. Matka Tereza vždy s sebou přinesla léky, které dostávala ze Západu a její sestry, které leprosárium vedli, je pak dávali podle potřeby pacientům. Jednou však žádné léky neměli a tak Matka Tereza cestu zrušila. Když přišli do leprosária další týden, všude čelili dotazům pacientů: “Proč jste nepřišli minulý týden? Kde jste byli?” Matka Tereza odpovídala: “Neměli jsme léky, tak jsem cestu odložila na další týden.” - “Ale my jsme se na vás těšili, my jsme na vás čekali” - odpovídali překvapivě nemocní – „toužili jsme po vaší přítomnosti.”

Blízkost – spoluúčast na utrpení, bolesti, samotě, soucit, něha, láska... ti nemocní právě toto tak mocně cítili z přítomnosti Matky Terezy a znamenalo to pro ně mnohem víc, než léčení či léky samotné...

Žijeme ve společnosti, kde máme vše. Někdy to “vše” stojí hodně peněz, my kvůli tomu zpřeházíme naruby řebříček našich hodnot, ale přesto to máme. To „materiální“ je někdy pro nás víc, než klid v duši a úsměv na tváři. Někdy  to stojí málo, přesto to máme. Když se nám vypálí žárovka, zajdeme za roh ulice, koupíme novou. Žijeme ve vědomí toho, že vše materiální, co tak “nutně” potřebujeme ke štěstí, máme na dosah ruky. A zapomínáme, že štěstí je jen “nadstandardní” produkt, okamžik, nezasloužený dar. Život je to, co právě dělám, když nic nedělám, nebo dělám třeba i to, o čem si myslím, že není pro život důležité. Přesto je to život, běh, koloběh, nikdy se nezastavující… Jsem teď právě po operaci.  Zdařila se, můj život plyne dál.  Nevím co bude zítra, pozítří.  Je to však zvláštní pocit, když se člověk probudí  z narkózy, když ještě před malou chvíli nebyl a teď už zase je…nezaslouženě…

Nebo zaslouženě?

Píši tedy tyto řádky a věřím, že to má smysl.

Všechny srdečně zdravím

Peter Žaloudek, Vídeň, 20. 3. 2013